příběh stý - takové jarní toulání...

Skončila zima, ke slovu se opět začalo mocně hlásit jaro a dokonce i u nás na severu konečně poslední zbytky sněhu zmizely v propadlišti dějin a z uschlé trávy počaly rašit první podběly a kopřivy.Já se už těšila, jak se zase s vervou pustím do svých milovaných záhonů, jak je nově osadím, pohrabu se v čerstvě vonící hlíně a pak budu s napětím sledovat, jak se na povrch klubou první lístky nových rostlin. Josefovi i klukům jsem už naordinovala postavit nový kompostovací kout, rozšířit pařeniště, spravit střechu na dřevníku, vyspárovat terasu,....

No prostě každý z nás měl po dlouhé zimě svůj jízdní řád připravený a třebaže zbytek mé rodiny jako každý rok remcal, že spoustu práce děláme zbytečně, že tohle a tamto počká, že tohle ještě vydrží a tomto se rozhodně dělat nemusí, ale nakonec stejně přiložili ruku k dílu a makali jako barevní. V úterý ráno přijeli docela nečekaně Milan s Veronikou a oběma malými škodíky, řkouc, že se na nás přijeli jen podívat a sotva se ohřejou, hned zase půjdou, čímž mi naznačili, že se hodlají zdržet celý víkend. Martin náš optimismus nesdílel, už delší dobu měl sbalený svůj kletr a čekal, až oschnou meze, aby mohl vyrazit ven. Při mé poznámce, že bych potřebovala natáhnout do dřevníku elektřinu, abych se tam potmě nemusela přerážet o každé polínko, jen zavrčel, že možná až se vrátí z vandru.
Bylo mi jasné, že dřív mi na hrábích vypučí růže, než se dočkám světla, takže jsem si neodpustila pár poznámek o darmo drahém lenochovi, ale Martin pokud se k něčemu rozhodl, býval neústupný, takže jsem to nakonec vzdala. Martin se ostatně za chvilku objevil ve dveřích ve svém ošoupaném klobouku, orvaných džínách a velbloudí vestě, bágl na zádech, kytaru v ruce, zazubil se na mně a oznámil, že se jde vyvětrat a když budu hodná, vrátí se v neděli. Připomenula jsem mu, že hlásili přechod studené fronty s možnými bouřkami a že by opravdu neměl chrápat venku v lese, pokud bude všude mokro a že zápal plic je taky hodně zábavná věc.Jako obvykle mi to bylo no..... na dvě věci.... Za chvíli už nám zmizel za kopcem.
Celý víkend, i přes rozptýlení s mrňátky jsem byla jako na trní, myslela jsme na Martina víc než kdy jindy, zvlášť když se už ve středu večer obloha začala barvit do šeda a v noci se dalo do deště. Martinův telefon byl jako obvykle nedostupný, zvykl si ho vypínat pokaždé, když byl na toulkách, čímž zvyšoval mou úzkost do astronomických výšek. Nejen, že jsem se na něho zlobila, ale hlavně jsem o něho měla velký strach. Ta jedna příhoda, zakončená jeho zraněním, operací a následným dlouhým doléčováním mi bohatě stačila.
Ve čtvrtek ráno mi nečekaně zavolali z farmy, že by mne potřebovali při pohovoru s několika možná novými zaměstnanci, takže jsme se v rychlosti strojila, česala a líčila, do toho jsem vysvětlovala malému Milánkovi, že s ním a dědou TEĎ opravdu nemůže jít k potoku, velkého Milana odháněla od plotny, kde mne vystřídala Veronika a dovářela pštrosí vejce s rajskou omáčkou.

Když jsem už civilizovaná vykráčela na vysokých podpatcích k autu, se ve vratech zjevil Martin, mokrý od hlavy až k patě, to jak po cestě zmoknul. Zaržála jsem jako raněná klisna:
"Jako kdybych to neříkala!! Mazej se převléknout do suchého, máš vůbec rozum? Ty máš takovou kliku, že musím odjet, jinak bych si to s tebou vyřídila hned teď, ale vzhledem k tomu, že vypadáš jako prase, bych se akorát zmazala.No těš se, až přijedu!!"
Veronika, která vyšla za mnou ven, mne ukonejšila, abych se nerozčilovala, že Martinovi promluví do duše. Martin se jen ušklíbl, že není malé děcko a že sám nejlíp ví, co je pro něho dobré. To už jsme se do něho pustily obě unisono:
"Tak proč nás pořád přesvědčuješ o opaku? Copak je to normální, válet se v dešti bůhví kde v lese, moknout a nechat ostatní, aby se o tebe báli? A to tvoje vypínání telefonu už mi jde taky pěkně na nervy! Představ si, že by se ti zase někde něco stalo! Jak by ses dovolal pomoci??Prosím tě - nevykládej mi, že se ti nic nestane, to jsem viděla minule!!!"
Martin stál před námi schlíple, věděl, že máme obě pravdu, ale radši by si jazyk ukousl, než by to přiznal nahlas, takže jen chabě oponoval a snažil se mne moc nenaštvat.
Když jsem mu slíbila, že si to s ním vyřídím, až přijedu, Veronika mi položila konejšivě ruku na rameno a řekla:
"Jen klidně jeď na tu schůzku, my si tu s mladým pánem popovídáme a můžu tě ubezpečit, že dostane, co si zaslouží."
Souhlasila jsem, nakonec Veronika mne už mnohokrát přesvědčila, že otěže své rodiny drží pevně v rukách a pokud sama není hříšnicí, postará se zcela nekompromisně o zachování řádu. Navíc vzhledem k tomu, že už jsem měla zpoždění a to bylo něco, co mne hnětlo ještě o trochu víc, nechala jsem Veronice volnou ruku a vystartovala na farmu.
Veronika se odebrala s Martinem do jeho pokoje a zatímco se Martin převlékal a ona mohla v duchu oceňovat jeho mladou dobře stavěnou figuru, vedla k němu řeč:
"Ty víš, že tě mám ráda jako mladšího bráchu, že tě zbytečně nesekýruju, naopak tě omlouvám před mámou i tátou, ale opravdu by ses měl občas zamyslet, jestli to, co děláš, má pro tebe takovou váhu a musíš to dělat za každou cenu. Taky moc dobře víš, jak se o tebe máma bojí..."
"Nemusí, vždyť nejsem její" neodpustil si Martin rebelii.
"Na tom nezáleží, jestli jsi její nebo ne, má tě ráda stejně jako všechny z nás a ty by ses měl přestat chovat tak nemožně!"zvýšila Veronika hlas.
Martin nerad souhlasil, čas od té doby, co k nám přišel, už přeci jen obrousil hrany našeho soužití a Martin si zvykl, že ho cizí ženská opečovává, dohlíží na něho a snaží se mu vštípit jakás takás společenská pravidla.
Zatímco Veronika vedla svůj monolog, zaskřípěla na dvoře vrata. To jsem se vracela domů pro zapomenuté dokumenty. Veronika zareagovala okamžitě:
"Honem, máma je tady.... dělej, sundej si ty maskáče a ohni se, jinak tě zmydlí sama, ještě než stačíš říct švec!!"
Martin se při představě velkého výprasku, který jsme mu slíbila, zapotil a bleskurychle vyjel z kalhot, přehnul se Veronice přes stehna a nechal se naoko vyplácet. Při každé ráně, která měla mnohem větší efekt zvukový, než fyzický, zaječel a já, vytahujíc v obýváku objemnou složku dokumentů ze šuplete, jsme s uspokojením pokývala hlavou a beze slova zase odjela. Není potřeba dodávat, že sotva jsem za sebou zabouchla dveře, ti dva ochotníci přestali se svým divadlem, Martin se zase oblékl a pak začal Veronice vyprávět, jak se ty tři dny měl. Veronika závistí celá zelená naslouchala jeho barvitému vyprávění o krásách raně jarního lesa, o tichu, o chladných večerech při západu slunce s plecháčkem horkého čaje, o ranních mlhách a snila s otevřenýma očima, že tohle jí zůstal Milan dlužen.
Když jsem se pak asi za tři hodiny vrátila, byla rodina už dávno po obědě, Veronika u dřezu domývala nádobí, v šálcích voněla káva, Martin věšel venku na zahradě na šňůry spacák, Josef mírumilovně spal v Jarčině pokoji obložen spícím Milánkem a Vandičkou jako houska, Jarča, která dorazila z práce ze sebe ve vaně smývala pach dezinfekce, Milan byl ponořený do novin a všude vládl klid a mír. Nechala jsme si udělat kafe, krátce jsem rodině podala informace ohledně nových pracovníků a podívala se významně na přišedšího Martina:
"Tak jak, zbojníku, už budeš sekat latinu?"
Martin jen cosi zahučel a zmizel ve svém pokoji. Zvedla jsem se a došla za ním:
"Tak se pochlub, jestli ti Veronika moc pochroumala karoserii..."
Martin ze zvyku poodhalil kousek kůže na zadku, ale tam k mému velkému překvapení nebyla ani stopa po výprasku. A to si vzápětí Martin uvědomil také. Nemohla jsem si nevšimnout, jak zbledl.
Dala jsem si ruce s bok a spustila:
"Co to má znamenat? Když jsem byla v obýváku, měla jsem pocit, že tě Veronika čtvrtí zaživa, jak jsi vyváděl, takže by mne velmi zajímalo, jak se ti mohl zadek tak rychle zregenerovat!!Nebo že..... nee, to by Veronika přeci nikdy neudělala.......Veruno!!! Kde jsi??"
Veronika tušila průšvih už ve chvíli, kdy jsem se zvedla a šla za Martinem do pokoje. V duchu se modlila, aby to Martin nepráskl, věděla, že by se z toho se zdravou kůží nedostala. Když jsem s Martinem vešla do kuchyně a moje oči měly místo zorniček dva velké naštvané otazníky, pokusila se na mou otázku ještě lhát, v čemž jí Martin ochotně podporoval. Teprve, když jsem bouchla dlaní do stolu, až hrnečky nadskočily a stejně tak Martin s Veronikou, oba přiznali barvu. Absurdnost situace nebyla v tom, že Veronika Martinovi nenařezala, ale v tom, že to slíbila a to vcelku ochotně a pak své selhání obohatila o další lež. Kdyby se bývala přiznala, že na nářez prostě nějak nedošlo, snad bych ani nebyla naštvaná, ale ten podvod spojený s lhaním mne vytočil do běla.
"Zklamala jsi mne, Veroniko, velmi jsi mne zklamala!! Víš, co nesnáším? Víš a přesto lžeš. Navíc naprosto zbytečně, nesmyslně a neúčelově.A tenhle osel tě v tom jen podporuje. Co bude následovat teď snad ani nemusím říkat!!"¨
Veronika pobledla také. Když jsem jí ukázala prstem, aby ke mně přišla blíže, přišourala se co noha nohu mine, s hlavou sklopenou a ústy pevně semknutými. Sedla jsem si na židli a přitáhla jí k sobě, ohnula přes koleno a přikázala Martinovi, stojícímu hned vedle:
A ty se ani nehni, s tebou si to vyřídím hned potom!"
Veronika, ležící na mých nohách, se zadečkem vyšpuleným a třesoucím se strachem z následujících chvil, polohlasně oddychovala jako po běhu, aby zahnala děsný tlukot srdce. Věděla, že až dostane výprask, jako obvykle se tu zjeví Milan a bude pátrat po příčině, věděla, že mu bude muset říci, proč byla zase bita a také věděla, že nejen že se bude její zákonitý choť zlobit, ale že doma bude ještě další případné pokračování na téma - Proč jsem lhala své tchyni - a to se bez dalších jelítek na prdelce neobejde.
Martin nervózně přešlapoval z nohy na nohu a odhadoval, jak moc bude Veronika plakat a jestli jí naplácám na holou a on se bude moci pokochat pohledem nejen na její božskou zadničku, ale i kamsi hlouběji. Teď jen polykal naprázdno, když jsem svlékala Veronice její domácí plátěné kalhoty a ponechala jí, prozatím, bílé kalhotky obroubené ještě bělostnější kraječkou. Pohled na její alabastrově bílá stehna v něm budily hříšné touhy, Martin jel očima o křivce stehen až se zastavil u kraječek a dal by nevímco za další pokračování odhalování Veroničina těla.

Pak přišla na řadu moje pádná ruka a Veronika se začala vzpínat pod každým úderem, kterým jsem jí zdobila zadeček červenými otisky.Ocenila sice v duchu, že jsem jí neztrapňovala před Martinem odkrytím jejích intimních partií, ale i tak věděla, že její důstojnost bere za své a že se brzy ukáže, že není tak statečná a silná a že jí to bolí a že umí i plakat. Což se vzápětí vyplnilo, zvlášť když jsem vzala do prstů okraje jejích úsporných kalhotek a vytáhla je vzhůru, takže na mne vykoukla skoro celá plocha prdelky, notně ozdobená otisky mé dlaně. Teď to teprve zaštípalo a zabolelo, když jsem po té několika vteřinové pauze dala průchod spravedlnosti. Veronika doširoka otevřela oči, taktéž i pusu a dala se do nářku, to jak se jí má ruka roztančila v divokém kvapíku po zadečku. Obě nohy jí vystřelily vysoko do prostoru, kopala jako divoká kobylka a rukama předváděla tajuplné magické křivky, snažíc se si bitá místa zakrýt. To už se hnal do dveří Milan, avšak nedovolil si mne přerušit. Dle jeho mínění jsem trestala vždy právem a dostatečně, takže se jen díval, jak se jeho krásná manželka topí v slzách a jak jí nekompromisně rudne zadnička.
Když jsem jí pustila, s pláčem si začala hladit bolestně zabarvenou kůži a já ukázala Martinovi prstem:
"Tak a teď ty!"
Martin se neochotně ohnul přes mé nohy a ihned zaprotestoval, když jsem mu spolu s maskáči stáhla i trenýrky:
"To není fér, Verča nedostala na holou!"
"Radši mlč a doufej, že k tobě bude potom milosrdná!" odsekla jsme mu a Martin se na mně otočil:
"Jak to?"
"Teď dostaneš na zadek ode mne, to je za to lhaní a potom udělá Veronika to, co měla udělat už předtím a to přede mnou."
Veronika se na mne užasle podívala a dokonce zapomněla plakat. Zato Martin se zamračil jako deset čertů a začal protestovat:
"To jsme si nedomluvili!!"
Odvětila jsem, že on rozhodně není v pozici, kdy si může klást podmínky, znovu jsem mu zopakovala, za co bude bit ode mne a za co mu potom nařeže Veronika.
"A jestli už konečně nezahodíš tu svou hloupou pýchu a nezačneš respektovat naše pravidla, může pak ještě nastoupit táta s řemenem a klidně se zeptej Milana, jak to s ním bolí, určitě ti řekne pravdu."
Milan Martina ubezpečil, že by měl být ten nejhodnější kluk na světě a být rád, že mu na zadek naseká jen Veronika a že setkání s tátovým řemenem je to poslední, po čem by měl toužit, pokud tedy nerad spí na břiše a při sezení nechce poznat, jak rozsekaný zadek pálí. Martin jen tiše pípnul, že tedy bude hodný a já ho začala vyplácet na holou.

Držel se statečně, ostatně jako i předtím, jen polohlasně sténal, když mu moje otlučená ruka přistála s mlasknutím na nahém zadku a vyrobila další pulzující ložisko bolesti. I těch pár slz, co mu skanulo po tvářích jsem skoro ani nezaznamenala. Potom jsem vstala a uvolnila místo pro Veroniku. Ta si sedla jen se sebezapřením, citlivá sesekaná prdelka jí ihned zabolela, sotva se jen usadila, ale to už se jí přes kolena ohýbal Martin, kterého jsem tlačila hlavou dolů. Holý zadek mu svítil červeně a když jsem dala Veronice do ruky pověstný kartáč na vlasy, zčervenaly i její líce.
"A koukej, abys ho už neodbyla, jinak dostaneš na holou zrovna tímhle kartáček" řekla jsem jí jemně a Veronice zavibrovala ruka.
"To mu přeci nemůžu udělat..." splynulo jí ze rtů a maně Martinovi položila druhou ruku na čerstvě seřezaný zadek.

"Nemůžeš, musíš!" dodala jsem teď o poznání přísněji.
Veronika se rozpřáhla a než jí ruka s kartáčem dopadla na Martinovu vyšpulenou prdelku, vzdychla si.
Martin vzápětí zařval a Veronika se rozplakala:
"Promiň mi to, já opravdu nemůžu jinak...." šeptala Veronika mezi nápřahy a Martin sebou škubal při každé ráně jako by do něho bodala jehlou.
"Nee, mami neeeee.....ááááúúúú.... ne ne....."
Výprask bolel, bolel hrozně a Martin si uvědomoval, že si za to všechno opravdu může sám, za svou pitomou pózu nezávislého sebevědomého kluka, který se rozhodl neposlouchat a odmítat nabízená dobrodiní.Litoval toho hořce, s každou slzou, která mu stekla po tváři odplouvalo i jeho přehnané ego a odprošoval nejen mne, ale i Veroniku, která se ho snažila chránit a byla kvůli němu bita.
Když už Veronika přes slzy neviděla, kam se trefuje a Martin přestal zadek cítit, zavelela jsem konec.
Martin mi poklekl k nohám a prosil za odpuštění, brečíc přitom a utírajíc si slzy hřbetem ruky. Veronika ho napodobovala, hladíc si přitom jednou rukou pálící zadeček a druhou si šmudlajíc zbytek líčidel po obličeji.
U večeře pak seděl zbytek rodiny mlčky, pokukujíc jeden po druhém se smíšenými pocity.
Veronika se už dávno v koupelně umyla a znovu nalíčila, přesto červené oči dávaly tušit, jak moc plakala. Martin poposedával na židli, jakoby měl v trenýrkách vosu, Milan se tvářil přísně a už v duchu přemýšlel, jak moc si to doma s Veronikou dovyřídí, Josef se mračil, hned po tom výprasku si vzal Martina do garáže a slíbil mu, že ještě jeden průšvih a seznámí ho s řemenem a já?
Já jsem se dívala na tu svou rodinu s úsměvem. Vždyť není nic krásnějšího, když tak hezky držíme pohromadě a máme se všichni rádi, ne?

pokračování příště....