Příběh devadesátý osmý - Mikuláš za dveřmi, rákosku do ruky

Je tu zase po roce ten předvánoční čas. U nás doma je to zase jako ve včelím úle, tak jak se naše rodina rozrůstá, je stále těžší a těžší udržet pořádek a vánoční pohodu. Jirka sezval na 5. prosince svou zaručenou a vyzkoušenou partu čertů, Mikuláše a anděla a rozhodli se opět vyzkoušet, jestli pořád mají ve vesnici renomé nejlepších strašidel malých dětí.

Vytáhl ze sklepa mnou nenáviděné a odporné masky rakouských ďáblů, které kdysi přivezl Radek a jimiž mne sem tam děsil, andělská křídla, která už nenavlékal na Terezu, ale na Jarču a když se jakžtakž oba ustrojili a navlékli na Pavla mikulášské roucho, které mu bylo trošku malé, dorazili kluci Moravcovi a rozplývali se nad "dokonalými" čertími proprietami. Když se mi pak celá parta předvedla, vyhnala jsem je utěrkou z kuchyně, ječíc že mně z nich jednou klepne a jsem zvědavá, kdo jim bude vařit. Jirka a kluci si nacvičili svoje "blblbl" a pak vypadli do tmy strašit.

Když zmizeli, uvařila jsem pro sebe a Josefa večerní kávu, nainstalovala na konferenční stolek sušenky a křupky, aby bylo co zobat a usalašila se v křesle, že budeme sledovat detektivku. Dvakrát jsem pak šla na Jardu, aby si ztlumil comp, že přes jeho efekty neslyším televizi, třikrát na Martina, aby přestal týrat kytaru a šel se konečně navečeřet. Posléze jsem šťouchala do Josefa, aby nechrápal a v duchu odhadovala, v jakém stavu se mi ti uličníci vrátí. Předpokládala jsem, že Jarča přivleče nepoužitelného Jirku a Pavel se snad dopotácí sám. Doufala jsem, že jak Jindra, tak Luboš budou mít dost duchapřítomnosti, aby své znavené tělesné schránky odložili doma a ne u nás. Dokázala jsem si představit, jaký kravál by způsobila Lubošova manželka Marta, která byla pověstná svým neuvěřitelným žárlením a jak by si Jindru podala jeho nezákonná partnerka Věra.
Skutečnost však byla úplně jiná. Večer se už dávno překulil v noc a po celé partě jakoby se zem slehla. Josef to vzdal někdy okolo půlnoci a doporučil mi, abych si šla lehnout také a ušetřila si tak nervy z jejich návratu v podroušeném stavu. Věděla jsem, že má pravdu a tak jsem zkontrolovala oba zbylé kluky, doporučila jim, že pokud mne nechtějí naštvat, aby se chovali jako když tu vůbec nejsou a ulehla. Dlouho jsem ale stejně nemohla usnout, každé šustnutí mne vracelo do bdělého stavu. Když jsem konečně zavřela oči a propadla se do říše snů, rozletěly se s velkým třesknutím domovní dveře a chodbou se rozlehl Jarunin opilecký zpěv. Do toho halasu se ozývalo Pavlovo polohlasné nadávání, aby proboha držela zobák, nebo mne vzbudí. Jirkovo hlasité škytání také nějak nešlo přeslechnout a jako bonus se ozvalo tříštění skla, to ( jak se ráno přesvědčila) Luboš šlápl po tmě do přepravky s prázdnými sklenicemi.

Jaruna přestala zpívat a začala se řehtat, Pavel přestal nadávat polohlasně a pustil se do toho plnou parou a zatímco tihle tři se přeli o to, kdo dělá větší kravál, Jirka vesele zvracel do střepů a Jindra usnul opřený o zeď, zamotaný do Josefova starého kabátu. Předstírat spánek byla už naprostá hloupost, tak jsem na sebe hodila župan a vyšla z ložnice.
Na chodbě jsem uzřela dílo zkázy. Jindra spal s hlavou zavrtanou v rukávu Josefova kabátu, pod ním byla schrutá další kupa našich bund a Jindra se v nich rochnil jako v pelechu. Jirka ze sebe dávil poslední zbytky výslužky jednotlivých domácností a zvuky, které z něho přitom lezly, obracely žaludek naruby i mně. Pavel s mitrou nakřivo, poněkud červený ve tváři, lomcoval s Jarčou, které z vlasů padalo zlaté třepení a místo anděla připomínala oškubanou husu. Jediný relativně neškodný byl Luboš, který pořád stál v hromadě střepů a bál se pohnout, aby neuklouzl po Jirkou vytvořeném jezírku ze směsi rumu, fernetu a vodky. Rozsvítila jsem, čímž se obraz pádu Pompejí ještě víc umocnil a moje hulákání vzbudilo i zbytek dosud spící rodiny:
"Vy prasata kudrnatý!! Co to tady je zase za neskutečný bordel? Vytáhněte někdo Luboše z těch střepů, nebo se pořeže a vemte sebou rovnou Jindru, podívejte se, jaký prasečinec mi dělá z mého mohérového svetru. A vám pánové doporučuju, abyste fofrem mazali domů, než se tu zjeví Marta a vyklepe vás z trenek!Jaruno - ty ať jsi v posteli a Jirka si po sobě uklidí ten chlív!! Pavle, ty vypadáš nejnormálněji, tak to prosím tě koordinuj, než se někomu něco stane...."
Dál jsem se nedostala, protože se ozval zvonek a vzápětí se rozletěly domovní dveře a dovnitř se vevalila Marta Moravcová.
"No to ses si mohla myslet, že tě tady najdu... a zase nalitej jak slíva! Já tě přerazím!"
Luboš vyskočil ze skleněné spouště jako srnka a pokusil se okolo své zákonité manželky prosmeknout na vzduch, což mu bohužel nebylo dopřáno a naopak jsem byli svědky krásné domácí pohody, kdy si mrňavá Marta zdatně přehodila o hlavu většího manžela přes rameno jako pytel brambor a ještě při tom pohybu z něho stahovala tmavé tepláky, imitující čertovský oděv. Hrábla na toaletku pro kartáč na vlasy a Luboš, v tu chvíli zcela střízlivý, zakvílel:
"Tady ne, miláčku, až doma."
Marta se uchechtla a podotkla:
"Tak tady to myslím nikomu vadit fakt nebude."
Luboš byl nedůstojně svlečen do půli těla, přehnutý přes manželčino nastavené koleno a do jeho polohlasného nářku se začalo mísit pleskavé dopadání Martiny ruky s kartáčem na jeho zadek.

Do toho randálu se začala nevybíravými slovy ozývat Jarča, které se zdálo, že by si Moravcovi měli nechat podobné eskapády na doma, takže jsem ji vzala za rameno a podotkla jsem:
"No jestli se ti po pořádném výprasku stýská taky, máš ho mít!"

Jarča se hned začala bránit, že to tak nemyslela, ale to už jsem jí, pohodlně usazená na nízké skříňce, pokládala na své nohy a vysoko jí vyhrnovala spodničkami podložené andělské roucho. Jarča podle svého zvyku dlouho držela jazyk za zuby, jimiž jen skřípala a snažila se si výprask odbýt v poklidu, ale prostydlý zadek, který v teple přicházel k sobě, jí zradil a bolest se ozvala nečekaně brzy. Jaruna se vykašlala na image dámičky a nehledíc nalevo napravo, zda jí kluci koukají pod sukně nebo ne, rozječela se do vysokých tónin, které přehlušilo jen Josefovo rozespalé nadávání, že v tomhle baráku nebude jaktěživo klid a že snad po nás nechce tak moc, když by se rád vyspal. Pavel si mezitím částečně odstrojil svou mikulášskou garderóbu a donesl Jirkovi kbelík s vodou a hadr, aby mohl po sobě uklidit nečekanou nadílku. Jirka sice nejdříve moc nechtěl, ale když se na schodech zjevila jeho Tereza s rukama založenýma na prsou a tvářící se značně rozmrzele, uznal za vhodné radši po sobě vytřít než riskovat, že se Tereze ruce splaší a předvede ostatním, jak si za těch pár roků sdílení společné domácnosti se mnou osvojila techniku rychlého řešení problémů. Při Jirkově panické hrůze z výprasku, která ani léty nijak nepolevovala, bylo nasnadě, co si vybere.
Během půl hodiny byl u nás zase klid, Jarča si se vzlykáním třela pošramocenou prdelku, u kus dál dělal něco podobného Luboš Moravců, který k tomu ještě navíc poslouchal manželčino kázání. Jirka mi předvedl dokonale vytřenou podlahu a Pavel se právě vrátil od popelnic, kam byl vyhodit rozbité sklo. Jen Jindra dál spokojeně chrápal v našem oblečení, takže když jsme se všichni v přátelském duchu rozloučili, hodila si Marta povedeného švagra na ramena a slíbila, že ho doma předá světské spravedlnosti.
Uléhajíc pak nad ránem s Josefem dospat dalšího vydařeného Mikuláše, počítala jsem, kolik dní ještě zbývá do Štědrého dne a kolikrát se ještě budu muset rozčílit.
"Tak mi napadlo" zamrmlal Josef, usínajíc, "že bysme mohli všechny ty naše zbojníky pozvat na vánoce k nám. Rád bych si zase jednou připadal jako paša v harému."
Poklepala jsem si na čelo a když jsme usnula, mísil se mi do snů pořád jeden a ten samý problém - kde seženeme stůl, který by pojal 18 lidí...

pokračování příště...