Jak to vidí Kája
„Měli bychom nabrat benzin“
„Já vím, že už je to skoro 200 km co jsme tankovali, neboj se, za Turčianskými Teplicemi je vpravo ta malá benzinka, tam natankujeme a něco sníme“.
Vypravil jsem se „kolaudovat“ novou pec na pizzu, kterou si na zahradě postavil můj bratr Milan se svou drahou polovičkou a jelikož byl teplý konec léta, vydal jsem se v jedné stopě. Tedy já se svým číslem dvě vyrazil už před týdnem a cestou na jižní Slovensko jsme si celý týden zkracovali přes Korutany a Julské Alpy. S číslem dvě už máme projeto více jak 14.000 km společných cest, a on na závěr mířil někam k Popradu za svým kamarádem z vysoké školy. Tudy přes Bánskou Bystricu jedeme úmyslně, ani jeden to nemáme přesně na cestě, ale oba jsme tudy jeli už dvakrát a ta cesta k níž se právě blížíme prostě nemá chybu, projedeme si ten špičkový úsek a pak už se každý rozjedeme za svým cílem.
Natankováno, pojedeno a vyrážíme. Ihned za pumpou odbočíme vlevo na a cesta začíná mírně stoupat. Kdo to nezná zatím netuší, že se blížíme do zatáčkového ráje.
„Tak jsme tady, teď to rozbalíme jako vloni“, slyším v interkomu své „číslo dvě“ a kromě něj i to, jak jeho dvouválec zvyšuje otáčky. Jedeme v klasické sestavě, napřed on a já to jistím zezadu. Na obrazovce navigace už vpředu naskakují první mírné zatáčky a cesta se zatím kroutí jemně doleva. Ouuu - rozepnula se mi bunda u krku, musím to zapnout, pouštím tedy rukověť plynu a upravuji výstroj.
„Co je, co se děje?“ dotazuje se číslo dvě, když vidí, že zaostávám.
„Zapínám si bundu u krku, to je v pohodě, dotáhnu tě, jeď“.
Ale ne, na silnici před námi se vyskytl zelený Fiat Marea a před ním ještě světlé auto, to ne, to jsme přeci nechtěli. Slyším v interkomu, jak půllitr přede mnou změnil otáčky, levý blinkr a úhledně se protahuje okolo obou aut dopředu. Vidím na navigaci, že zatáčky jsou už jen kousek před námi a toto nechci dopustit, abych měl ta auta před sebou, až vjedeme do těch krásných otevřených zatáček. Motor mezi mýma nohama mění zvuk, z dosud spokojeného vrnění se po dvou šlápnutích na řadící páku ozývá řev tygra.
„Pojeď, ať to dáš a jsi tam před nima“, radí číslo dvě v mé helmě a sám jistě slyší, jak teď pode mnou řve motor.
„Ne, nechoď tam, auto v protisměru!!“ zaslechl jsem přesně ve chvíli, kdy moje přední kolo bylo na úrovni zadních dveří zeleného Fiata, brzda a rázem jsem v bezpečí za ním.
„Ouu Shit, jsem za nimi“. Cesta se začala krásně kroutit, napřed vlevo potom vpravo, jenomže obě auta přede mnou se tudy plazí, no ještěže neangažovali běžce s praporkem a ten neběží před nimi. Super, teď Fiat vyvinul i 60 km/h, tak to je prostě Fittipaldi.
„Nechoď tam, dvě auta proti“. Ano toto je dobré, číslo dvě je vpředu o kus dál a hlásí provoz proti nám. Na obrazovce navigace vidím, že se cesta trochu natáhne, i když na konci bude vracečka doprava, ale to by se mohlo dát.
„Kdo jede poslední?“
„Zelená Fabia a pak už nic“.
„Tzn. až mě mine zelená Fabie, mohu jít do toho?“
„Můžeš“
Motor pode mnou přede někde na 3.000 ot/ min, motorka sama je jako dostihový kůň, kterého žokej drží na uzdě, aby nevypálil dopředu. V interkomu opět slyším, jak dvouválec před námi změnil zvuk, jeho kola už projíždějí tou pravou zatáčkou, přidává plyn, aby se co nejdříve dostal k zatáčce další. Zelenou Fabii už vidím, ale jede jako s hnojem a současně vidím i jak se přibližuje ta pravá vracečka, kterou už mám na obrazovce a je to skutečně téměř o 1800. Bílé auto před zeleným Fiatem je ale už více jak v polovině této přechodné rovinky. Bude to těsné.
„Pořád nic“?
„Ne, můžeš“
Zelená Fabia mě projela okolo mě. Tisknu levou páčku na řídítkách, dvakrát šlapu řadičku, ne lepší bude ještě jedno sešlápnutí a pouštím spojku. Motor teď znovu zařval jako tygr, tah motoru nadlehčuje přední vidlici a motorka zvedla hlavu, současně s levým blinkrem se dostávám vedle Fiata. Čtyřka a opět plný plyn. Ručička otáčkoměru se teď dostává k 9.000 ot/min a pode mnou už není tygr, ale sedím asi na turbíně, tohle je opojné, cítím pod sebou tah všech 90ti koní, pocit pro bohy, to je přesně to proč jedeme právě tudy. Současně je špatný to, že rovina je na konci a rychlost mám příliš vysokou. Nutné je jít na brzdu a zpět trojku.
„Pozor, za levou vracečkou, auto proti“.
Tak tohle přesně jsem nechtěl slyšet. Teď babo raď, buď stáhnout ocas a zalézt mezi ta dvě auta a nebo to dát proti té zatáčce. Už se nedá moc přemýšlet, zatáčka je tady, mám výhodnější dráhu, vlastně protisměrem, tedy delším obloukem, vykláním koleno vpravo, zalehávám k nádrži, čímž měním těžiště směrem níž. Poklápím mašinu k pravé straně a vedle Punta kroužím ukázkový oblouk doprava. Hned za zatáčkou zvedám oči dopředu, je to dobrý, auto v protisměru teprve vyjíždí ze zatáčky. Rovnám mašinu, plyn a motor opět zvedá otáčky. Teď to ale nejde řadit, musíme odtud rychle zmizet. 9 potom už i 10.000 ot/min, a otáčkoměr stále stoupá, tachometr ukazuje skoro 100 km/h a já se řadím na svou stranu vozovky, čtyřka a míjíme se s protijedoucím autem.
„Jsem před nima, jdeme do toho“
Opět brzda, trojka, vyklonit levé koleno, změnit těžiště a protáhnout tu levou vracečku. Za ní vidím, že na mě číslo dvě čeká, sotva mě zahlédne v zrcátku, slyším jak i jeho motor opět nabírá otáčky a teď už jsme za sebou a valíme vpřed.
„Přijde pravá, potom ještě jedna pravá, další je levá a nakonec vracečka doleva“ upozorňuji své číslo dvě na další kus cesty před námi. Koukám do zrcátka a v něm už není ani malý Fiat, ani zelený Fiat.
Celých těch cca 30 km to pak krásně klopíme a dostáváme se do Banské Bystrice. Vjedeme ještě na benzinku před městem, zajdeme koupit vodu, plácneme se do rukou a číslo dvě to stáčí směrem k Popradu. Já se skloním k navigaci a zadávám svůj cíl cesty, jež leží ještě notný kus cesty na jih. Ve chvíli, kdy je cíl zadán a trasa nastavena, spouštím přední díl helmy a chci startovat.
„Tak to si děláš asi prdel nebo co?“. Vedle mě stojí zelený Fiat, ze jeho volantem sedí mamka, v obličeji celá rudá a je vidět, jak se snaží rychle odpoutat a vystoupit. Hlavou mi projede ten předjížděcí manévr, který jsem tak ukázkově v pravotočivé zatáčce dokončil a krve by se ve mně nedořezal. Mám v úmyslu cvrknout za startér a zmizet, ale už je pozdě. Máma stojí přímo před mašinou a není kam ujet.
„Tak a teď pojedeš za mnou, miláčku a nepřej si mě, až dojedeme k Milanovi“.
„Váš cíl bude vpravo“, hlásí navigace, potom co jsem zabočil mezi úhledné rodinné domky. Jen jsem nevěděl, jestli mám mít radost, že jsem po celodenní jízdě konečně u Milana, sesednu ze sedla a budu moci změnit polohu celého těla, nebo zda by nebylo lepší, kdyby bydlel až ve Vladivostoku a během další cesty byla naděje, že mamka aspoň trochu vychladne.
Sotva jsem stačil postavit motorku na boční stojan, zjevil se hned za mnou na bílými kamínky vysypané příjezdové cestě zelený Fiat a už jen prudké dobrzdění dávalo tušit, že věci nyní naberou rychlý spád. Ve dveřích na zahradu se současně zjevil Milan a maličko nechápal, co se děje. Mamka vystoupila ze dveří stylem řeckořímského zápasníka, ani nezabouchla dveře a sápala se mým směrem. Z dalších dveří Fiata vystupovali Martin s Jardou zatímco za Fiatem zastavoval menší Puňťa - Fiat Punto, ze kterého se drápal táta s Jarčou.
Kdo se vyhrne z druhého auta, jsem neměl čas sledovat a rozeběhl se směrem k Milanovi do otevřených vrátek na zahradu. Milan vidouce jak mu běžím v ústrety rozevřel ruce a chtěje mě asi přivítat a na právě dokončené zahradě mi vykročil vstříc.
„Teď ne bráško, sorry“ a jen jsem se mu prudce vyhnul a hledal bezpečí za plotem. Milanovi se maličko podařilo zdržet mamku, ale opravdu jen na pár okamžiků. Nicméně i ty mi daly možnost zorientovat se v rozlehlé zahradě za plotem. Cesta z bílých kamínků pokračovala až k přízemnímu stavení obloženému světle okrovým kamenem, vpravo v zahradě stála asi největší chlouba Milana a jeho ženy, kterou jsem dosud neměl tu čest vidět – zahradní kuchyně s pecí na pizzu a zastřešeným posezením, vše obloženo stejným světle okrovým kamenem jako dům. Mít možnost se zastavit, asi bych se mohl pokochat pohledem na dům se zahradou, který by spíš než na jih Slovenska, patřil někam do Toskánska. Na to ale nebyl čas, neboť mamka právě prošla podél Milana na zahradu a rozhodně neměla v úmyslu se kochat tím co Milan s manželkou vybudovali.
„Pojď sem ty uličníku!“
„Ne maminko, já ti to celé vysvětlím, ale hlavně se uklidni“.
„A co mi chceš vysvětlovat? Napřed jedeš jako splašenec v těch klikatých silnicích v horách, a když ti v Banské Bystrici nakážu, že pojedeš za námi, abych tě měla na očích, tak si zase zmizíš a teď nás předjedeš zase jako pošuk“. Tohle bylo přesně, co jsem už za dobu pobytu u mamky (tedy ona to není má mamka, ale celou dobu se tak ke mně chová, cítil jsem se u nich moc dobře, až tedy na pár výjimek, kdy mi něco ručně vysvětlovala a už nějakou dobu jsem ji oslovoval stejně jako kluci, tím krásným slovem mamko) pochopil, ona má zkrátka oči i vzadu.
„Maminko, v těch zatáčkách jsem nejel sám, ty to asi nevíš, ale vždyť před námi jela ještě jedna motorka, moje číslo dvě, a radil mi, kdy bude cesta volná a kdy mohu předjet“. Toto mamka pokládala za naprostý nesmysl a lež, protože toho, že ji na počátku stoupání předjel modrý dvouválec si ani nevšimla, neboť tam žádná kolizní situace nenastala a motorka rychle zmizela z jejího zorného pole.
„Já ti něco poradím Kájo a to, abys hned šel ke mně, nebo to bude ještě horší“. Ne to se nedalo, vypadala vážně nebezpečně a já měl v tuto chvíli dušičku až uvnitř těch kevlarových džínů, vycpaných chrániči, ve kterých se tak tuze blbě utíká. Minul jsem pec a blížil se k zadnímu plotu následován mamkou, která ač je celkem maličká, velmi rychle uzavírala prostor k úniku.
Otočil jsem směr útěku, protáhl se podél plotu a současně sundával z hlavy helmu. Do vrátek na zahradu už vešli všichni návštěvníci, kteří Milanovi vysvětlovali, co se to děje, a i on v této chvíli patrně už chápal, že běžím závod o život.
„Chytej“ a má bílá helma letěla Milanovi do náruče, který ji reflexivně lapil do náruče jako Petr Čech střelu nějakého nebezpečného útočníka. Nevím, zda mezi sebou uzavírali sázky a ani jaký byl na mě kurz, to se prostě zjišťovat nedalo, ale o něčem se živě všichni bavili.
Spásu nabízel zahradní altánek, a zamířil jsem k němu, současně rozepínajíc motorkářskou, chrániči vystlanou bundu a těsně před altánkem do trávy odhodil další zbytečnou zátěž. Protáhl jsem se dozadu kolem židlí stojích u stolu s občerstvením, které bych si sice dal, hlavně se napil, protože v krku jsem měl skutečně sucho, jen nevím, jestli žízní, na to nebyl čas, do altánku vešla i mamka a v tomto závodě prostě občerstvovací stanice neměly své místo.
„Mamko, já vážně věděl, že proti nic nejede, vždyť se jdi kouknout do helmy, má ji Milan v ruce, ještě teď na ní jistě modře bliká interkom, mám v ní sluchátka a mikrofon, mamko prosím věř mi, že jsem s číslem dvě byl ve spojení“.
„A kampak asi zmizelo to tvoje číslo dvě? Hm, hloupější pohádku bys tam neměl?“
„Mami, on jel do Popradu, rozdělili jsme se na té benzince, kde jsi mě dostihla a odjel těsně před tím, než jsi zastavila, mamko musela jsi tu modrou motorku vidět, sakryš vždyť přeci víš, že bych ti nikdy nelhal“.
Obíhačka začala, protože máma nehodlala zůstat stát a v klidu si o věci popovídat. Naštěstí stůl byl velký a bylo jasným, že dokud se budu držet přesně na protilehlé straně stolu, není možné, aby mě mamka chytila. Jenomže od domu se blížili ostatní, mezi nimi i táta a tak nějak mi docházelo, že to bude on, kdo se postaví do vstupu altánku a tím se cesta okolo stolu uzavře.
„A ty jsi Kájo neslyšel, když jsem ti na té pumpě nařídila, abys jel za námi, ty ses musel cestou ztratit, abych zase měla tlak 160/120 strachy o to co se ti stalo?“
„Maminko, to jsem slyšel a vždyť jsem celou cestu za vámi jel, ale pak tam byl ten semafor a mě přišla červená, musel jsem zastavit a vy jste mi ujeli. Následovala auta z protisměru, teprve pak volno a já mohl za vámi. Na další křižovatce mi navigace řekla doleva, což jsem udělal a vzápětí jsem dojel ke spuštěným závorám a musel čekat, než projede vlak“.
Teď už to bylo na pováženou, neboť ostatní byli skoro v altánu a další cesta okolo stolu už možná nebude.
„Já ti radím podruhé Kájo, pojď ke mně a vysvětlíme si tohoto magora na červené řvoucí motorce v rychlosti snad 200 km/h tady kousek před městem“.
„Mamko, já se snažil tě dojet, abys mě měla za sebou a nemusela se bát, že se mi něco stalo, přede mnou byly tři kamiony, já nevěděl, že před tím druhým jsi ty. Když se udělalo volno a cesta byla rovná, mami to přeci víš, že byla úplně rovná. Milane sakra, potvrď mi, že cesta sem ze Štúrova je úplně rovná, tak jsem je začal předjíždět, aby to bylo co nejkratší, rozjel jsem se rychle, bylo to ale jenom 130 km/h. No, kdo mohl vědět, že mezi ty náklaďáky jsi se vklínila ty?“
„No to nevím kdo, ale povím ti co já na to“. S těmito slovy vykročila okolo stolu ke mně. Obíhačka byla zavřená, ale dalo se proskočit stěnou altánku, vyskočil jsem na židličku a vzápětí „oknem“ altánku ven. Průser, tady je záhonek a rostou v něm nějaké kytky, rychle pryč a velkým obloukem mizím od altánku směrem k domu. Zadní dveře od domu do zahrady jsou otevřené, jo to bude dobrý, tam se někde schovám a máma vychladne.
Jenomže v cestě k domu je ta cestička z bílých kamínků a jak vidím i kolečko s těmi kamínky, jenomže uhnout se už nedá, vyskakuji s tím, že si jen šlápnu na ty kamínky v kolečku, ouu to jsem nechtěl, kolečko se převrátilo a kamínky se sypou na zem, já padám do trávy, teď se aspoň hodí ty chrániče jimiž jsou kalhoty vycpané, jenomže vidím i mamku jak to rázuje ke mně, zvedám se a ty otevřené dveře do domu jsou tak blízko, tam se jistě bude dát schovat.
„Kampak? Nechceš mi povedať, že v tých od hliny špinavých gumákoch mi chceš vbehnúť dovnútra“. Tohle je konec, ihned mi dochází, že ta tmavovláska, která zastoupila dveře a pro jistotu se levou rukou opřela o futro je Milanova manželka, jenomže první setkání s ní jsem si tímto způsobem rozhodně nepředstavoval.
„A mám tě“. To jsem cítil taky, protože levé ucho zoufale volalo o pomoc.
„Vítám ťa u nás mamička“, sladce vypustila z úst ta osoba, která byla přímou příčinou mého zajetí.
„I já tě ráda vidím Verunko, ale teď bych ráda ze všeho nejdřív viděla tvou kuchyni, a ty se Kájo koukej zbavit těch holínek, ať to uvnitř nezašpiníš!“ Prej holínek, bože jak někdo může nazvat moje motorkářské boty tak barbarsky – holínkami? Mamka se ale postavila tak, že útěk byl předem vyloučen a uvolnila moje ucho.
„Nechaj je tu, on ti ich nikto nezoberie. Len prosím poď ďalej mamička“. Hm, kdyby jen mamička, ale mamička bere dovnitř i mě a mně se dovnitř tedy za boha nechce. Vstoupili jsme do domu a Veronika přibouchla za námi dveře.
„Kuchyňa je hneď vľavo a ak budeš potrebovať varešku mamička, tak tie sú hneď v druhom šuplíku“. Něco mi říkalo, že ten kdo mi dříve říkal, že Veronika na Milana ráda žaluje, měl pravdu a ona nejen žaluje, ale vysloveně mamce podlejzá.
„Sundej si tu želvu ze zad, rozepni si kalhoty a nechtěj mě ještě více rozezlít, tím že ti to bude dlouho trvat“. Tak to jsem sice v úmyslu neměl, ale rozepínat kalhoty se mi taky nechtělo, zejména po tom, kdy mamka otevřela onen druhý šuplík a vytáhla tu největší vařečku jaká se tam nacházela.
„Maminko, ale já opravdu jel opatrně za vámi, já za to přeci nemohu, že tam byla ta červená, závory a potom ty kamiony. Já už budu opravdu jezdit opatrněji“.
Než se stačila ozvat máma, ozvala se opět Veronika „a tie čerstvo vysadeně hyacinty při peci za to mohli, keď si ich pošliapal? Alebo snáď ten fúrik s jemným štrkom, ktorý si prevrátil?“
To jsem nečekal, byly na mě dvě a cítil jsem se šíleně, jako by zrazeně a hlavně na konci sil. Emoce už se příliš nedaly ovládat a do očí mi vjely slzy a nastal pláč. Než jsem třesoucíma se rukama sundal páteřák, rozepnul pásek a kalhoty, ta ochotná mamčina snacha vyklidila kuchyňský stůl a připravené talíře na něm přenesla na kuchyňskou linku.
„Maminko prosím, prosím ať jde ona aspoň pryč“.
„Kam by chodila? Na kytky jsi jí šlapal tak jaképak copak, tady se polož“ a mamka ukázala na teď už prázdný kuchyňský stůl.
Bylo dobojováno, cítil jsem, že už ani zázrak mě nemůže spasit a odevzdaně jsem se trupem položil na desku stolu. Před očima nic, cítil jsem jen slzy stékající po tváři a cítil hrozný strach. Vzápětí mamka zručně posunula moje trenýrky až pod kolena, kde se přidaly k těm kevlarovým, chrániči vycpaným kalhotám a přispěly tak de facto ke spoutání mých nohou k sobě o čemž jsem se měl zanedlouho přesvědčit.
Asi to byl jen okamžik, v mé hlavě však trvající neskutečně dlouho a na zadku mi přistála vařečka. Čekal jsem, že to bude bolet, ale ne tohle. Na zadku mi explodovala nášlapná mina, ihned následovaná druhou. Vykřikl jsem něco a pokusil se narovnat. To nešlo, ke stolu mě přišpendlila mamky pravá ruka a následoval další dopad vařečky.
„To víš, že už budeš jezdit opatrně, o tom nepochybuju, to mi Kájo věř“.
„Maminko neeeee, to bolíííííííííííííííí“
Jedna exploze na zadku následovala druhou, pokoušel jsem se i vysmeknout a utéci stranou, ale v tom mi zabránily moje vlastní nohy, dokonale k sobě spoutané spuštěnými kalhotami a spodním prádlem.
„Maminko, prosím, už neeee, já to už neudělám“. To, že v kuchyni je i Veronika mi v tuto chvíli bylo úplně jedno, respektive se mi to zcela vykouřilo z hlavy. Vařečka tančila po mém zadku čardáš a já se jen zoufale držel stolu a už skoro ani neměl sílu křičet, tedy spíše jsem jen zoufale plakal.
„Tak a teď už bych si řekla, že aspoň nějakou chvíli budeš vědět, že ti na silnici nic a nikam neuteče“. I mamka prudce oddychovala. Už už jsem si myslel, že jsem výprask protrpěl a je konec, když se ozvala Veronika a mě se děsem opět rozevřely oči dokořán.
„A čo tie moje hyacinty pri peci mamička, bolo ich tam najmenej pätnást“
Hlavou mi projela Milanova slova, když hovořil o své ženě – „moja princezná, čo by som pre ňu neurobil“ atd. Princezna? Měl jsem pocit, že si Milan vzal pěknou zmiji, protože vzápětí se pokračovalo.
„Tak mu je sama odpočítej Verunko“ a sólo pro vařečku, bez orchestru, na mém zadku znovu začalo a Veronika postupně odpočítávala a ještě s tím, že se jako vtipně spletla, takže jsem jich místo patnácti dostal sedmnáct. Jelikož tam byla malá pauza, kdy jsem jaksi popadl dech, všech sedmnáct bylo doprovázeno mým nechlapským nářkem a pláčem. Konečně konec a mamka položila vařečku na stůl.
„Tady si klekni Kájo“ a mamka ukazovala do kouta kuchyně.
„Bude lepšie ak si kľakne k chladničke mamička, protože ti budem moct ukázať dom a takmer odvšadial na neho budeme vidieť, aby nepodvádzal, však že Kájo“.
Tohle už mi bylo úplně jedno, kleknul jsem si kam ukazovala.
„Ruky dopredu, tak pekne. Teraz mi ju podrž, ja si ju potom od teba vezmem a upracem ju“.
S těmito slovy mi Veronika položila vařečku na předpažené ruce a začala mamku provázet po domě. Klečel jsem a pořád ještě brečel a fňukal, dokonale jako malý kluk. Zadek pálil jako čert, po nějaké chvíli samozřejmě začala bolet i ramena a zoufale jsem chtěl si rukama hladit zadek, aby to tolik nepálilo. To bych ale musel odložit vařečku a spustit ruce ze zadané pozice, čehož by si mohla jedna či druhá všimnout a já skutečně netušil, co by následovalo a rozhodně jsem to nemínil zkoušet stylem pokus omyl. Hodiny v kuchyni tikaly a připadalo mi, že co tiknutí to hodina, čas se neskutečně vlekl a ramena, kolena a zadek, prostě každá moje část naříkala zvlášť a každá po svém.
Pak si ke mně mamka přitáhla židli, sedla si vedle mě. Natočil jsem se k více k ní a zoufalýma ubrečenýma očima koukal do těch jejích a ruce s vařečkou se mi už viditelně třásly.
„Už to ukliď Verunko, a ty pojď ke mně Kájo“ a s těmito slovy mamka podala vařečku Veronice. Svezl jsem na bok, k mamky nohám, abych odlehčil kolenům, čímž jsem ovšem přitížil zadní části těla a boku a chvíli trvalo, než jsem našel tu ideální pozici, kdy mě tělo bolelo co nejméně. Složil jsem hlavu mamce na kolena a znovu se rozbrečel.
„Tu máš uterák Kájo, kúpeľňa je vzadu na konci chodby a poviem Milanovi, aby ti priniesol kufor z motorky do izby naproti kúpeľni“. S těmito slovy odešla na zahradu a já zůstal s mamkou sám.
„Ty ses o ně asi hodně bála viď maminko?“
„A divíš se mi? Vidět tě, jak se řítíš v protisměru do zatáčky, kam nikdo neviděl a nikdo ani nevěděl jaká ta zatáčka je“.
Díval jsem se jí do očí, tekly mi slzy a pochopil jsem, že ona to myslí dobře a nemá smysl se vracet k tomu, že já v navigaci viděl jak prudká ta zatáčka je, ani k tomu, že jsem do ní sice neviděl, ale přesto jsem věděl, že v tu chvíli tam je volno.
„Mám tě rád maminko a nezlob se už na mě prosím“.
Objala mě a já věděl, že už se nezlobí. Odešel jsem do koupelny, opatrně se umyl a v protějším pokoji jsem v kufru, který tak už skutečně byl, našel věci na převlečení.
Na zahradě v altánu proudila živá zábava, Milan servíroval právě upečenou pizzu a já hledal volné místo u stolu. Z poza pece vyšla Veronika, v ruce malý polštářek, podávala mi jej a říkala, že se mi tak bude určitě lépe sedět. Dal jsem si dobrý pozor, aby to mamka nemohla vidět, a vyplázl jsem na tu tmavovlasou „zmiji“, jazyk. Viděla to dobře, ale asi se i v ní něco pohnulo, uznala, že vše se žalovat nemusí.
Všichni se potutelně usmívali, ale nikdo se vysloveně neposmíval.
Milan si sedl vedle mě, postrčil přede mě sklenici s pivem a řekl „máš pekné tričko braček“.
Teprve teď mi došlo, že mám na sobě své motorkářské tričko s obrázkem tříkolky, kola, mopedu a velké motorky s nápisem BORN TO RIDE.
„Já vím, že už je to skoro 200 km co jsme tankovali, neboj se, za Turčianskými Teplicemi je vpravo ta malá benzinka, tam natankujeme a něco sníme“.
Vypravil jsem se „kolaudovat“ novou pec na pizzu, kterou si na zahradě postavil můj bratr Milan se svou drahou polovičkou a jelikož byl teplý konec léta, vydal jsem se v jedné stopě. Tedy já se svým číslem dvě vyrazil už před týdnem a cestou na jižní Slovensko jsme si celý týden zkracovali přes Korutany a Julské Alpy. S číslem dvě už máme projeto více jak 14.000 km společných cest, a on na závěr mířil někam k Popradu za svým kamarádem z vysoké školy. Tudy přes Bánskou Bystricu jedeme úmyslně, ani jeden to nemáme přesně na cestě, ale oba jsme tudy jeli už dvakrát a ta cesta k níž se právě blížíme prostě nemá chybu, projedeme si ten špičkový úsek a pak už se každý rozjedeme za svým cílem.
Natankováno, pojedeno a vyrážíme. Ihned za pumpou odbočíme vlevo na a cesta začíná mírně stoupat. Kdo to nezná zatím netuší, že se blížíme do zatáčkového ráje.
„Tak jsme tady, teď to rozbalíme jako vloni“, slyším v interkomu své „číslo dvě“ a kromě něj i to, jak jeho dvouválec zvyšuje otáčky. Jedeme v klasické sestavě, napřed on a já to jistím zezadu. Na obrazovce navigace už vpředu naskakují první mírné zatáčky a cesta se zatím kroutí jemně doleva. Ouuu - rozepnula se mi bunda u krku, musím to zapnout, pouštím tedy rukověť plynu a upravuji výstroj.
„Co je, co se děje?“ dotazuje se číslo dvě, když vidí, že zaostávám.
„Zapínám si bundu u krku, to je v pohodě, dotáhnu tě, jeď“.
Ale ne, na silnici před námi se vyskytl zelený Fiat Marea a před ním ještě světlé auto, to ne, to jsme přeci nechtěli. Slyším v interkomu, jak půllitr přede mnou změnil otáčky, levý blinkr a úhledně se protahuje okolo obou aut dopředu. Vidím na navigaci, že zatáčky jsou už jen kousek před námi a toto nechci dopustit, abych měl ta auta před sebou, až vjedeme do těch krásných otevřených zatáček. Motor mezi mýma nohama mění zvuk, z dosud spokojeného vrnění se po dvou šlápnutích na řadící páku ozývá řev tygra.
„Pojeď, ať to dáš a jsi tam před nima“, radí číslo dvě v mé helmě a sám jistě slyší, jak teď pode mnou řve motor.
„Ne, nechoď tam, auto v protisměru!!“ zaslechl jsem přesně ve chvíli, kdy moje přední kolo bylo na úrovni zadních dveří zeleného Fiata, brzda a rázem jsem v bezpečí za ním.
„Ouu Shit, jsem za nimi“. Cesta se začala krásně kroutit, napřed vlevo potom vpravo, jenomže obě auta přede mnou se tudy plazí, no ještěže neangažovali běžce s praporkem a ten neběží před nimi. Super, teď Fiat vyvinul i 60 km/h, tak to je prostě Fittipaldi.
„Nechoď tam, dvě auta proti“. Ano toto je dobré, číslo dvě je vpředu o kus dál a hlásí provoz proti nám. Na obrazovce navigace vidím, že se cesta trochu natáhne, i když na konci bude vracečka doprava, ale to by se mohlo dát.
„Kdo jede poslední?“
„Zelená Fabia a pak už nic“.
„Tzn. až mě mine zelená Fabie, mohu jít do toho?“
„Můžeš“
Motor pode mnou přede někde na 3.000 ot/ min, motorka sama je jako dostihový kůň, kterého žokej drží na uzdě, aby nevypálil dopředu. V interkomu opět slyším, jak dvouválec před námi změnil zvuk, jeho kola už projíždějí tou pravou zatáčkou, přidává plyn, aby se co nejdříve dostal k zatáčce další. Zelenou Fabii už vidím, ale jede jako s hnojem a současně vidím i jak se přibližuje ta pravá vracečka, kterou už mám na obrazovce a je to skutečně téměř o 1800. Bílé auto před zeleným Fiatem je ale už více jak v polovině této přechodné rovinky. Bude to těsné.
„Pořád nic“?
„Ne, můžeš“
Zelená Fabia mě projela okolo mě. Tisknu levou páčku na řídítkách, dvakrát šlapu řadičku, ne lepší bude ještě jedno sešlápnutí a pouštím spojku. Motor teď znovu zařval jako tygr, tah motoru nadlehčuje přední vidlici a motorka zvedla hlavu, současně s levým blinkrem se dostávám vedle Fiata. Čtyřka a opět plný plyn. Ručička otáčkoměru se teď dostává k 9.000 ot/min a pode mnou už není tygr, ale sedím asi na turbíně, tohle je opojné, cítím pod sebou tah všech 90ti koní, pocit pro bohy, to je přesně to proč jedeme právě tudy. Současně je špatný to, že rovina je na konci a rychlost mám příliš vysokou. Nutné je jít na brzdu a zpět trojku.
„Pozor, za levou vracečkou, auto proti“.
Tak tohle přesně jsem nechtěl slyšet. Teď babo raď, buď stáhnout ocas a zalézt mezi ta dvě auta a nebo to dát proti té zatáčce. Už se nedá moc přemýšlet, zatáčka je tady, mám výhodnější dráhu, vlastně protisměrem, tedy delším obloukem, vykláním koleno vpravo, zalehávám k nádrži, čímž měním těžiště směrem níž. Poklápím mašinu k pravé straně a vedle Punta kroužím ukázkový oblouk doprava. Hned za zatáčkou zvedám oči dopředu, je to dobrý, auto v protisměru teprve vyjíždí ze zatáčky. Rovnám mašinu, plyn a motor opět zvedá otáčky. Teď to ale nejde řadit, musíme odtud rychle zmizet. 9 potom už i 10.000 ot/min, a otáčkoměr stále stoupá, tachometr ukazuje skoro 100 km/h a já se řadím na svou stranu vozovky, čtyřka a míjíme se s protijedoucím autem.
„Jsem před nima, jdeme do toho“
Opět brzda, trojka, vyklonit levé koleno, změnit těžiště a protáhnout tu levou vracečku. Za ní vidím, že na mě číslo dvě čeká, sotva mě zahlédne v zrcátku, slyším jak i jeho motor opět nabírá otáčky a teď už jsme za sebou a valíme vpřed.
„Přijde pravá, potom ještě jedna pravá, další je levá a nakonec vracečka doleva“ upozorňuji své číslo dvě na další kus cesty před námi. Koukám do zrcátka a v něm už není ani malý Fiat, ani zelený Fiat.
Celých těch cca 30 km to pak krásně klopíme a dostáváme se do Banské Bystrice. Vjedeme ještě na benzinku před městem, zajdeme koupit vodu, plácneme se do rukou a číslo dvě to stáčí směrem k Popradu. Já se skloním k navigaci a zadávám svůj cíl cesty, jež leží ještě notný kus cesty na jih. Ve chvíli, kdy je cíl zadán a trasa nastavena, spouštím přední díl helmy a chci startovat.
„Tak to si děláš asi prdel nebo co?“. Vedle mě stojí zelený Fiat, ze jeho volantem sedí mamka, v obličeji celá rudá a je vidět, jak se snaží rychle odpoutat a vystoupit. Hlavou mi projede ten předjížděcí manévr, který jsem tak ukázkově v pravotočivé zatáčce dokončil a krve by se ve mně nedořezal. Mám v úmyslu cvrknout za startér a zmizet, ale už je pozdě. Máma stojí přímo před mašinou a není kam ujet.
„Tak a teď pojedeš za mnou, miláčku a nepřej si mě, až dojedeme k Milanovi“.
„Váš cíl bude vpravo“, hlásí navigace, potom co jsem zabočil mezi úhledné rodinné domky. Jen jsem nevěděl, jestli mám mít radost, že jsem po celodenní jízdě konečně u Milana, sesednu ze sedla a budu moci změnit polohu celého těla, nebo zda by nebylo lepší, kdyby bydlel až ve Vladivostoku a během další cesty byla naděje, že mamka aspoň trochu vychladne.
Sotva jsem stačil postavit motorku na boční stojan, zjevil se hned za mnou na bílými kamínky vysypané příjezdové cestě zelený Fiat a už jen prudké dobrzdění dávalo tušit, že věci nyní naberou rychlý spád. Ve dveřích na zahradu se současně zjevil Milan a maličko nechápal, co se děje. Mamka vystoupila ze dveří stylem řeckořímského zápasníka, ani nezabouchla dveře a sápala se mým směrem. Z dalších dveří Fiata vystupovali Martin s Jardou zatímco za Fiatem zastavoval menší Puňťa - Fiat Punto, ze kterého se drápal táta s Jarčou.
Kdo se vyhrne z druhého auta, jsem neměl čas sledovat a rozeběhl se směrem k Milanovi do otevřených vrátek na zahradu. Milan vidouce jak mu běžím v ústrety rozevřel ruce a chtěje mě asi přivítat a na právě dokončené zahradě mi vykročil vstříc.
„Teď ne bráško, sorry“ a jen jsem se mu prudce vyhnul a hledal bezpečí za plotem. Milanovi se maličko podařilo zdržet mamku, ale opravdu jen na pár okamžiků. Nicméně i ty mi daly možnost zorientovat se v rozlehlé zahradě za plotem. Cesta z bílých kamínků pokračovala až k přízemnímu stavení obloženému světle okrovým kamenem, vpravo v zahradě stála asi největší chlouba Milana a jeho ženy, kterou jsem dosud neměl tu čest vidět – zahradní kuchyně s pecí na pizzu a zastřešeným posezením, vše obloženo stejným světle okrovým kamenem jako dům. Mít možnost se zastavit, asi bych se mohl pokochat pohledem na dům se zahradou, který by spíš než na jih Slovenska, patřil někam do Toskánska. Na to ale nebyl čas, neboť mamka právě prošla podél Milana na zahradu a rozhodně neměla v úmyslu se kochat tím co Milan s manželkou vybudovali.
„Pojď sem ty uličníku!“
„Ne maminko, já ti to celé vysvětlím, ale hlavně se uklidni“.
„A co mi chceš vysvětlovat? Napřed jedeš jako splašenec v těch klikatých silnicích v horách, a když ti v Banské Bystrici nakážu, že pojedeš za námi, abych tě měla na očích, tak si zase zmizíš a teď nás předjedeš zase jako pošuk“. Tohle bylo přesně, co jsem už za dobu pobytu u mamky (tedy ona to není má mamka, ale celou dobu se tak ke mně chová, cítil jsem se u nich moc dobře, až tedy na pár výjimek, kdy mi něco ručně vysvětlovala a už nějakou dobu jsem ji oslovoval stejně jako kluci, tím krásným slovem mamko) pochopil, ona má zkrátka oči i vzadu.
„Maminko, v těch zatáčkách jsem nejel sám, ty to asi nevíš, ale vždyť před námi jela ještě jedna motorka, moje číslo dvě, a radil mi, kdy bude cesta volná a kdy mohu předjet“. Toto mamka pokládala za naprostý nesmysl a lež, protože toho, že ji na počátku stoupání předjel modrý dvouválec si ani nevšimla, neboť tam žádná kolizní situace nenastala a motorka rychle zmizela z jejího zorného pole.
„Já ti něco poradím Kájo a to, abys hned šel ke mně, nebo to bude ještě horší“. Ne to se nedalo, vypadala vážně nebezpečně a já měl v tuto chvíli dušičku až uvnitř těch kevlarových džínů, vycpaných chrániči, ve kterých se tak tuze blbě utíká. Minul jsem pec a blížil se k zadnímu plotu následován mamkou, která ač je celkem maličká, velmi rychle uzavírala prostor k úniku.
Otočil jsem směr útěku, protáhl se podél plotu a současně sundával z hlavy helmu. Do vrátek na zahradu už vešli všichni návštěvníci, kteří Milanovi vysvětlovali, co se to děje, a i on v této chvíli patrně už chápal, že běžím závod o život.
„Chytej“ a má bílá helma letěla Milanovi do náruče, který ji reflexivně lapil do náruče jako Petr Čech střelu nějakého nebezpečného útočníka. Nevím, zda mezi sebou uzavírali sázky a ani jaký byl na mě kurz, to se prostě zjišťovat nedalo, ale o něčem se živě všichni bavili.
Spásu nabízel zahradní altánek, a zamířil jsem k němu, současně rozepínajíc motorkářskou, chrániči vystlanou bundu a těsně před altánkem do trávy odhodil další zbytečnou zátěž. Protáhl jsem se dozadu kolem židlí stojích u stolu s občerstvením, které bych si sice dal, hlavně se napil, protože v krku jsem měl skutečně sucho, jen nevím, jestli žízní, na to nebyl čas, do altánku vešla i mamka a v tomto závodě prostě občerstvovací stanice neměly své místo.
„Mamko, já vážně věděl, že proti nic nejede, vždyť se jdi kouknout do helmy, má ji Milan v ruce, ještě teď na ní jistě modře bliká interkom, mám v ní sluchátka a mikrofon, mamko prosím věř mi, že jsem s číslem dvě byl ve spojení“.
„A kampak asi zmizelo to tvoje číslo dvě? Hm, hloupější pohádku bys tam neměl?“
„Mami, on jel do Popradu, rozdělili jsme se na té benzince, kde jsi mě dostihla a odjel těsně před tím, než jsi zastavila, mamko musela jsi tu modrou motorku vidět, sakryš vždyť přeci víš, že bych ti nikdy nelhal“.
Obíhačka začala, protože máma nehodlala zůstat stát a v klidu si o věci popovídat. Naštěstí stůl byl velký a bylo jasným, že dokud se budu držet přesně na protilehlé straně stolu, není možné, aby mě mamka chytila. Jenomže od domu se blížili ostatní, mezi nimi i táta a tak nějak mi docházelo, že to bude on, kdo se postaví do vstupu altánku a tím se cesta okolo stolu uzavře.
„A ty jsi Kájo neslyšel, když jsem ti na té pumpě nařídila, abys jel za námi, ty ses musel cestou ztratit, abych zase měla tlak 160/120 strachy o to co se ti stalo?“
„Maminko, to jsem slyšel a vždyť jsem celou cestu za vámi jel, ale pak tam byl ten semafor a mě přišla červená, musel jsem zastavit a vy jste mi ujeli. Následovala auta z protisměru, teprve pak volno a já mohl za vámi. Na další křižovatce mi navigace řekla doleva, což jsem udělal a vzápětí jsem dojel ke spuštěným závorám a musel čekat, než projede vlak“.
Teď už to bylo na pováženou, neboť ostatní byli skoro v altánu a další cesta okolo stolu už možná nebude.
„Já ti radím podruhé Kájo, pojď ke mně a vysvětlíme si tohoto magora na červené řvoucí motorce v rychlosti snad 200 km/h tady kousek před městem“.
„Mamko, já se snažil tě dojet, abys mě měla za sebou a nemusela se bát, že se mi něco stalo, přede mnou byly tři kamiony, já nevěděl, že před tím druhým jsi ty. Když se udělalo volno a cesta byla rovná, mami to přeci víš, že byla úplně rovná. Milane sakra, potvrď mi, že cesta sem ze Štúrova je úplně rovná, tak jsem je začal předjíždět, aby to bylo co nejkratší, rozjel jsem se rychle, bylo to ale jenom 130 km/h. No, kdo mohl vědět, že mezi ty náklaďáky jsi se vklínila ty?“
„No to nevím kdo, ale povím ti co já na to“. S těmito slovy vykročila okolo stolu ke mně. Obíhačka byla zavřená, ale dalo se proskočit stěnou altánku, vyskočil jsem na židličku a vzápětí „oknem“ altánku ven. Průser, tady je záhonek a rostou v něm nějaké kytky, rychle pryč a velkým obloukem mizím od altánku směrem k domu. Zadní dveře od domu do zahrady jsou otevřené, jo to bude dobrý, tam se někde schovám a máma vychladne.
Jenomže v cestě k domu je ta cestička z bílých kamínků a jak vidím i kolečko s těmi kamínky, jenomže uhnout se už nedá, vyskakuji s tím, že si jen šlápnu na ty kamínky v kolečku, ouu to jsem nechtěl, kolečko se převrátilo a kamínky se sypou na zem, já padám do trávy, teď se aspoň hodí ty chrániče jimiž jsou kalhoty vycpané, jenomže vidím i mamku jak to rázuje ke mně, zvedám se a ty otevřené dveře do domu jsou tak blízko, tam se jistě bude dát schovat.
„Kampak? Nechceš mi povedať, že v tých od hliny špinavých gumákoch mi chceš vbehnúť dovnútra“. Tohle je konec, ihned mi dochází, že ta tmavovláska, která zastoupila dveře a pro jistotu se levou rukou opřela o futro je Milanova manželka, jenomže první setkání s ní jsem si tímto způsobem rozhodně nepředstavoval.
„A mám tě“. To jsem cítil taky, protože levé ucho zoufale volalo o pomoc.
„Vítám ťa u nás mamička“, sladce vypustila z úst ta osoba, která byla přímou příčinou mého zajetí.
„I já tě ráda vidím Verunko, ale teď bych ráda ze všeho nejdřív viděla tvou kuchyni, a ty se Kájo koukej zbavit těch holínek, ať to uvnitř nezašpiníš!“ Prej holínek, bože jak někdo může nazvat moje motorkářské boty tak barbarsky – holínkami? Mamka se ale postavila tak, že útěk byl předem vyloučen a uvolnila moje ucho.
„Nechaj je tu, on ti ich nikto nezoberie. Len prosím poď ďalej mamička“. Hm, kdyby jen mamička, ale mamička bere dovnitř i mě a mně se dovnitř tedy za boha nechce. Vstoupili jsme do domu a Veronika přibouchla za námi dveře.
„Kuchyňa je hneď vľavo a ak budeš potrebovať varešku mamička, tak tie sú hneď v druhom šuplíku“. Něco mi říkalo, že ten kdo mi dříve říkal, že Veronika na Milana ráda žaluje, měl pravdu a ona nejen žaluje, ale vysloveně mamce podlejzá.
„Sundej si tu želvu ze zad, rozepni si kalhoty a nechtěj mě ještě více rozezlít, tím že ti to bude dlouho trvat“. Tak to jsem sice v úmyslu neměl, ale rozepínat kalhoty se mi taky nechtělo, zejména po tom, kdy mamka otevřela onen druhý šuplík a vytáhla tu největší vařečku jaká se tam nacházela.
„Maminko, ale já opravdu jel opatrně za vámi, já za to přeci nemohu, že tam byla ta červená, závory a potom ty kamiony. Já už budu opravdu jezdit opatrněji“.
Než se stačila ozvat máma, ozvala se opět Veronika „a tie čerstvo vysadeně hyacinty při peci za to mohli, keď si ich pošliapal? Alebo snáď ten fúrik s jemným štrkom, ktorý si prevrátil?“
To jsem nečekal, byly na mě dvě a cítil jsem se šíleně, jako by zrazeně a hlavně na konci sil. Emoce už se příliš nedaly ovládat a do očí mi vjely slzy a nastal pláč. Než jsem třesoucíma se rukama sundal páteřák, rozepnul pásek a kalhoty, ta ochotná mamčina snacha vyklidila kuchyňský stůl a připravené talíře na něm přenesla na kuchyňskou linku.
„Maminko prosím, prosím ať jde ona aspoň pryč“.
„Kam by chodila? Na kytky jsi jí šlapal tak jaképak copak, tady se polož“ a mamka ukázala na teď už prázdný kuchyňský stůl.
Bylo dobojováno, cítil jsem, že už ani zázrak mě nemůže spasit a odevzdaně jsem se trupem položil na desku stolu. Před očima nic, cítil jsem jen slzy stékající po tváři a cítil hrozný strach. Vzápětí mamka zručně posunula moje trenýrky až pod kolena, kde se přidaly k těm kevlarovým, chrániči vycpaným kalhotám a přispěly tak de facto ke spoutání mých nohou k sobě o čemž jsem se měl zanedlouho přesvědčit.
Asi to byl jen okamžik, v mé hlavě však trvající neskutečně dlouho a na zadku mi přistála vařečka. Čekal jsem, že to bude bolet, ale ne tohle. Na zadku mi explodovala nášlapná mina, ihned následovaná druhou. Vykřikl jsem něco a pokusil se narovnat. To nešlo, ke stolu mě přišpendlila mamky pravá ruka a následoval další dopad vařečky.
„To víš, že už budeš jezdit opatrně, o tom nepochybuju, to mi Kájo věř“.
„Maminko neeeee, to bolíííííííííííííííí“
Jedna exploze na zadku následovala druhou, pokoušel jsem se i vysmeknout a utéci stranou, ale v tom mi zabránily moje vlastní nohy, dokonale k sobě spoutané spuštěnými kalhotami a spodním prádlem.
„Maminko, prosím, už neeee, já to už neudělám“. To, že v kuchyni je i Veronika mi v tuto chvíli bylo úplně jedno, respektive se mi to zcela vykouřilo z hlavy. Vařečka tančila po mém zadku čardáš a já se jen zoufale držel stolu a už skoro ani neměl sílu křičet, tedy spíše jsem jen zoufale plakal.
„Tak a teď už bych si řekla, že aspoň nějakou chvíli budeš vědět, že ti na silnici nic a nikam neuteče“. I mamka prudce oddychovala. Už už jsem si myslel, že jsem výprask protrpěl a je konec, když se ozvala Veronika a mě se děsem opět rozevřely oči dokořán.
„A čo tie moje hyacinty pri peci mamička, bolo ich tam najmenej pätnást“
Hlavou mi projela Milanova slova, když hovořil o své ženě – „moja princezná, čo by som pre ňu neurobil“ atd. Princezna? Měl jsem pocit, že si Milan vzal pěknou zmiji, protože vzápětí se pokračovalo.
„Tak mu je sama odpočítej Verunko“ a sólo pro vařečku, bez orchestru, na mém zadku znovu začalo a Veronika postupně odpočítávala a ještě s tím, že se jako vtipně spletla, takže jsem jich místo patnácti dostal sedmnáct. Jelikož tam byla malá pauza, kdy jsem jaksi popadl dech, všech sedmnáct bylo doprovázeno mým nechlapským nářkem a pláčem. Konečně konec a mamka položila vařečku na stůl.
„Tady si klekni Kájo“ a mamka ukazovala do kouta kuchyně.
„Bude lepšie ak si kľakne k chladničke mamička, protože ti budem moct ukázať dom a takmer odvšadial na neho budeme vidieť, aby nepodvádzal, však že Kájo“.
Tohle už mi bylo úplně jedno, kleknul jsem si kam ukazovala.
„Ruky dopredu, tak pekne. Teraz mi ju podrž, ja si ju potom od teba vezmem a upracem ju“.
S těmito slovy mi Veronika položila vařečku na předpažené ruce a začala mamku provázet po domě. Klečel jsem a pořád ještě brečel a fňukal, dokonale jako malý kluk. Zadek pálil jako čert, po nějaké chvíli samozřejmě začala bolet i ramena a zoufale jsem chtěl si rukama hladit zadek, aby to tolik nepálilo. To bych ale musel odložit vařečku a spustit ruce ze zadané pozice, čehož by si mohla jedna či druhá všimnout a já skutečně netušil, co by následovalo a rozhodně jsem to nemínil zkoušet stylem pokus omyl. Hodiny v kuchyni tikaly a připadalo mi, že co tiknutí to hodina, čas se neskutečně vlekl a ramena, kolena a zadek, prostě každá moje část naříkala zvlášť a každá po svém.
Pak si ke mně mamka přitáhla židli, sedla si vedle mě. Natočil jsem se k více k ní a zoufalýma ubrečenýma očima koukal do těch jejích a ruce s vařečkou se mi už viditelně třásly.
„Už to ukliď Verunko, a ty pojď ke mně Kájo“ a s těmito slovy mamka podala vařečku Veronice. Svezl jsem na bok, k mamky nohám, abych odlehčil kolenům, čímž jsem ovšem přitížil zadní části těla a boku a chvíli trvalo, než jsem našel tu ideální pozici, kdy mě tělo bolelo co nejméně. Složil jsem hlavu mamce na kolena a znovu se rozbrečel.
„Tu máš uterák Kájo, kúpeľňa je vzadu na konci chodby a poviem Milanovi, aby ti priniesol kufor z motorky do izby naproti kúpeľni“. S těmito slovy odešla na zahradu a já zůstal s mamkou sám.
„Ty ses o ně asi hodně bála viď maminko?“
„A divíš se mi? Vidět tě, jak se řítíš v protisměru do zatáčky, kam nikdo neviděl a nikdo ani nevěděl jaká ta zatáčka je“.
Díval jsem se jí do očí, tekly mi slzy a pochopil jsem, že ona to myslí dobře a nemá smysl se vracet k tomu, že já v navigaci viděl jak prudká ta zatáčka je, ani k tomu, že jsem do ní sice neviděl, ale přesto jsem věděl, že v tu chvíli tam je volno.
„Mám tě rád maminko a nezlob se už na mě prosím“.
Objala mě a já věděl, že už se nezlobí. Odešel jsem do koupelny, opatrně se umyl a v protějším pokoji jsem v kufru, který tak už skutečně byl, našel věci na převlečení.
Na zahradě v altánu proudila živá zábava, Milan servíroval právě upečenou pizzu a já hledal volné místo u stolu. Z poza pece vyšla Veronika, v ruce malý polštářek, podávala mi jej a říkala, že se mi tak bude určitě lépe sedět. Dal jsem si dobrý pozor, aby to mamka nemohla vidět, a vyplázl jsem na tu tmavovlasou „zmiji“, jazyk. Viděla to dobře, ale asi se i v ní něco pohnulo, uznala, že vše se žalovat nemusí.
Všichni se potutelně usmívali, ale nikdo se vysloveně neposmíval.
Milan si sedl vedle mě, postrčil přede mě sklenici s pivem a řekl „máš pekné tričko braček“.
Teprve teď mi došlo, že mám na sobě své motorkářské tričko s obrázkem tříkolky, kola, mopedu a velké motorky s nápisem BORN TO RIDE.
Komentáře
Okomentovat