příběh sto druhý - dámská jízda

Tak o tomhle vám musím vyprávět.....

Nebudete mi to věřit, ale stalo se, zatím tedy jen jedinkrát, že u nás doma brali spravedlnost do svých rukou naší mužští... a to bez vyjímky.
Před nějakou dobou našla Veronika na internetu, že v hlavním městě bude koncertovat naše oblíbená skupina Nightwork. Lístky byly děsně drahé, takže jsem ani jedna z nás ( včetně Jarči a Terezy) vůbec neuvažovaly o tom, že bychom vyplenily rodinné rozpočty a šly si zapařit. Náhoda mi ale přihrála do ruky velké eso. Jak už všichni víte, naše farma docela hezky prosperuje a díky našim výrobkům máme i značné kontakty. Takže, když se ozval telefon z farmy, že si žádají mou přítomnost a já dorazila, čekalo mne v kanceláři velmi příjemné překvapení v podobě PR manažera jedné významné společnosti. Odebírali od nás speciální mýdla pro hotelový komplex a když viděl naší novou kolekci, kterou jsme vyrobili pouze pro ně, považoval za svou povinnost se nám nějak revanžovat. Znajíc mou rozvětvenou rodinu, vytasil se s štosem volňásků na nejrůznější akce od hokeje po pěvecké těleso Alexandrovci. Zaržála jsem radostí, když na mne mezi tím nadělením vykouklo pět lupenů na Nightwork.
Sotva jsem přijela domů, radostí celá rozčepýřená, volala jsem dolů Terezu a ukázala jí ten dar z nebes. Terezu popadl amok. Zavolala jsem Veronice a ta málem radostí omdlela. Jarča propadla hysterickému smíchu a já vzápětí trudomyslnosti - jeden lístek je volný.
"Myslíte, že by s námi jela Monika?" otázala jsem se dcery a nevěst, když jsme se sešly u nás doma.
Všechny souhlasně pokývaly hlavami, i když já osobně jsem byla dost skeptická, nevěřila jsem tomu, že by s námi Monika sdílela bláznivý vkus co do výběru rockové kapely. Rychlý telefonát ale vše objasnil a náš kvintet začal chystat AKCI Z. Měly jsme zhruba týden na to, abychom vyřešily organizaci odjezdu, příjezdu a zbylého času předtím a potom. S Josefem jsme se domluvili raz dva, dokonce se nabídl, že nás do Prahy odveze, ale s díky jsem odmítla při představě, jak se budeme vyjímat ve vlaku. Jardovi, Radkovi a Martinovi jsem slíbila že jim navařím ty nejvybranější lahůdky, pokud mi koncert nezhatí zlomenou nohou, vysokými horečkami omladnic, vytopeným kvartýrem, nenadálým příletem mimozemšťanů, neodkladnou potřebou jít mrznout někam do divočiny a těhotenstvím sousedovic dvojčat. Josef mi skálopevně slíbil, že všechny tři kluky bude mít prakticky neustále pod dohledem a že s nimi pro jistotu půjde i na pivo, aby nedělali nepřístojnosti. U Jirky všechno proběhlo bez komplikací, Ondrášek stráví víkend u druhé babičky a Jirka podpoří tátu v hlídání pánů bratrů, nejpřísněji v hospodě. Milan taktéž souhlasil, ovšem pod podmínkou, že se jeho zákonitá manželka bude vyvarovat velkému množství alkoholických nápojů, většímu množství nenasytných láskomilců a největšímu množství průšvihů.
"Ved vieš, láska moja, ako by som sa musel správať a tebe by sa to vraj nepozdávalo... tak nezabudni na remeň."
Veronika na něho vyplázla jazyk, ale slíbila, že nebude vyhledávat maléry, nebude se prát a vůbec bude ta nejhodnější holka pod sluncem.
Pavel mi dvakrát telefonoval a ujišťoval se, že se jeho žena nezbláznila a opravdu pojede s námi na rockový koncert.
"Hele, mami, a nespadlo vám všem třeba něco na hlavu? Monika doma poslouchá ... no jak se tomu nadává....takový to, jak tam nehrajou, jenom zpívaj.... lokální?"
"Ty myslíš vokální, viď?" zasmála jsem se.
"No, nebo to.... ale Monika myslím vůbec netuší, do čeho jde..."
Z následujícího rozhovoru s Monikou vyplynulo, že moc dobře ví, kdo že jsou Nightwork a že zná i ikony jako Deep Purple, Gun´s Roses, Aerosmith a U2 a že se už moc těší. Pavel několikrát polkl naprázdno a ujistil mne i Moniku, že se o všechny tři holky postará, jako by byly jeho vlastní. Jarča se naštěstí nikoho ptát nemusela a tak se rozjel maratón týdenního shonu po věcech na sebe, neboť jak podotkla Veronika, chce to slušnej vohoz, abysme nebyly za socky a geronty.
V obavě, že moje hodobóžové kostýmky by se na koncert opravdu nehodily, vyrazily jsme si s Jarčou a Terezou do města, prolezly všechny butiky v dosahu deseti kilometrů a nakonec skončily v jednom zastrčeném sekáči, kde jsem na sebe sehnala bezvadně orvané džíny z minulého století a koženou bundu a když jsem se v tom holkám ukázala, obě dvě pochvalně zvedly palce a podotkly, že popírám přírodní zákony o svém věku.
Den před koncertem jsem už od rána stála u plotny, všechny čtyři hořáky včetně trouby jely na plné obrátky, dole se pekla dvě kuřata v ladné symbióze s nadívaným bůčkem, v tom největším hrnci se vařily brambory na salát, vedle se převalovaly knedlíky, na třetí plotně tiše bublalo zelí a poslední hořák hýčkal hrnec s nudlovou polévkou.Já krájela cibuli, salám a vejce do salátu, Jarča hnětla v míse těsto na drobenkový koláč, Tereza na stole na vále smotávala už třetí štrůdl, Veronika loupala jablka a Monika šlehala z bílků a cukru sníh na báječné malinkaté pusinky, kterými nás občas zásobovala. Všichni naši chlapi sledovali v obýváku fotbal s nezbytnými lahvemi piva, Pavlovy holky se odešly do vsi kamarádit s místní omladinou, Milánek v obýváku pod stolem zúčastněně cupoval noviny a každou chvilku zaječel góól, čímž dostával pánskou část do hysterie. Vandička spokojeně chrupkala v kočárku pod okny a všude vládl klid a mír.
Den koncertu nás zastihl v plném nasazení.
Celý byt vyhlížel, jakoby se tudy prohnalo stádo zdivočelých vepřů, všude se válely naše svršky, koupelna praskala ve švech, ve vzduchu byl cítit odér voňavek a šminek, holky pořád něco hledaly, nadávaly a chlapi jak bylo jejich neblahým zvykem překáželi a držkovali.
Konečně jsme se vymotaly z baráku a zamířily na nádraží. Sotva se za námi zabouchly dveře, panstvo unaveno kleslo do nejbližších křesel a pustili si pro změnu hokej.
Koncert samotný byl nezapomenutelný, nakonec ten, kdo zažil ať už domácí produkci nebo zahraniční scény mi dá za pravdu. Hlava na hlavě, nedýchatelný vzduch, ohlušující řev, světelné efekty, dým v očích, bundy polité pivem, popcorn nasypaný ve výstřihu..... to byl prostě Nightwork. Po tříhodinovém maratonu jsme se vypotácely na čerstvý vzduch, otupělé, ohlušené, zmazané a ušmudlané, voňavky dávno přehlušil smrad z dýmovnic, hlas jen šeptal, jak byl vyřvaný, v hlavě vymeteno. Do odjezdu vlaku nám zbývaly více jak dvě hodiny. Co s načatým večerem? Po cestě směrem k nádraží jsme narazily na rockový klub, kam nás bez problémů pustili, vzhledem k našemu vzezření a zábava vesele pokračovala. Na koncertě jsme stály jedna vedle druhé, ale tady se mi holky brzy rozprchly do všech světových stran a tak jsem zakotvila na baru, poručila si pití a sledovala cvrkot. Dvakrát jsem odmítla nabídku "jít si hodit hrbem", třikrát pozvánku na "vopravdu libovej drink" a jedno postelové dobrodružství, které by se vzhledem k totální absenci postelí odehrávalo nejspíš přímo na tépichu pod barem.
Holky se občas mihly mezi davem a jelikož stály pořád na nohách, nedělala jsem si o ně starosti. To jsem asi měla....
Když pro mne přiletěla Jarča, že se Veronika rve s nějakou místní krasavicí, zatmělo se mi před očima. Rozraziv pak hlouček nadšených kibiců, vrhla jsem se mezi Veroniku a  neznámou holku, a jelikož se obě právě pevně držely za vlasy, měla každá z nich v ruce pár vyškubnutých kadeří na památku. Bohužel to nezpůsobilo opadnutí emocí, ba právě naopak. V momentě jsme zjistila, že se mi nějaký mladík pokouší vykloubit zápěstí, opodál Jarča zručně lámala prsty nějakému místnímu borcovi a Tereza s Monikou ze sebe setřásaly další zábavychtivé účastníky. Všechno ukončila až přivolaná hlídka Policie, která nám ( a naštěstí nejen nám) poskytla dočasné ubytování v cele předběžného zadržení. Když jsme se dosyta vyspaly, převzali si nás do parády jiní příslušníci a dlouze s námi sepisovali protokol o tom, kde, s kým, jak, kdy, proč a za kolik. Teprve pak nám rozdali zabavené mobily, které ve skříňce vyzváněly jako šílené a vytvářely tak dokonalou disharmonii tónů a zvuků.
S těžkým srdcem jsem vysvětlila vyplašenému Josefovi, proč jsme nepřijely prvním ranním vlakem domů, jak bylo domluveno, načež jsem se dozvěděla, že se máme všechny na co těšit. A věřte mi nebo ne, poprvé v životě jsem pocítila strach.... Holky na tom byly dost podobně. Všechny věděly moc dobře, co nás doma čeká a když jsem jim řekla, co mi Josef vzkazuje, nevěřícně zakroutily hlavou, že ne, já přeci nemohu být bita. Odvětila jsem, že jsem to podělala stejně jako ony a že nemám nic, čím bych svou vinu smyla.
Domů jsem jely téměř mlčky. Každá v zajetí svých vlastních neradostných myšlenek na návrat, který rozhodně nebude do láskyplné náruče našich drahých poloviček. Bylo nám jasné, že jak Josef, tak kluci museli trnout hrůzou, když jsme nedorazily ve stanoveném čase domů, když naše telefony neužitečně vyzváněly do éteru a nikdo je nezvedal. A korunu tomu nasadil Milan, který si zavolal do prahy na policejní ředitelství a nechal prověřit všechny pražské okrsky, zda-li na některém z nich náhodou nedlíme. Díky internetu naštěstí už věděli, že jsme nenavštívily žádnou z nemocnic a v márnici že také nejsme.
Pak po kladné odpovědi z obvodu Prahy 6 opadl strach a nastoupila chladná rozvaha s plánováním odměny. Josef doporučil všem zúčastněným včetně Jardy, aby se na setkání s námi pečlivě připravili, Martinovi a Radkovi povolil odchod na ryby a rukou několikrát zkontroloval řemen v kalhotech. V tom ho napodobil Jirka, který dosud neměl možnost Terezu seřezat, spíše tomu bylo naopak. Milan jako zkušená "hlava rodiny" se mračil jako deset čertů a v duchu Veronice sliboval takový výprask, že na něj do smrti nezapomene. Pavel byl poněkud rozpačitý, třebaže Moniku už také párkrát seznámil se svou medvědí pravačkou, jenže pokaždé jí naplácal jen ve chvíli, kdy ho vytočila a v něm bouchly saze, takhle s chladnou hlavou na to jaksi neměl odvahu. Josef pak také v duchu kalkuloval, zda má udělat to, k čemu se chystá. Věděl, že výprask z jeho rukou je opravdu velmi bolestivá záležitost a kdybych nebyla dost pokorná a neuznala chybu, vyvine se z toho zápas a násilný výprask bych mu nikdy v životě neodpustila.
Dorazily jsme domů a před vraty našeho domu jsem se všechny houfně zastavily a tázavě se jedna na druhou podívaly. Upřímně řečeno, nijak se nám tam nechtělo při představě našich, bohužel právem nazlobených manželů, kteří první, co udělají, odepnou řemen z kalhot nebo vezmou ze šuplete vařečku a naše ubohé zadničky dostanou co proto. Já sama jsem cítila, že dnes, kdy jsem se poprvé provinila, okusím jak chutná pásek, zakusující se do kůže prdelky a v duchu jsem slibovala, že už si propříště dám velký pozor, abych nikdy nemusela být na místě trestané. Všechny holky nervozně přešlapovaly z nohy na nohu a Jarča si maně pohladila dosud bělostnou zadničku, na které se za chvilku roztančí jistojistě Jardův nebo Radkův pásek, ani jeden z bráchů si nenechá ujít příležitost, aby jí nenařezal. Veronika se viditelně třásla, věděla co dokáže Milan, když se naštve a že jí ani nikdy v minulosti nešetřil a že jí pokaždé dohnal k bolestnému pláči. Monika byla taktéž velmi rozpačitá. Pavel byl velký dobrák a ačkoliv jí přes koleno přehnul snad jen dvakrát třikrát, dnes to bude o to horší, že měl čas se na ni připravit, že se jistě nebude ohlížet na to, zda je někdo neslyší a že bude Monika bita opravdu hodně. Tereza pak stála skoro hrdě s hlavou vztyčenou, ale plaše jí poskakující oči dávaly tušit, jak moc se bojí. Jirka jí v životě neuhodil a teď? Teď bude ona sama tou, která bude přehnuta přes koleno, bude muset nastavit zadeček a nechat si nařezat, zatímco Jirka jí určitě vrátí každou ránu, kterou kdy uštědřila ona jemu.
Nakonec jsem se zhluboka nadechla a stiskla kliku dveří. Vešly jsme společně do pokoje, kde naše trestné komando sedělo v křeslech a na gauči a mrazivě se na nás dívalo. První vstal Milan a kývl na Veroniku, aby ho následovala. Ta vzlykla, ale šla.

 Za chvilku se za nimi zavřely dveře Milanova dřívějšího pokoje, který teď obývali s Veronikou, když přijeli na návštěvu. Neuplynulo ani pět minut a zpoza dveří se ozval práskavě pleskavý zvuk a Veroničin ječivý nářek, doprovázený plačtivými prosbami o slitování. Pak vykročil Jirka a odvedl si Terezu k nim nahoru, schválně nechajíc dveře do patra dokořán.Dívala jsem se za nimi a srdce mi skákalo v hrudi jako splašené, zvlášť když jsem sledovala Jirku, jak si za chůze odepíná bytelný pásek.

Tereza začala křičet ihned poté, co se zmizeli v patře. Odhadovala jsem, že se Jirka nenamáhal jít dál a přehnul si jí přes koleno hned nahoře za rohem, rány řemenu byly až příliš zřetelné a Terezin řev naplnil celý dům. Pavel pak vzal Moniku ohleduplně za ruku a odvedl jí do svého pokoje hned vedle obýváku. I u nich zůstaly dveře pootevřené. Slyšela jsem proto, jak Monika Pavla odprošuje.

Ke konci věty se jí hlas zlomil do podivného zakviknutí, ale to bylo ihned nahrazeno vysokým zavřísknutím a pleskáním Pavlovy ruky o její nahou prdelku.
Jarča se odevzdaně podívala na svého zákonitého bráchu a podotkla, že by to už také měla ráda za sebou.
Jarda jí velmi rád vyhověl a zpoza dveří jejího pokojíčku jsem spatřila, jak si Jarča svléká džíny a ohýbá se přes psací stůl. Z Jardy bylo vidět jen napřaženou ruku s kartáčem, o němž jsem věděla,že ho Jarča upřímně nenávidí.

Její usedavý pláč neměl nic společného s divokým ječením, kterým nás v dřívějších dobách zásobovala. Těžko by se mi v tu chvíli odhadovalo, která z dívek pláče hlasitěji a která upřímněji svého manžela a bratra prosí o odpuštění.
Podívala jsem se na Josefa, který až dosud seděl beze slova v křesle. Ten si odkašlal a chraplavě řekl:
" Víš, co tě čeká?"
"Vím" řekla jsem a snažila jsem se, aby to znělo věcně. Neznělo. Slyšela jsem samu sebe, jak se mi maličko třese hlas. Josef vstal a ukázal mi rukou do ložnice. Vykročila jsem a připadala jsem si jako robot, celé tělo se mi pohybovalo jaksi automaticky. Na jednu stranu jsem do té ložnice vůbec nechtěla jít, na druhou jsem si přála, abych to už měla za sebou. Neutuchající čtyřhlasný pláč a nářek mne provázel, když jsem překračovala práh našeho výsostného území. Josef za mnou tiše zavřel dveře a zůstal stál uprostřed místnosti.
Pak mu ruce sklouzly k podbřišku a pomalu rozepl přezku řemene. Dívala jsem se na něho, naše oči se vpíjely jeden do druhého a Josefovy ruce pracovaly naprosto automaticky. Když vytáhl pásek z kalhot a přeložil ho napůl, pokynul mi, abych přišla blíž a já jen nerada poslechla. Usedl na nízkou stoličku, téměř jsme si koukali do očí. Věděla jsem, že rozhodující chvíle nastala a že už není úniku. S posledním zbytkem hrdosti jsem si rozepnula úzké džíny a vysoukala se z nich. Pak jsem se hodlala v ladném předklonu položit Josefovi přes kolena, ale manželova trpělivost v té chvíli dosáhla vrcholu. Přitáhl si mne k sobě jako neposlušnou holku a rychle mne ohnul přes nastavená kolena. Cítila jsem, jak mi jeho mozolnatá dlaň sevřela gumu kalhotek a ty začaly sjíždět dolů.

Nebylo to žádné láskyplné laškování, ale opravdový trest.  Řemen mi přistál s mlasknutím na holé kůži a já poprvé v životě poznala, jak chutná výprask, který bolí, který je nesmlouvavý, nedá se o něm diskutovat a jsem to já, kdo dostává na zadek. Hned po první ráně jsem vykulila oči a nevěřícně zírala na protější zeď. Sama sebe jsem musela ujistit, že se mi to nezdá a že to sakra zabolelo a že to rozhodně tou jednou ránou neskončí. Neskončilo. Naopak. Josef hned po tom prvním úderu poznal, že jsem připravena si trest odbýt,

že nebudu dělat problémy a že jsem si vědoma své chyby. A výprask nabyl na intenzitě. Bolelo to, už po nějakých deseti ranách jsem si přála, aby byl konec, nechtěla jsem už nastavovat zadeček k dalším ranám, z nichž každá se mi zakusovala do těla a já sebou samovolně mrskala jako úhoř. Když Josef přitlačil, musela jsem sevřit pevně rty a zakousnout se do nich, protože se mi z hrudi dralo tiché sténání a rozhodně to nebylo z rozkoše. Do oči mi vstoupily slzy a pomalu začaly kanout po tvářích. Už jsem se neovládala. Vnímala jsem jen velkou bolest, která mi s každým dalším palčivým švihnutím pulzovala tělem, prdelka mi nejspíš každou chvilku exploduje, protože musí mít tak tisíc stupňů, už jsem nedbala na to, že mi po tvářích tečou slzy a že se mi ústa otvírají a že naříkám. Přála jsem si jen, aby to už skončilo. A to se nakonec také stalo, právě ve chvíli, kdy jsem se bála, že pokud padne ještě jedna rána, vyskočím a uteču. Josef mne pustil a já mu za to byla neskonale vděčná. Za to, že poznal, kdy má přestat, za to, že mi tu lekci uštědřil i za to, že z toho neudělal mezinárodní záležitost a dovolil mi zachovat si svou důstojnost.

Řekla jsem mu, mezi vzlyky, že ho miluju a odešla do koupelny,abych se upravila a mohla před svou rodinu předstoupit zase jako máma.

Druhý den ráno jsme se všichni sešli u snídaně, jako obvykle jsme museli roztáhnout stůl a přinést ještě jeden z terasy,abychom se všichni mohli nasnídat. My ženské jsme se po sobě pokradmu dívaly a ušklibovaly se. Každá z nás si sedala velice ztěžka, prdelky bolely, brněly, pálily a já jsem poznala, že sezení na tvrdé židli déle než deset minut je opravdu velmi nepříjemné. Ale pohled na mou rodinu, na mého manžela, na moje statné syny a jejich půvabné manželky, které si se sykáním hledaly pohodlnější posez, na jejich láskyplně rozzářené oči mi znovu a opět daly na srozuměnou, že takhle to má být.

pokračování příště...