příběh sto čtvrtý - návštěva kurátorky ( napsal Milan)

Dnes mala maminka voľno a tak si hneď ráno odskočila do mesta a cestou domov sa zastavila v obchode urobiť nákup. Keď sa vracala s plnou taškou, uvidela už zďaleka zaparkované Milanovo auto. Tak už je tu, prišiel trochu skôr asi nebola premávka, aspoň mi pomôže trochu doma, pomyslela si a potešila sa. Vykročila po schodoch, odomkla dvere na byte a položila konečne ťažkú tašku. Zatvorila za sebou a začala sa vyzúvať. „Ahoj ty muj kluku, tak už jsem doma!“ ... s radosťou oznámila maminka a čakala, že každú sekundu sa v predsieni objaví Milan aby ju celý natešený vystískal a dal jej pusu na líce, ako to vždy robieva, keď príde na návštevu. Jeho tento krát ale nebolo, tak si pomyslela, že iste sa zahĺbil do nejakej práce, alebo je proste iba na wc, či niečo podobné. Zrazu však začula dobre známy zvuk – prásknutie remeňa. A vzápätí zasyčanie trestaného a ako zahlásil „Tri!“. Vyzula si topánky a podľa zvuku prišla ku dverám do Milanovho pokoja, keď remeň silne zapráskal znova: „práááásssk“..... a hneď na to už zreteľne počula Milanov hlas: “aúúú promiň táto... Štyri !“.

 Dvere boli pootvorené a maminka uvidela Milana ako leží na posteli, kde si teraz ale neužíval nežnôstky so svojou polovičkou, ale naopak, ležal tam na bruchu, nohavice a trenky mal stiahnuté ku kolenám, pod sebou mal veľký vankúš a tým pádom mal svoj malý holý zadok pekne vystrčený na výprask. „Opravdu hezké přivítání, ještě si pořádně ani nepřekročil práh našeho bytu. Co si zas provedl Milane??!!“ prerušila výprask maminka. Ale zároveň jej preblesklo hlavou, že niečo je inak ako obyčajne. Počítať rany? A ležať takto s vyšpúleným zadkom a aj keď síce krčovite zvierajúc matrac, ale predsa len poslušne držať ? To nie je zrovna na ich domácnosť typický výprask. Veď táta si nikdy nepotrpel na nejaké počítanie, a zmietajúceho sa Milana trestával obyčajne ohnutého cez koleno, bez šance na útek či odpor. „Ááále nic takovýho neproved mámo, to je spíš jen mezi náma chlapama, řešíme si tady nějaké záležitosti. Můžeš být v klidu.“ Milan trochu červený v obličeji a ešte so zaťatými zubami otočil obličej smerom k maminke: „Ahoj maminka, táta má pravdu, neboj sa, fakt som nič nevyviedol, len sme si s tátom ujasnili nejakú vec.“ Maminka ale zjavne nebola spokojná s vysvetlením situácie a tak táta pokračoval: „Pamatuješ jak si Milan na mne vyšláp kvůli té Marcele, jak se k tobe nechovám fér, že je to nevhodný a všechny ty věci co na mě řekl bez toho aby věděl jak to ve skutečnosti bylo.“ „Ano pamatuji si to moc dobře, ale chtěl mě jen chránit.“ „To je pravda, já to vím, ale taky víš že mi to nepadlo právě nejlíp. Ale teď když přijel tak se mi hnedka sám od sebe omluvil, promluvili jsme si jako chlapi a dohodli jsme se, že to vyřešíme hezky po našem.“ Milan len prikývol. „Tak dobrá, když se věci mají takhle, tak to abych vaše chlapské záležitosti dál nezdržovala.“ ...odpovedala spokojne maminka a nechala tátu nech pokračuje v Milanovom výprasku. Na odchode sa ešte otočila a na krátku chvíľku sa zadívala ako táta dvíha do vzduchu svoj ťažký kožený remeň, aby ten vzápätí svojou značnou šírkou, s hlasným prásknutím, zasiahol snáď skoro polovicu plochy Milanovho zadku na oboch polkách. Milana až vystrelo a z úst sa mu vydral hlasný bolestný vzdych. Maminka potom už začala v kuchyni vybaľovať nákup do chladničky a skriniek. Kedže Milanova izba mala strategickú polohu pri kuchyni, ktorá sa mu toľkokrát v noci osvedčila keď s Veronikou robievali tajné nočné nájazdy do chladničky, mala popritom len jemne tlmené zvukové garde o ktoré sa postaral tátov remeň a zákonité Milanove reakcie. Usúdila však že sa drží na jeho pomery až nezvyčajne statočne a síce aj keď po každej jednej rane stále viac trasľavo, predsa len zvládal dokonca aj zahlásiť počet. Ako sa výprask blížil ku koncu, počula namiesto táto už skôr tatííííínkuuuu a posledné rany si odpočítal značne vzlykajúcim hlasom. Remeň práskol
o holý zadok naposledy a bytom sa ozvalo hlasité „uuu uuuuuuuu hhhhh aaaááááuuuu uuu..tatíííínkuuu....25!!!!“ Maminka pochopila že je koniec a keď si skočila do spálne odložiť svetrík, zbadala cez pootvorené dvere ako si tatínek a Milan chlapsky podávajú ruky. Vrátila sa do kuchyne a postavila na kávu. Vzápätí sa v kuchyni objavil táta a spokojne si zasúval svoj remeň späť do nohavíc.

„Tuším,že ten náš syn konečně dospěl mámo. Už se začíná chovat jako opravdovej chlap. Nemyslel jsem, že se toho vůbec někdy dožiju“. „Tak to vidíš, ale museli jsme tomu opravdu hodně napomoci viď?“ Táta len zalamentoval: „to tedy museli, když si vzpomenu.....raději si ani nechci vzpomenout.“ Hneď na to sa vo dverách objavil aj Milan. Maminka ho tak skoro nečakala, očakávala asi skôr že sa bude lízať z utŕžených rán a dávať sa v kúpeľni doporiadku hodnú chvíľu. On už mal ale natiahnuté nohavice a aj keď mal síce červené oči, keď uvidel maminku na tvári sa mu objavil úsmev od ucha k uchu. „Tak teraz ťa už konečne môžem objať a dať ti pusinku maminka moja, som tak rád že ťa zas vidím.“ Maminka sa usmiala, otvorila mu náruč a Milan jej tam pristál v zlomku sekundy. „Ty můj kluku, jak se máš?“ „Ujde to maminka ďakujem, mám sa fajn, možno až na ten zadok.“ „Tak pojď ty uličníku můj, maminka ti jej natře krémíčkem, aby si neměl dlouho modřiny.“ Táta len pregúľal očami.....“asi budu muset odvolat to co sem řek o dospělém chlapovi“. Máma mu len žartovne odvrkla : „Teď je můj, tys ho měl dosud!“. „Tak jo ale nenech se rozmazlovat moc dlouho, mám v lednici speciální ležák!“ Milanovi sa aj cez červené oči dalo vidieť zalesknutie v nich: „neboj táto hnedka sem u tebe!“. Maminka skočila do kúpeľne po krém a Milan si zatiaľ ľahol späť do svojej postele. „Jen si dej pod zadek ten polštář a jak to že jěště máš na sobě kalhoty?“ Milan sa začervenal.... podsunul si vankúš a hanblivo sa pozrel na maminku. „Po tech létech znám každičkej milimetr tvé zadnice, viděla sem ji snad tisíckrát a ty se i tak stále stydíš?!“ Milan sa na maminku len nevinne usmial a začervenal sa ešte viac. „no šup šup kalhoty dolu, dyť už mam na ruce krém“ popohnala ho maminka. Milan sa nakoniec nadvihol a stiahol kalhoty tak ako pri výprasku, po kolená a ľahol si späť. Keď zacítil na zadku chladivý krém len povzdychol. Maminka mu natierala zadok a prezerala stopy na ňom. „Zvykne to být i horší, ale že by tě tatínek šetřil to bych zrovna neřekla.“ „Keby ma šetril tak to by ani nebol náš tatínek, vieš maminka?“ odpovedal jej filozoficky Milan. „Já vím, ja vím, Milane, ale tak to má být.....“ pousmiala sa. Milan si len odfúkol a prikývol. Ihneď ako sa krém trochu vsal, už bol Milan späť v kuchyni. Maminka dala na panvicu piecť klobásky a Milan s tátom sedeli pri stole a zhodnocovali to špeciálne pivo. Debatovali pri tom družne o všetkom možnom, nikto by nepovedal, že ešte doslova pred pár minútami tátov remeň bez milosti práskal o Milanov holý zadok. Teda až na okamihy keď sa Milan nechal uniesť debatou a vášnivo gestikuloval dvíhajúc sa pri tom zo stoličky, aby si vzápätí, keď dosadol späť, s bolesťou na tvári uvedomil, že má zadok zmaľovaný. Ale nedal sa tým rušiť, ešte to tak aby mu vytrestaný zadok bránil v debate a popíjaní dobrého pivka s tátom!

Maminka na nich občas hodila pohľad a z tváre sa jej dala vyčítať nekonečná spokojnosť. Nič však netrvá večne a ani domáca pohoda u maminky nevydržala až do nasledujúceho dňa. Respektíve nevydržala bez prerušenia. Ubehla hodinka keď sa doma konečne objavil aj Martin. Žiaril šťastím a prisadol si k stolu. Predtým dokonca tiež trochu nečakane pobozkal maminku na líco, čomu sa fakt potešila. Tá s dobrou náladou zapálila pod panvicou aby prehriala klobásku, ktorú musela radšej doslova ukryť aby ostalo aj Martinovi. Martin sa s chuťou najedol a zasnene sa zadíval z okna. „Tak co ta dobrá nálada?“ „Jen sem nahodou cestou potkal moc fajn partu v parku. Hráli na kytaru a když mě uviděli, tak na mě mávnuli ať se přidám.“ Tak jsme si nakonec moc dobře společně zahráli a pokecali.“ „To sem moc ráda že jsi konečně potkal nejaké lidi s kterými si rozumíš. A nebyla tam i nějaká holka, že máš takovej pohled v očích?“ „No náhodou i byla“ ...pousmial sa zasnene Martin. Maminka sa len usmiala tiež, ale radšej sa zatiaľ na podrobnosti nevypytovala a pokračovala: „ A co bylo u sociální kurátorky, kolikkrát tam ještě musíš jít?“ Vtom akoby Martina zarezali, zrazu zbledol a na tvári sa mu objavil previnilý výraz. Maminka ihneď vedela že je prúser. Podľa zákona sa totižto po adopcii vykonávajú občasné kontroly v rodinách, a neskôr Martin ešte musel chodiť raz za tri mesiace na pohovor k sociálnej pracovníčke, kde sa preberali záležitosti medzi štyrmi očami, bez adoptívnych rodičov. „Ty si děláš legraci Martine???!!! Tys tam nebyl? Jakou výmluvu si teď najdeš??!!! Dyť z toho můžou být nepříjemnosti!“ „No tak sem se zakecal v tom parku. A když sem tam pak šel už tam nikdo nebyl“...odpovedal ešte sebavedomo Martin. „Jasně že tam nikdo nebyl, podívej se na hodinky, co myslíš do kolika dělaj ti líní úředníci?? Takže jsi ani nezatelefonoval že nepřijdeš viď??!!!“ „Ne nezatelefonoval“... Maminka zvraštila obočie a v očiach sa jej objavili plamene hnevu. „Víš jaká je nepříjemná ta ředitelka, to aby jsme ji teď mohli čekat u nás doma, vsadím se, že přijede každou chvíli na namátkovou kontrolu, to ti děkujeeě pěkně Martine!“ . Martin už vedel že má fakt prúser, ale to ešte netušil, že za pár minút zazvoní u nich doma zvonček. Stalo sa tak rýchlejšie než by vôbec čakali, ešte ani maminka nestihla poriadne vyhrešiť Martina, keď začuli z predsiene zvonček. „No a je to tady“ zalamentovala maminka a išla otvoriť stále naliehavejšie sa ozývajúci zvonček. Vôbec sa jej nechcelo ale keby neotvorila, tak by to bolo v konečnom dôsledku ešte horšie a mohli by sa pekne krásne aj s tátom porúčať na úrad.

Maminka sa nemýlila, vo dverách stála riaditeľka sociálneho odboru, veľmi nepríjemná ženská, ktorá sa vo svojom (radšej nespomenieme akým spôsobom získanom) mieste šéfky dokonale vyžívala. Ani sa neunúvala vyzuť, na pozvanie len vkročila dnu a dôkladne si obzerala každý kút bytu. Nakoniec zostala v obyvačke s Martinom sama a vykonala zameškané sedenie, či v tomto prípade by sa skôr hodilo pomenovanie výsluch. Na maminke sa dalo vidieť že je rozčúlená aj keď sa to snažila nedať najavo. Najradšej by tú fúriu vykopala zo svojho bytu po schodišti rovno na ulicu, a táta s Milanom boli na tom rovnako. Táta ale radšej poslal Milana po ďalšie pivo do chladničky, to im vždy pomôže na kľude. Nakoniec sa v kuchyni objavila ta raketa spolu s Martinom a spustila: „Takže to máme druhou neomluvenou absenci....“ maminka ju prerušila: „Martine! Jak to že druhou??!“ Martin len sklopil zrak. „Slyšíte dobře paní, ani minule nepřišel, tak alespoň vidím jaký máte přehled o Martinovi a o tom co dělá a jak si plní povinnosti“ odvrkla flegmaticky. V maminke to začalo vrieť, ešte pár takýchto slov a ta maškara určite poletí a možno aj zatvorenými dverami. „Vy zpochybňujete moji výchovu bez toho abyste cokoliv o nás věděla? To si myslíte že ten cár papíru vám všechno prozradí?!“ „Ano vím, Martin je jak to slušně říct, problémový kluk, ale i tak s tím budete muset něco dělat, jinak to špatně skončí“ V maminke už všetko vrelo, bola ako sopka pred výbuchom. „Martin není problémový, on je jen jiný, on je prostě osobnost, jestli se vám to líbí nebo ne, a je náš, my jej máme moc rádi a nevzdáme se ho!!“ odpovedala jej maminka už ráznym hlasom a chlapi jej pritakali. V Martinovom oku sa zablysla nepatrná slzička. Od dojatia. Nebol zvyknutý že sa niekto zaňho postaví a vzoprie sa systému, pri srdci cítil teplo a lásku. „Tak když je to tak, tak je nejvyšší čas aby ste do něj začala vštepovat smysl pro povinnost milá dámo.
“ Maminku už pomaly bolo potrebné držať aby ju neprizabila. „Asi má tady u vás moc benevolentní výchovu a prostredí, ostatně to je vidět, (pozrela sa pohŕdavo na stôl kde sedeli Milan s tátom) no hezky, kolik je hodin? A tady po stole se už válejí prázdné láhve od piva. Hezký životný příklad pro Martina."
 Táta buchol do stola a už už sa staval zo stoličky, ale maminka mu položila ruku na plece a pošeptala mu nech vydrží. Prerušila však aj tú fúriu:
 „Do toho že si dva dospělý chlapi dají k obědu pivo vás nic není, starejte se raději o rodiny alkoholiku kterí terorizujou své rodiny a co se týče Martina, o to nemusíte mít obavy, za své prohrešky bude náležitě potrestán, na to mužete vzít jed!“

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

„Asi to jinak nejde, ještě že vy starší generace nemáte problém využít výchovní metódy, které v našich zařízeních už dávno zakázali, ale kdo ví jestli ste toho schopna, kdyby dostával na zadek, tak by se asi choval uplne jinak“ posmešne jej odpovedala úradníčka.
Maminka jej chcela odpovedať ale tentoraz ju zastavil Milan. Maminka sa nechcela nechať a tak jej nenápadne šeptol akože cestou na wc:
 „Nedej se vyprovokovat, nespomínej výprask, to bude bouda, ona si to zapiše a pak to bude chtít využit proti nám“.
Maminka si vzala Milanovu právnickú radu k srdcu a naštastie kým sa Milan vrátil do kuchyne, maminka už odprevádzala tú hartypu von z dverí. Keď konečne odišla v byte nastalo chvíľkové ticho. Potom sa však rázne postavil od stola táta a začal si odopínať remeň.
 „Já ti ukážu ty spratku jeden, tohle musíme zažívat kvuli tobě!? Aby nás tady urážala nejaká p...a co se pr...la na teplé místo na úradě??!! Chyběla jen sekunda a ja bych ji asi vlastnoručně uškrtil!!! Už sem v duchu prorátaval kolik let bych asi za to moh dostat v lochu!! Teď si to ale odskáčeš ty! Ja ti zmaluju prdel že si tejden nesedneš!“
Maminka nikdy nezvykla tátovi brániť vo výkone spravodlivosti, ale tento krát ho opatrne pribrzdila.
„Jsi moc naštvaný, musíš se trochu uklidniť. Vždyť ti naběhly ještě i žily na čele. Ješte pro tentokrát to nech na mě, naposled.“
Tatínek sa pozrel na maminku a jej pohľadu neodolal. Bol síce neskutočne vytočený ale on nikdy nestratil hlavu úplne a nepodľahol nervozite. Pomaly sa sklidňoval. Milan obom dolial pivo a keď ho maminka ubezpečila že Martin dostane čo mu patrí, zapol pracku na remeni spať a zasunul ho do nohavíc.
„Ale ať to lítá pořádně!“
„No dovol, snad vím co mám dělat“.
„A příště když něco vyvedeš, jakoukoliv pitomost, tak si tě bez pardonu ohnu já a tvůj zadek pozná peklo, rozuměls mi?!! Teď máš štěstí že dopřeji své milované ženě tu satisfakci, ale to bylo naposled!“ „Víš co umím se svým řemenem, nebo ne?!“
Martin tam len stál a po líci sa mu kotúľala slza....
„Neviděl ale slyšel sem co umíš tati“...povedal smutně.
Maminka s tatínkom sa pozreli na Milana. Ten len pretočil očami a povzdychol si...ach jo, tak jo tak jo, jo jo, když to musí být .....

Postavil sa, obišiel stôl, otočil sa chrbtom k Martinovi, predklonil sa a stiahol si nohavice tak, aby mu odhalil svoj zadok. Martin sa pozeral na Milanov zmaľovaný zadok s otvorenou pusou a len sťažka preglgol.
„A to je ještě nic, to sme si jen tak trochu povídali. To bylo proti tvymu pruseru nic. Vidiš ty fialové místa kam dopad remeň nejčastěji? Tak přesně takovou barvu bude mít celej tvuj zadek, každičkej milimetr, tak si sakra dobře rozmysli jak se budeš odteď doma chovat.“
Vystrašený Martin len prikývol. Milan si natiahol nohavice a vrátil sa späť k tátovi.
„Tak pojď se mnou zlobivče ať to máme za sebou a ať je už doma konečně zas klid!“ ....povedala maminka a odviedla si prestrašeného Martina k sebe do izby. Privrela trochu dvere a sadla si na stoličku. Martin stál oproti nej a čakal na nevyhnutný ortieľ.
„Martine Martine, máš tak skvělou kurátorku a máš se u ní hlásit jen jednou za čas, ani jen to nejsi schopen udělat? Máme zapotřebí aby nám sem chodila ta otravná ředitelka a kazila nám tady ovzduší? Dali sme ti s tatínkem tolik volnosti, trpíme tvé toulavé boty, když se chystáš do přírody tak já ti ještě nabalím i svačinku a pití... a ty na oplátku nejsi schopen dodržtet alespoň ty nejzákladnější povinnosti?“
Martin sa tentoraz správal inak ako zvyčajne. Bolo na ňom zreteľne vidieť že mu je to ľúto, pozrel sa na maminku psími očami a tíško jej povedal:
„Promiň mi to maminko....nechtěl sem, mrzí mě jak s váma mluvila ta ředitelka, a to jen kvuli mě.“ „To jak mluvila není tvoje chyba Martine, ale že sem vubec chodila, to už ano. Tatínka skoro vytočilo, dyť si to videl. A řeknu ti Martine, mezi náma dvěma, ještě nikdy, ale opravdu nikdy se nestalo, aby si táta zapnul řemen zpátky. Udělal to jen teď a s tebou, ale mužeš si být jist, že dvakrát to samé neudělá. A já mu už nebudu bránit.“
„Ano ja vím maminko, děkuji ti, a taky ti děkuji za to že ses mě zastala“.
Pri týchto slovách sa Martin rozplakal.
„Martine, to je u nás prece samozřejmost! Ať ses narodil komukoliv a kdekoliv, ty seš moje dítě, ja tady pro tebe dycku budu když moji lásku a péči přijmeš, tady je tvuj domov, seš náš, za takovou věc mi nemusíš děkovat, pro každou mámu by to měla být ta nejpřirozenější věc na světe.“
Martin bol dojatý a konečne už aj úplne otvorený a nechal svoje pocity vyplávať napovrch. Ich pohľady sa stretli a maminka otvorila náručie. Martin jednu fňukol a pritisol sa k nej, držal ju tak silno, že to maminku až prekvapilo ale ona mu to oplatila a privinula si ho k sebe tak, akoby ho chcela pridusiť. Hladila ho po dlhých vlasoch a cítila akoby z neho odchádzal všetok ten smútok, sklamanie a hnev ktorý sa v jeho vnútri za tie dlhé roky kumuloval. Zostali tak ešte chvíľu až kým sa neupokojil. Maminka sa naňho usmiala a utrela mu slzy z tváre.
„šetri si slzičky synáčku, aby ti nejaké ještě zbyli na výprask.“
Martin si len povzdychol a pozrel sa na ňu: „no jo maminko, tomu se asi nevyhnu viď?“
„to ne muj drahý Martine, bohužel nevyhneš, s tím se nic nedá dělat. I kdybychom ti jej prominula, co ale nechci, tak je tady ještě táta, a ten by to jen tak nenechal.“
Postavili sa a maminka si priniesla veľký drevený kartáč na vlasy.
 „Ta košile je moc doluhá, jen by nám překážela, dej si ji dolu a samozřejmě taky ty kalhoty.“
Sadla si späť a sledovala ako Martin neochotne rozopína knoflíky na košeli a odkladá si ju na posteľ. Po každom pohľade na maminku a jej kartáč na vlasy zneistel viac a kalhoty sa mu už vôbec nechcelo rozopínať.
 „No tak no tak Martine! Kalhoty dolu, ať to nemusim opakovat!“
Martin sa ale akoby zasekol, predsa len sa v ňom ozval pud sebazáchovy a jeho hrdá povaha.
„Ale Martine, už sme si to snad vydiskutovali, nezhoršuj si to, mám ti s těma kalhotama pomoct nebo na co teď čekáš?“
 „Ne maminko, to nemusíš“ odpovedal jej sotva počuteľným hláskom, zhlboka sa nadýchol a stiahol si maskáčové kalhoty. Stál tam pred maminkou len v priliehavých trenkách. Vyzeral tak krásne ale i zraniteľne. Jeho drobnejšia postava niesla už badateľné črty mužnosti ale rovnako tak ešte stále aj tie chlapčenské, bol niekde na pol cesty medzi malým chlapcom a dospelým mužom. Celý priestor pod tesnejšími trenkami mu vyplňovalo zreteľne vyrysované prirodzenie, ochlpenie na tele mal však ešte stále len sotva badateľné čo silne kontrastovalo s jeho nádhernou dlhou hrivou na hlave. Prešľapoval nervózne na mieste a pozeral na maminku tými svojimi vystrašenými prekrásnymi modrými očami. Maminka si len v duchu povzdychla a najradšej by toho svojho najmladšieho adonisa najradšej opäť vzala do náručia, už ho nikdy nepustila a len ho ochraňovala svojim vlastným telom. Ale materinská láska to nie len objímanie a hladkanie, mladí chlapci občas potrebujú usmerniť a napraviť, pre ich vlastné dobro. Ostatní synovia síce sem tam ešte tiež niečo vyvedú a na tom sa asi už nikdy nič nezmení, ale predsa len sú už dospelejší, majú svoje rodiny a aj keď to tak vždy na prvý pohľad nevyzerá, teraz sú už zodpovednejší. Aj ich prehrešky sú už väčšinou iného rázu ako tomu bolo ešte pred pár rokmi. To prázdne miesto po nich však dokonale zabral Martin, silná osobnosť, svojský a pyšný mladý chlapec, ale ešte stále len vo vývine a so silnou potrebou bedlivého maminkinho dohľadu a maminkinej ochrany. Aj keď si to zrejme ešte teraz neprizná ani náhodou. Maminka si pre istotu povzdychla ešte raz a potom sa postavila aj ona. Tie nohavice čo mala na sebe si nechcela dokrčiť a tak si ich radšej vyzliekla tiež. Ostatne mala pod nimi nepriehľadné a celé kalhotky. Sadla si späť a kývla na Martina. Ten s výrazom v tvári ako pred popravou a krokmi ako gejša v zatočenom kimone až po členky posúvajúca sa vpred len centimetrovými krokmi nakoniec podišiel k maminke a neochotne sa jej prehol cez nahé stehná. Tá mu ihneď stiahla trenky a spustila ich dolu až ku kotníkom. Napravila si ho na kolenách tak aby mal pozadie dokonale vystavené. Opäť sa na pár sekúnd zadívala na jeho zadok....zadok taký hladunký, na ktorom boli len minimálne viditeľné jemné a bledunké chĺpky, ako na broskynke....vlastne celý jeho
zadok bol ako šťavnatá broskyňa, krásne oblý a vykontúrovaný až zvádzal na zahryznutie. Maminka si ho na Martinove preľaknutie aspoň pohladila, trochu jemne popláckala a na chvíľku vzala do ruky obe polky a postláčala ich, akoby otestovala jeho pubertálnu pevnosť a pripravila jeho aj seba na poriadny výprask. Kartáč zatiaľ nechala ležať vedľa seba, dvihla dlaň do vzduchu a poriadne mu pleskla prvýkrát po holom zadku. Martin len hlasno zastonal. S druhou ranou si maminka dala trochu načas ale s o to väčším mľasknutím potom dopadla na druhú, zatiaľ nedotknutú polku. Po druhej rane už začala vyplácať s vervou, Martin sa však držal statočne. Maminka už cítila brnenie v ruke, keď Martinovi stiekla prvá slza po líci. Dobre známy pocit v ruke ju však tak ako vždy neprinútil poľaviť, ba práve naopak, ešte viac pritlačila na Martinov červený zadok, čo malo za následok že tých slzičiek začalo pribúdať. Ešte stále však len stonal a tíško plakal ale maminka z jeho hlasu aj chvenia tela cítila že sa blíži okamih keď prepukne v nefalšovaný nárek. Netrvalo dlho a stalo sa tak. Bytom sa začali okrem hlasitého mľaskania ozývať aj Martinove výkriky, hlasité odprosovanie a výrazný, nekontrolovateľný nárek. Táta s Milanom v kuchyni len uznanlivo pokývali hlavami. Maminka pokračovala ešte dobrú chvíľu vo výprasku, až jej ruka vyzerala minimálne rovnako ako Martinov zadok. Potom dopriala Martinovi kratučkú prestávku. Ten si myslel že už je po všetkom, ale potom si uvedomil, že maminka má po ruke ešte aj kartáč. „Maminko prosiiim už ne, to už nevydržim, ja myslel že už to mám za sebou, prosíííííímmm....neeeee“.

 Maminka sa len pousmiala...“ale vydržiš Martine, vydržiš....uvidiš“ Maminka mu pohladila tmavočervený zadok, na ktorom sa teraz tie bledunke tenunke chlpky dali vidieť o niečo jasnešie, pritisla si Martina k sebe pevnejšie a začala ho vyplácať striedavo po oboch polkách zadku svojim dreveným kartáčom. Táta v kuchyni radšej pridal hlas na rádiu na čo mu Milan povedal: „poslyš táto ako tak poslouchám ten výprask, myslím že si ho mohol vytrestať rovno ty, tá naša maminka mu dáva teda poriadnu príučku, to sa už pomaly rovná výprasku od teba“. „Já ti dám rovná výprasku ode mne, to by takhle řval už od začátku a teď by už neměl ani hlas“. Milan sa len uškrnul...“no asi áno..vlastne určite“. „Já že ti to už asi budu muset připomenout když říkáš takové věci“ ...“nie nie to nie je nutné ja sa pamätám veľmi dobre na každý jeden výprask“. „No nevim nevim Milane“ ...naznačil odopínanie remeňa táta. Milanovi sa zasekol výraz v tvári a onemel. „Si dělám legraci, měl by ses vidět jak teď vypadáš Milane“...pobavene mu odpovedal táta. „srandičky, srandičky, radšej dopijme lebo sa nám topivo už uplne oteplí“. „Tak jo dolij“ neprestal sa smiať táta. Zatiaľ v druhej izbe už Martin najmenej stokrát oľutoval svoje správanie, stokrát odprosil maminku a zlomeným hlasom za doprovodu plieskajúceho kartáča prisahal že už si bude plniť povinnosti, len nech už konečne skončí. Maminka mu ešte dala rychle za sebou dve rany na to isté miesto na obe polky a potom prestala. Kým to rozdýchal tak si ho ešte radšej pridržala na kolenách a čakala až sa pomalinky začne spamätávať. Postupne sa mu dýchanie spomalilo, zadok sa prestal triasť, telo sa uvoľnilo a ustal aj plač. „mužu jít?“ spýtal sa ešte fňukajúc Martin. „když chceš.......“ odpovedala mu milo maminka. Nedbajúc či neuvedomujúc si že je vlastne úplne nahý sa postavil, napravil si svoje dlhé vlasy z tváre a utieral si slzy z líc a očí. Maminka sa naňho krásne pozerala a spýtala sa ho: „teď když to máš za sebou stále platí, že už se budeš chovat jak se patří?“ Martin popoťahujúc sa jej pozrel do očí a ozaj úprimne jej odpovedal že ano, uistil ju že už bude hodný a bude si dávať pozor na svoje povinnosti. Potom sa otočil a opatrne si chytajúc zadok a berúc si svoje šaty vykročil smerom von z maminkinej izby. Náhle sa ale zastavil, obzrel sa a ich pohľady sa opäť stretli. Martin okamžite zhodil všetky šaty na zem a doslova sa rozbehol tak ako bol, späť k nej. Padol jej ku kolenám, tvár si pritisol na jej stehná a silne ju objal. „už mě nezlob synáčku muj milovaný......“ povedala mu s láskou v hlase maminka. „nebudu maminko, nebudu, přisahám, mám tě moc rád, opravdu moc.....už se na mě nezlob prosím“....“už se nebudu zlobit Martine, tohle jsme si už vyřídili, ale nezklam mě už prosím...“ „nezklamu slibuji“ ...

Martinovi sa nechcelo odísť z maminkinho teplého objatia a stehien a ona ho o to ani nežiadala. Zostali takto spolu hodných pár minút a potom maminka opäť raz išla do kúpeľne po hojivý krém. „Nemám ti skočit do drogerie maminko? Dyť už v tej tube už toho veľa nemôžeš mať, v jednom kuse ju berieš do ruky a tlačíš z nej von krém na nejakú zlobivú prdelku“ ....pousmial sa Milan keď zbadal Maminku. „Ještě mi v ní zbylo na ošetření zadku po pořádném výprasku rákoskou Milane, hlásíš se snad? Pošli raději tátu, ať se podívá než mu ten zadek zlobivý natřu.“ Táta sa práve vracal z wc a išiel sa tak rovno pozrieť do izby kde už Martin ležal na bruchu a čakal na maminku. Vrátil sa do kuchyne a uznanlivo kýval hlavou: „no Milane, nebyl si daleko od pravdy, dostal tedy pořádně, asi rovnako ne li víc jako ty dneska.“ Po poobedňajšom oddychu (aj keď sa to asi klasickým oddychom ani nedá nazvať) sa nakoniec maminka, táta, Milan aj Martin vybrali von na prechádzku. Vonku sa Milan dozvedel dobrú správu, pretože Veronike klient odvolal zákazku a tak sa rozhodla, že za ním príde a to dokonca úplne sama. Sľubovalo to vzrušujúci a krásny víkend. Stihla doraziť práve vo chvíli keď sa piatkový deň blížil k večeru a všetcia už boli doma. Po zvítaní neváhala, nasadila si zásteru a spolu s maminkou sa pustili do porciovania poriadneho kusa mäsa nielen na dnešnú večeru ale aj na celý víkend. Všetcia vrátane Martina zasadli spolu za stôl a maminke s Veronikou sa po večeri ušiel potlesk za nenormálne chutné a jemné, chumkavé masíčko, za čo oni všetkých chlapov na oplátku odmenili bozkom. A ešte k tomu ich prekvapili aj tajne kúpeným vzácnym minisudom piva. Táta načapoval každému, pousmial sa dokonca aj na Martina a posunul mu pohár. „To opravdu? Mužu?“ prekvapene reagoval Martin ale potešilo ho to. „Trochu na trávení mužeš, dyť už seš skoro velkej muž, už ti k tomu nechybí moc“. Martin si naradostený štrngol s ostatními a takto spolu zostali až do neskorého večera. Bola už noc keď sa pobrali všetcia do svojich izieb, maminka zhasla svetlo, ľahla si vedľa tatínka a šťastná si položila hlavu na jeho rameno. Zrazu však niečo vyrušilo ich pohodičku. Vlastne niekto. Zostali ticho a začuli nejakú prudšiu výmenu názorov z Milanovej izby. To Veronika zbadala Milanov zadok keď si dával pyžamo a myslela si že zas niečo vyviedol. A vytočilo ju, že jej nikto nič nepovedal a hlavne, že on tvrdí že nič také nespáchal. Nechcela mu proste veriť, pretože vedela, že zvykne byť bitý iba ak niečo fakt vyvedie a hlavne vďaka svojej prchkej a divokej povahe bola akoby hluchá k jeho argumentom. „Tak mámo začínám mít toho plné zuby, já tam asi vlítnu a udělám tam krátkej proces, kdo má takhle spát?“ povedal trochu naštvaný táta maminke a tá mu odpovedala: „počkej ještě Milan se o to postará“ „no nevim nevim mámo, Verča je ve svým živlu jak to tak poslouchám, jen jestli si s ní poradí“ Maminka ho pohladila a pošeptala mu: „ on si poradí, je to muj syn, v poslední době mi dělá v tomhle směru jen radost, uvidiš, jen chvili počkej“ Ledva dopovedala a do šera izby zasvietil mobil: sms od Veroniky ----- Spíš? Mohla by som s tebou len na sekundičku hovoriť? ---- Maminke sa teda vôbec nechcelo ale prekonala sa a odpovedal jej nech teda príde do kuchyne na minutku. Keď sa otvárali dvere na Milanovej izbe, maminka aj tatínek začuli Milanov hlas: „Dobre keď máš zapotrebí o takomto čase otravovať našich tak si choď, ale keď ti mama dopovie ako to bolo, tak si rovno chystaj zadok až sa budeš vraciať späť.“ Maminka ako inak samozrejme potom Veronike všetko vysvetlila a tá sa len pozrela smerom k Milanovej izbe a odfúkla si. „Ach jaj, prepáč že som ťa rušila takto neskoro“ povedala jej s nešťastným výrazom v tvári. Maminka sa usmiala, pohladila ju po tvári a odpovedala jej: „pro tentokrát je to v pořádku ale příšte nejdřív trochu víc mysli až pak konej. A teď už běž ať to máš už taky za sebou, a nebreč moc hlasitě už je pozdě.“ Veronika sa ešte smutne pozrela na maminku a dala jej sladkú pusu na dobrú noc. Maminka jej pusu oplatila a potom ju čapla trochu cez úzke pyžamové nohavice po zadku, tak
„šup šup Veroniko“. Maminka sa vrátila k tatínkovi, ktorý už bol v polospánku, pritúlila sa na jeho mužnú hruď a privrela oči. Z Martinovej izby sa zrazu začali plížiť podmanivé tóny krásnej pomalej skladby, ktorú brnkal na svojej gitare, keďže mal z tej holky z parku hlavu v oblakoch a nevedel ešte zaspať. A netrvalo dlho pokiaľ z opačnej strany začal do izby diskrétne prenikať tlmený nárek jej drahej nevesty, ktorá mala zrejme hlavu zaborenú vo vankúši a pleskot Milanovej ruky ktorou zaslúžene a poriadne trestal jej holý zadok. Táta už zaspal úplne a na maminkinom obličeji sa objavil spokojný úsmev. Všetko je tak ako má byť......pomyslela si a sladko zaspinkala na tátovom ramene...