příběh osmdesátý sedmý - Honza na zabití

Když se nám Honza vrátil z výšin na pevnou zem a rozhodl se, že naší rodinu přeci jen ještě neodepíše ze seznamu svých potencionálních andělů strážných nad jeho životem a financemi, začal se u nás zase zjevovat jakoby se nechumelilo.
Kluci ostatně brzy zapomněli na to, že o něm nebylo 4 roky ani vidu ani slechu a zase byli všichni jedna parta.
Když si pak ještě stihl pořídit přítelkyni a potomka, zdálo se, že stejně jako u Jirky i u Honzy skončila éra bohatýrských průserů a oba se začnou konečně chovat jako lidi.

Jednoho dne přijel Honza na víkend k nám, řkouc, že si musí nutně odpočinout, což mělo znamenat, že nepřijel pomáhat, ale zachlastat s klukama. Neprošlo mu to ale tak hladce. Jirka si ten den přivezl z města na Terezino přání nové vchodové dveře a ty hned s pomocí Radka a Jardy nasadili a namontovali bezpečnostní zámek. Ne, že by nám snad Jirka s Terezou nedůvěřovali, ale přeci jen - bezpečnostní zámek jim dával pocit větší jistoty. Milan sice poněkud škodolibě poznamenal, že na co bezpečnostní zámek, když máme mámu, tak je nad všechny policajty světa a bojí se jí i starosta.
Tereza postavila na sporák hrnec s bramborami, aby se uvařily, do trouby zaparkovala kuřecí stehna na černém pivu a odešla s Ondráškem ven sesbírat prádlo.
Honza se nachomýtl ke konečné fázi a Jirka ho neprozřetelně poslal do kuchyně pro pivo. Honza pivo donesl a .... zabouchl dveře. Oba si pak notně zavdali a v to chvíli Jirkovi došla absurdita situace. Ono se řekne - bezpečnostní dveře, ale k čemu vám jsou, když klíče máte na stole v pokoji.
Drahnou chvilku pak na sebe koukali jako postižení, čekajíce, že se klíče od právě nedobytných dveří samy objeví. Žel, nestalo se tak.
Nakonec se vydali dolů k nám a opatrně mi sdělili, že dveře jsou sice na svém místě, ale oni se přes ně nějak momentálně nemohou dostat domů. A na plotně vesele bublaly brambory, kuře v troubě se nekontrolovaně peklo a nikdo nepřišel, aby ho podlil a ubral plyn.

Nechala jsem si to třikrát zopakovat, protože jsem měla pocit, že se mi to jen  zdá. Jirka pak navrhl, že to zkusí zvenku a sice že vyšplhá po hromosvodu. Podotýkám, že Jirka váží dobře okolo 90 kilo...
Tento nápad se ukázal jako neproveditelný, protože všechna okna byla zavřená a dostat se dovnitř by znamenalo jedno zrušit. Honza pak přišel s nápadem vzít to z půdy a okno prostě vymáčknout. Když jsem si oba nápady představila v praxi, se spoustou střepů zapíchaných v rukách jednoho či druhého, krevní stříkance na zdech, omdlévající Jirka, sanitka, nemocnice... obcházely mne mrákoty.

Nakonec jsem zavolala Josefovi, který asi před hodinou odešel do hospody, dát si s kamarády pár koleček šipek. Když jsem ho vyrušila, byl bez sebe štěstím. Doporučil mi, že pokud si to chci s Honzou vyřídit, abych to neodkládala, že se nehodlá zdržovat. Já jsem na oplátku doporučila Josefovi, aby výjimečně nechal pivo pivem a šipky šipkami, neboť co nevidět nebudeme potřebovat jeho, ale hasiče.
Honzovi jsem pak doporučila, aby svůj trest přijal jako chlap a šel se mnou okamžitě do kuchyně, kde na něho čeká důvěrně známá vařečka. Honza to kvitoval kyselým úšklebkem, ale vůně připalovaných brambor a spáleného kuřete mu zrychlila krok.

V kuchyni jsem se jako obvykle posadila na židli a přitáhla si Honzu blíž k sobě. Honza si na můj povel - i když hrozně nerad - sundal kraťasy a jen v bílých boxerkách ulehl na moje kolena. Natáhla jsem se za sebe pro vařečku a rovnou jsem Honzovi trenýrky sundala. Ten zaprotestoval, ale stejně tím nic nezmohl. Usalašila jsem si ho pěkně pohodlně, neboť Honza na rozdíl od mých otesánků je poloviční a přetáhla ho vařečkou přes holý zadek. Dalších několik ran ho nenechalo na pochybách, že jsem pořád v kondici a že se na mém úderu za ta léta pranic nezměnilo. Sotva jsem se dostala do tempa, počala jsem zrychlovat a vařečka se mi v ruce jen míhala a o to rychleji dopadala Honzovi na pálící zadek. Ten sebou mlel na mém klíně, ale uniknout nebylo v jeho silách, ačkoliv se neustále vzpíral. O to důrazněji jsem ho trestala vařečkou a jeho zadek rudnul a rudnul.

A Honza? Dal se do prošení....

Josef mezitím stihl dorazit domů, letmo nakoukl do kuchyně, kde mne Honza zrovna odprošoval a rukama se snažil rozehnat silnou bolest ze seřezaného zadku, popadl krompáč a několika zkušenými tahy dveře nadzdvihl a vysadil z pantů. Jirka se vřítil do kuchyně, kde se z brambor staly brikety, vypnul troubu a s pekáčem, ze kterého se čoudilo jako z temelínského komína mazal ven, aby ho hodil do popelnice.
Tereza stála celou tu dobu na zahradě s výrazem Lotovy ženy a neschopna pohybu těkala očima z Jirky a kuřecí oběti v pekáči na Ondráše, který se zaujatým výrazem ve tváři ryl v záhoně s jahodami a tahal odtud žížaly, Milan se svíjel smíchy na terase, Radek zíral s pusou dokořán na Honzu, který se vyplouhal ven jako stařík s podlomeným zdravím a celé to divadlo dokreslilo Josefovo hromské ržání nahoře v patře:
"A jestli zase budete chtít něco dělat, tak já odjíždím na severní točnu!!"

pokračování příště...