Příběh sto třináctý- Barva, kam se podíváš...

Život není vždycky jen šedivý a proto jsme se jednou rozhodli, že nově vymalujeme. Obývák bude světle hnědý, aby ladil s světle béžovou sedačkou, kuchyň oranžová, protože podporuje chuť k jídlu ( tedy ne že by to ta moje sarančata potřebovala) a ložnice fialová, protože já tuhle barvu prostě miluju.
Opuštěné chlapecké pokoje zůstávaly bílé, popřípadě pokud si je chtěl jejich majitel nějak vyzdobit,. nebránila jsem jim. Kluci se ostatně spokojili jen sem tam s nějakým nalepením plakátu svého oblíbeného fotbalového klubu nebo rockové hvězdy v úsporném oblečení. Měli důrazně zakázáno vystavovat si nahotinky, prasečinky a cokoliv, co vypadalo jako marihuana.

Když jsem si v hlavě sesumírovala všechny podstatné záležitosti, co koupit, kde vyzvednout barvu a hlavně, kdo všechno nám s tím pomůže. Martin byl jasný stejně jako Jarda ( marně se synek vymlouval na práci, kolo, horečku omladnic a tajfun o souostroví Velkých Antil). Jarča se bohužel utrhnout nemohla, měla službu ve špitále, ale stačilo zahalekat nahoru na Terezu a ta ochotně přislíbila, že pomůže s vařením a úklidem. Jirka byl vyslán, aby nabídl své služby, což učinil jen pod pohrůžkou, že mu bude odepřeno kančí na červeném víně, pivo a manželské radovánky. Když se připlouhal dolů ve věčně vytahaných teplácích, vycenil na mně svůj veverčí chrup, díky němuž si občas maličko šlapal na jazyk:
"Tak co sis to zase vymyslela za bejkárnu?"
Poděkovala jsem mu sarkasticky za popřání hezkého dne a rozpřáhla ruce:
"Potřebuju vymalovat. A táta to sám nedá, víš jak je na tom se zádama."
"Předpokládám, že celej barák a nejlíp ještě kůlnu, špejchar a záhumenku, ne?" zavrčel můj prvorozený.
"Ne, jen kuchyň, obývák a ložnici." odtušila jsem.
"A to jako že to sfouknu za víkend tadyhle s Martinem?? Hele, na kytaru hraje obstojně, ale štětku asi v ruce v životě nedržel, co? Mami, já nejsem Superman!"
"Tak samozřejmě předpokládám, že by tvoji ctění páni bratři mohli taky dorazit, ale taky se může stát, že prostě nebudou moct a v tom případě je to jen na nás.Ale neboj, zavolám jim a zjistím, jak jsou na tom."
Slova jsem vzápětí proměnila v činy:
"Ahoj Pavle.... copak děláš v sobotu? Niic????? A co takhle přijet za maminkou? No co bych tak potřebovala...... udržíš v ruce štětku? Fajn..... v sobotu v devět. Dííky."
Jirka uznale zvedl jedno obočí.
"Haloo Milane.....dobrý den, zlato. V sobotu bude k obědu králík...... jasně s nádivkou a knedlíkem...... dal by sis?Výborně..... jo a vem si nějaké straší oblečení....... ale ne, nic bourat nebudete, stačilo mi to posledně...... budu se těšit....."
Jirka se už zcela nepokrytě chechtal a čekal na další telefonát.
Radek mi vzal telefon přes handsfree a oznámil mi, že se právě vrací z Portugalska a že do soboty by eventuelně mohl dorazit.
"Hlavně po mně nechtěj žádnou práci, bouchla mi pneumatika a pěkných pár hodin jsem jí sundaval a nandaval. Mám vytahaný ruce jako vopice....... no to jseš fakt hodná.Tak v sobotu."

Sobota byla poznamenána chaosem, zmatkem a anarchií. Sotva se kluci shoufovali a poznali, že jsem je mrzce vylákala na nadívaného králíka s vidinou nejdřív vymalovat, potom žvejkat, nejdřív nadávali jako propuštění horníci, ale nakonec si oblékli montérky, staré tepláky a orvaná trika, na hlavy narazili rohaté čepice z novin nebo kšiltovky, Martin si nechal uplést cop a všichni se svorně pustili do vyklízení ložnice, která se měla malovat jako první. Zatímco kluci se potýkali s naší obrovitou paletovou postelí, Josef s hekáním rozmíchával fialovou barvu.

Nebyl na tom v poslední době nejlépe, věk a časté přechozené záněty ledvin vedly ke zhoršení jeho už tak dost bolavých zad natolik, že ráno vstával z postele s pocitem, že nejdéle do hodiny je mrtvý.
Marně mu Jarča domlouvala, že ho nechá pořádně vyšetřit a konečně mu lékaři stanoví diagnózu, se kterou se dá něco dělat. Josef měl o "lapiduších" svou zkostnatělou představu a nikdo na světe mu jí nedokázal vyvrátit.
Kupodivu, ložnice se stihla vymalovat v klidu a ve velmi krátkém čase, takže než jsem začala rozdávat vřelé úsměvy, kafe a domácí věnečky se šlehačkou, popohnala jsem kluky, aby vrátili zpět všechno, co odtamtud vytahali. Poklid byl ihned narušen šestihlasným brbláním a držkováním. Věnečky a řídnoucí šlehačka je ale popoháněly k rychlejším pohybům.
Po vydatné svačině byli kluci vyhnáni do obýváku, kde naštěstí nemuseli nic vynášet, protože sedačku, křesla i velkou obývací stěnu jsem s Terezou zakryla velkými plachtami. Kluci začali malovat stylem, že na každou stěnu vytvořili obrovský kosočtverec s patřičným pubickým ochlupením okolo a navzájem si svá díla porovnávali. Když jsem na ně houkla, aby se přestali chovat jako parta rozjívených paviánů a začali NORMÁLNĚ pracovat, jinak že dám králíka i s nádivkou Fantomasovi, pustili se s novou vervou do pokrývání stěn barvou. Ale znáte to, jak chlap dlouho dělá jednu práci, začne vymýšlet oživení.
Zatímco jsem já spolu s Terezou na poslední chvíli myla nádobí, uklízela všechno, co mohli kluci zasvinit nebo nedejbože zničit, odnášela hotové jídlo na terasu, vedli v obýváku synečkové vzrušenou debatu o abstraktním umění. Jarda právě rozmáchlým gestem imaginárně vytvářel na čerstvě vymalované stěně plastický vzor, Milan s rozpaženýma rukama, takže připomínal čápa před odletem, loboval za maxikvěty na stropě, Pavel mhouřil znalecky oči a představoval si válečkový vzor složený ze samých nahých siluet. Josef pro kluky zašel a nahnal je na terasu na polévku ( domácí nudle a játrové knedlíčky) dřív, než se pokusili svoje představy zhmotnit.

Zbývala kuchyň. Zatímco kluci dojídali polévku, Josef už měl namíchanou barvu a zkoušel na stěně odstín. Jeden po druhém se pak panstvo připlouhalo do kuchyně, rozdělilo si části zdí a už bez valného nadšení začali šmrdlat štětkami a válečky po stěnách. Protože polévka byla sytá, dostali kluci žízeň. Věděli, že pivo jim nedám ani kdyby jeden po druhém umřel dehydratací a tak byl Martin vyslán, aby přinesl ze spíže plechovky s energeťákem. Že by mu mohl jít někdo pomoci nikoho ani nenapadlo. Martin se snažil přinést naráz šest plechovek, aby nemusel jít dvakrát, což by se mu bývalo bylo i povedlo, kdyby nezakopl o kbelík s barvou. Zavřela jsem oči a čekala na tupý pád, vychlístnutí barvy a Martinův příjezd po břiše. Když jsem oči zase otevřela, Martin stál jednou nohou v barvě, prázdné ruce svěsené podél těla, plechovky se válely porůznu po kuchyni a ze dvou tryskal proud růžové lepkavé šťávy, který skrápěl čerstvě vymalované stěny, kredenc, podlahu, kluky a vůbec všechno. Zavyla jsem jako raněný šakal a kluci mne zdařile napodobili, když si představili, že to budou muset dělat znovu.
"Já tě zabiju!!" zaječela jsem a za zády se mi kluci poprali o to, kdo Martina zaškrtí první.
Martin vydoloval nohu z kýble a pokusil se prchnout, což ihned překazila Tereza, která mu zastoupila dveře a přísně ho okřikla, aby se ani nehnul, jinak rozhňápe barvu po celém baráku a to pak teprve bude tanec. Martin tedy zůstal stát, třesouc se po celém těle jako drahý pes a odevzdaně čekal, až si pro něho dojdu.
"Zujte ho někdo a odneste tu botu co nejdál ode mne..... bože, Radku!! Támhle je igelitka, tak tu botu do ní strč nebo chceš taky dostat do tlamy?? Koukejte někdo inteligentně zvednout ty blbé plechovky, už mi ten sajrajt teče za kredenc!! Martine, já tě roztrhnu jak slanečka, ty neřáde jeden zatracený, podívej tý škody!!!"
Zatímco Jirka nejmladšího bráchu držel, aby jim neupadl, Radek mu se štítivým výrazem v očích zouval rozšmajdanou kecku, která nelibě zaváněla, dvěma prsty jí nastrkal do igelitové tašky a odnesl před barák. Pavel snaživě klesl na všechny čtyři a rozmatlával vylité pití vším, co mu přišlo pod ruku, včetně Milanovy staré mikiny. Jarda, který dostal přímý zásah energeťákem a částečně i barvou, koukal jako sůva z nudlí a vytíral si z očí oranžovorůžovou sraženinu.Tereza se založenýma rukama se tvářila jako bouřkový mrak a špačkovala, že je Martin úplně nemožný, zatímco já jsem si už sedala na židli, pranic nedbajíc na to, že se od ní už asi nikdy neodlepím a přitahovala jsem si Martina k sobě.
Martin s hrůzou v očích sledoval, jak ho opouští bota, tepláky a sebevědomí. Byl přehnutý přes moje nohy, zašpiněné tepláky někde u kolen, trenýrky rovněž, holý zadek neslušně vystavený na odiv celému osazenstvu včetně Terezy a očekával výprask. Napřáhla jsem ruku a pleskla ho přes zadek.
Jirka znechucené zamlaskal a podotkl, že s nimi jsem nikdy takové štráchy nedělala.
Podotkla jsme, že až skončím s Martinem, může zaujmout jeho místo, což Jirka kvitoval rychlým ujištěním, že je rád, že se na něm tyhle praktiky už nepraktikují.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a ruka se mi sama od sebe zvedla k dalšímu úderu, tentokrát už opravdovému a Martin se vypjal jako struna na kytaře. Na zadku mu zůstal zřetelný otisk mé dlaně, který ale vzápětí překryl další a další..... Martin se po každé rány skoro narovnal, takže jsem byla nucena ho chytit za jeho dlouhý cop a držet si ho, aby mi neutekl. Rázné pleskání naplnilo celou kuchyň, Martinovy dušené výkřiky nikoho nenechávaly na pochybách, že legrace skončila a nastala bolestná realita, kluci jak měli ve zvyku otáčeli pohledy z okna, aby nemuseli sledovat, jak bráška trpí, jen Tereza stála dál ve dveřích s rukama založenýma na prsou jako by se před ní vůbec neodehrával potupný výprask a sem tam mrkla na Jirku. Ten si maně sáhl na zadek a tiše řekl ostatním shromážděným:
"Pamatujete tenkrát na horách? Úplně se mi ta vzpomínka vrátila...."
"Ty vole, ani nemluv" vydechl Radek, " dodneška z toho mám noční můry."
Martin nevnímal duchaplný dialog, protože polykal slzy, deroucí se mu do očí a protože každá další rána zaštípala o hodně víc než ta předešlá a zadek ho pálil skoro nesnesitelně, začal prosit o ukončení výprasku:
"Maminko.... au au.... prosíím.......  ne, už ne......ááúúúúúú......."

Zatímco se kluci dohadovali, kdo z nich tenkrát řval nejvíc, přidala jsem Martinovi ještě pár posledních ran na zadek a pustila ho. Martin se opatrně zvedl, otočil hlavu jako sova skoro o 180°a podíval se, jak mu zadek svítí červeně a začal si ho rychle třít, aby zahnal bolest.
Jarda se ušklíbl a podotkl, že by si měl jít kleknout pod okno, jako musel vždycky on, ale já se rázně zvedla a řekla:
"Nejdřív se pojďte naobědvat, nebo ten králík bude fakt už jen pro Fantomase a potom pomůžete Martinovi uklidit ten bordel. A ty" obrátila jsem se na popotahujícího Martina a zahrozila mu prstem, " se modli, aby ty fleky na zdi uschly a nemuselo se to přemalovávat znova, protože jinak ti garantuju, že bude mít řemen posvícení a já tě seřežu, žes to v životě neviděl!!"
Martin, dosud rudý ve tváři stejně jako na zadku, ihned zbledl při představě, že by dostal znovu.
Načež se všichni hrnuli na terasu, kde se bude obědvat a já do toho brajglu nahlas řekla:
"Nejvíc tenkrát řval Jirka".
A všichni se nahlas rozchechtali.

pokračování příště....