Příběh sto devátý - Martin versus Veronika

Veronika se při každé návštěvě chovala víc než vzorně, jak by také ne, vždyť stačilo sebemenší pochybení a moje rákoska by jí do kůže prdelky vypsala pravidla slušného chování na dobu více než dlouhou. Už posledně, když se u nás tak ošklivě hádali a nakonec byli oba potrestáni, jsem zvlášť prostořeké Veronice slíbila, že si jí podám také a vyženu jí z hlavy tu její pýchu a vzdor- a ona si to moc dobře pamatovala a dávala si pozor.
Stačilo ale, aby k nám zase jednou zavítali na víkend a Veronika si zaskočila s Terezou ven na menší nákupy. Obě holky byly i přes mateřství a končící dvacítku stále kostičky, vhodné k okousání a nejedno mužské oko na nich zálibně spočinulo, což jim samozřejmě dělalo velmi dobře. A tak jak Tereza, tak Veronika zapomněly na snubní prstýnky a natřásaly se na návsi jako v dobách, kdy pro ně slovo sex bylo ještě zakázané.

Co čert nechtěl, ve chvíli, kdy na nich pár místních seladonů mámilo telefonní číslo, včetně čísla podprsenky, nachomýtl se k tomu Martin, jdoucí z krámu. Jeho úšklebek nevěstil nic dobrého. Obě holky okamžitě ochladly a horem pádem spěchaly domů.
Martin samozřejmě nebyl takový trouba, aby šel a troubil bráchům, co viděl. Zejména s Veronikou měl jiný plán. Nedávný jeho vlastní výprask právě z rukou Veroniky v něm zažehlo jiskřičku naděje na satisfakci, že by jí mohl oplatit stejnou mincí. A tak, sotva se poplašená Veronika objevila ve dveřích, ujistil jí, že ZATÍM nikomu nic neřekl, ale že by to mohl udělat. Veronika věděla, jaký dopad by ta informace měla na její další osud - riskovat výprask rákoskou se jí zrovna nechtělo, nehledě na to, že Milan jaksi neměl pro její občasné nevinné flirtíky nějak pochopení a mnohokrát jí sliboval, že jí přerazí vejpůl, jestli se bude chovat jako..... no nevhodně.
Po několika výměnách názorů uznala Veronika, že Martinova nabídka v podobě malého kompenzačního výprasku pouze rukou se jeví jako velmi přijatelné řešení z její poněkud prekérní situace. Jasně si vymínila, že jí Martin nebude svlékat a že poté bude vše zapomenuto a nic z toho se nikdy nestalo.
Martin souhlasil a tak se zakrátko Veronika se svým báječně stavěným tělem ocitla na jeho klíně v poloze ležmo a opatrně si vysoukávala úzkou sukni k pasu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bílé kalhotky s růžovými kytičkami Martina neuvěřitelně vzrušovaly. Snažíc se chovat chlapsky, pevně obemknul Veroniku v pase a položil jí na hebkou zadničku ruku. Pak se rozpřáhl a počal jí vyplácet. Veronika pevně sevřela rty a sklonila hlavu dolů, aby jí Martin neviděl do obličeje a nevšiml si, jak se snaží být statečná.Bývalo by se jí to snad i povedlo, kdyby proradný Martin, chtěje slyšet za každou cenu švagrovou plakat a prosit, nepřitvrdil a nenašel si to nebezpečné místečko pod prdelkou, kde začínají stehna a kde je kůže nejjemnější.
Veronika vyvřískla, když se jí Martinova ruka přesně na tomto místě obtiskla a čím déle dopadala, tím více její kůže rudla a nesnesitelně pálila. Veronika se marně kousala do hřbetu ruky, bolest jí přemohla a třebaže nezačala plakat, dušené výkřiky slyšel Martin naprosto zřetelně a usmíval se u toho. A nepřestal.

To byla osudová chyba. Ve chvíli, kdy se začal rozhodovat, že se pokusí Veronice svléknout kalhotky i kdyby se s ní měl o ně poprat, vešla jsem do domu s košem čerstvě usušeného prádla a zaslechla z Martinova pokoje podezřelé zvuky.Vrazila jsem dovnitř bez zaklepání a to, co jsem spatřila, mi zastavilo dech, tep i myšlenky.
Martin se vyšponoval z postele tak rychle, že Veronika spadla na zem, kde zůstala úplně zkoprnělá sedět a s velkým strachem se na mne dívala. Dala jsem si výhrůžně ruce v bok a podívala se na oba hříšníky. Veronika se rozplakala a tiskla si ruce na obličej. Martin zbledl.
Koukala jsem z jednoho na druhého a vůbec se mi ta situace nelíbila. Tady něco nehrálo.
"Tak bych teď ráda slyšela pravdu o tom, co tu vy dva u všech rohatých provádíte.... ale čistou pravdu, jasné??!"
Podívala jsem se na Martina a ten sklopil hlavu. Podívala se na Veroniku a její ramena se znovu otřásla pláčem, ale nakonec ze sebe vypravila celou anabázi:
"Já jsem nechtěla.... nic špatného jsem nedělala... jen jsme šly s holkama po krámech a otravovali nás chlapi, ale my jsme si jich fakt nevšímaly, zeptej se Terezy.....Martin nás viděl a myslel si bůhvíco.....chtěl žalovat....."
Znovu se rozplakala.
Martin rozpačitě koukal do země a tušil, že nad jeho hlavou létají supy, cítíc mrtvolu.
Nejprve jsem zběžně prohlédla Veronice zadeček, uspokojeně jsem pokývala hlavou, protože i kdyby nakrásně nic neprovedla, hezkou holku je nutno mít neustále na očích, aby nemyslela na hřích. Veroničina prdelka byla silně zčervenalá, sem tam se ještě bělaly okraje Martinových prstů, moje milá nevěstinka si třela pálící místa a popotahovala.
Pak jsem se otočila k Martinovi a řekla mu:
"Je sice velice hezké, že jsi chtěl chránit čest naší rodiny, ale na to, abys svou švagrovou řezal jako žito, očumoval jí zadek a dělal to vůbec pro vlastní potěšení - nezapírej, to by ses u toho netvářil jako idiot-máš ještě dost času, od toho je tu táta a já. Takže sečteno a podtrženo, to cos chystal pro Veroniku, si vylížeš sám. Ale abys neřekl, že jsem na tebe jako na cizího, tak ti vyjímečně nenařežu na holou.Veronika si mohla nechat kalhotky, ty můžeš trenky."
Martin se zašklebil a zavrčel:
"No to je fakt rozdíl!"
Posadila jsem se na postel, kde předtím držel Martin Veroniku a ještě pod sebou ucítila teplo Martinova těla.Poklepala jsem si na stehna a Martin se mi přes ně položil. Vnímala jsem jeho mladé pružné tělo a mimoděk ho pohladila po dlouhých vlasech. Otočil po mně hlavu a řekl se zvláštní něhou v hlase:
"A víš, že tě mám  rád?"
"Však já tebe taky....proto ti nařežu s láskou." zasmála jsem se krátce.

Pak jsem mu stáhla tepláky a přejela dlaní přes trenýrky.A pak jsem udeřila.Jednou, podruhé, potřetí....
Martin se po každé ráně vypjal, zasykl, ale držel. Znovu a znovu nechával mou ruku dopadat na svůj vyšpulený zadek a já cítila, jak se moje srdce propojuje s jeho, prostě nádherná symbióza dvou lidí, kteří k sobě našli cestu přes to, že jsou každý jiný, každý odjinud a nespojuje je ani krevní pouto.
Skončila jsem překvapivě brzy a Martin se narovnal, pak poklekl a položil mi hlavu do klína a rukou nahmatal mou rozpálenou dlaň a beze slova jí pevně stiskl.
"Jsi skvělá máma" řekl mi tiše.

Bylo to snad nejkrásnější vyznání, jaké jsem kdy slyšela.
A bylo o to upřímnější, když jsem si připomněla, jak moc mne Martin neměl rád, když jsem ho poznala. I on na to v tu danou chvíli myslel a těmi několika slovy mne prosil za odpuštění.
No a kdo by neodpustil tak krásnému klukovi, když se navíc konečně cítí být mým synem, že jo ....?

pokračování příště...