příběh osmdesátý osmý- Láska sesterská

Jarča, i když se s přibývajícími léty podstatně zklidnila, přeci jen v hloubi duše zůstala tou potvorou potvornou, všemi mastmi mazanou. Bydlela dál s námi, stejně jako Jarda, dál motala ve vesnici klukům hlavy a ve špitále z ní pacienti dostávali anginu pectoris. Z nevzhledného umolousaného káčete, které k nám tenkrát Jarda přivlekl, se vyloupla labuť, chytrá jako liška a vyčůraná jako díra do sněhu. Milan z ní míval dlouho divoké sny, než mu je Veronika rázně vyhnala z hlavy. stejný účinek měla i na Honzu a jak jeden tak druhý tajně snili o tom, že se té naší čůze jednou dostanou do kalhotek. A Jaruna, jakoby četla jejich myšlenky, natřásala se před nimi, kdykoliv přijeli na návštěvu, v titěrných tričkách a šortkách, ze kterých jí lezl zadek, velmi často zbarvený vařečkou nebo rákoskou na červeno. Jarča ale tyto znaky hanby nosila hrdě a pokaždé, když dostala výprask, chodila s hlavou nahoru a špulila svůj neřestný zadek na všechny kluky okolo.
Jednoho dne navečer, když slunce pomalu schovávalo svou horkou hlavu za kopce, poslala jsem Jarču, ať jde zalít zahradu. Jarda s tátou opravovali na terase sekačku a Jirka s Terezou se muckali na houpačce, kterou táta s pomocí ostatních kluků minulý rok postavil. Jen Ondrášek klidně chrněl v kočárku a nevěděl o světě.

U plotu zastavilo Milanovo auto a zevnitř se vykutálel nejen Milan sám, ale i s Honzou, kterého dle vlastních slov nabral v Praze na nádraží.
"A že jste oba střízliví?" podivila jsem se.
"No čom som? Debil? Veď som šofér, nie?" podotkl Milan blahosklonně.
Honza neodpověděl, protože měl právě před očima Jarčinu vyzývavou prdelku.
Podívala jsem se, kterým směrem Honza vejrá s pootevřenou pusou a houkla na Jarču:
"Mohla bys laskavě zalévat NAŠÍ zahradu?!"
Jarča se přestala přes rameno uculovat na Honzu a hadici, kterou už několik minut smáčela sousedovic psí boudu k velké nelibosti jejich vlčáka, namířila zase na záhon. To už jí sledoval i Milan a v hlavě měl vzduchoprázdno.
S Terezinou pomocí jsem pak vynosila ven večeři. Už celá léta jíme prakticky od jara do podzimu venku, zvláště v době, kdy se nám všichni naši kluci navykli vracet se domů na víkendy a pro jistotu s celou rodinou.

Dnes nás tu sedělo kupodivu jen sedm. Probírala jsem zrovna s Milanem, že na další víkend už s ním určitě přijede i Veronika s oběma dětmi, teď kvůli jejich viróze musela zůstat doma. I Honza slíbil, že příště vezme Janu sebou, aby nemusela trávit všechen čas v Praze.
Po večeři se pak kluci i s Jirkou rozhodli, že jako obvykle navštíví násosnu, aby neměli absenci. Tereza to sice neviděla moc ráda, znala Jirkovy návraty ze společných akcí, ale nechtěla vypadat jako stíhačka, tak jen němě naznačila svému zákonitému choti, co všechno s ním provede, jestli se zase vrátí zlitý jako prase a zebleje schody. Pak se z koupelny vyřítila načančaná Jaruna a oznámila jim, že půjde také. Oba s Josefem jsme se na sebe podívali a ve vzduchu mezi námi vyplula neviditelná bublina s nápisem PRŮSER. Bylo nám jasné, že ten den dopadne jak jinak než katastroficky.
Pokusila jsem se celé rodině ještě před jejich odchodem do hospody zopakovat pravidla slušného chování a ustala hned, jak mne Milan a Jirka začali dvojhlasně doprovázet. Znali celou mou litanii nazpaměť.
"Pánové" uzavřel to Josef, " jak se stane něco, co se nám nebude líbit, má řemen posvícení, to vám můžu garantovat. A ty, Jaruno!! Ne, že se vrátíš domů těhotná!!"
Jarča se zařehtala jako kobyla a vyplula z vrátek, aby klukům dala svým zadečkem látku ke snění.
"Chápeš to?" otázala jsem se Josefa, který ještě s vyvrácenou hlavou sledoval Milana, jak mlsně hltá křivky Jaruniných boků.
V hospodě bylo veselo. Jirka, Milan i Honza si přisedli jako obvykle ke klukům Moravcovým a kupodivu se tam našlo místo i pro Jarču. Tak se vmáčkla mezi Honzu a Milana a dělala oči střídavě na jednoho i druhého.

Horkokrevný Milan po čtvrtém pivu zapomněl, že je otcem dvou dětí a zahleděl se Jarče do výstřihu tak hluboko, že tam málem spadl. Honza s přibývajícím počtem promile v jeho krvi ztratil pojem nejen o čase, ale i prostoru a vpíjel se do Jarčiných očí ve snaze jí klofnout. Jirka, věrný svému zvyku - když chlastám, tak chlastám - si jich nevšímal, neboť právě pořádal s Jindrou závod v cvrnkání krabičky sirek na cíl ( prohraje, platí rundu). Oba tokající kohouti si těsněji a těsněji přisedávali k Jarče, takže ta ve chvíli, kdy potřebovala na záchod, nemohla odstrčit židli. Když se jí to konečně podařilo a odešla, strhla se mezi Honzou a Milanem slovní potyčka:
"Nedělej do ní, jsi ženatej, vole!" vrčel Honza.
"To nie je žiadna choroba" ušklíbl se Milan.
"Jana se mnou už tejden nemluví... sakra... ta Jarča je ale kus ženský..." mrmlal Honza.
"Aj mně sa páči a bohovsky.. tak sa dohodnime... kto vyhrá, má ju" nabízel smír Milan.
Nakonec se dohodli na páce. Zbytek stolu, opojen alkoholem, je sledoval v úžasu, jak si zaklesávají palce do sebe a snaží se jeden druhého přetlačit. Jelikož měli síly zhruba vyrovnané, byl to docela problém. A ve chvíli, kdy se nad nimi znovu zjevila Jarča, Honza vzhlédl, Milan ho rychle přetáhl a přimáčkl mu paži ke stolu. Honza vyjekl, protože ho to zabolelo a vzápětí si uvědomil, že prohrál.
Za velkého a sprostého nadávání si šel dát k baru panáka na uklidnění a Milan dvorně nabídl Jarče rámě, že si tedy jako s ní půjde užít. Jarča, překvapená vývojem situace, se nechala odvést až ke dveřím. Dál se nedostali.
Honza po dvou rychlých panácích vodky usoudil, že Milan vyhrál unfér a šel si to s ním vyřídit. Jelikož byli navíc oba silně podobraz, měli problémy nejen stát na nohách, ale také se do toho druhého vůbec trefit. Přesto se Honzovi povedlo udělat Milanovi pod okem monokl, když ho spíš náhodou zasáhl pravačkou a Milan, sotva se z toho vzpamatoval, praštil Honzu pěstí do břicha, až se milý bratranec ohnul v pase.
Jarča stála " skromně" opodál a čekala, který z nich se déle udrží na nohou.

Roztrhl je od sebe hospodský David společně s Jirkou a doporučil jim, aby vypadli, než místní policajt Horáček dopije pivo a dá jim do držky sám. Všichni čtyři se tedy vydali na nejistých nohách domů, Milan s Honzou si celou cestu nadávali do podrazáků, hajzlů a hovězího dobytka. Když pak doma v chodbě porazili botník, šla jsem se na ně podívat. Musela bych být úplně slepá, abych si nevšimla, že Milan má moncla, Honza roztržené tričko a Jarča rozmazaný makeup, který se snoubil jak s Honzovou, tak Milanovou tváří. Dala jsem si dvě a dvě dohromady a zahájila výslech, kdo s kým, kde a za kolik. Polehčující okolnost pro všechny byl fakt, že vlastně k ničemu nedošlo, ale jelikož hřešit se dá i myšlenkou a jejich rozhodně ctnostné nebyly, vynesla jsem verdikt:
"Tak aby vás všechny tři přešly roupy, dostanete výprask rukou společnou a nerozdílnou!"
Kluci rázem vystřízlivěli a Jarča se mohutně zamračila. Takhle si ani jeden z nich konec dne nepředstavoval. Milan i Honza předpokládali, že si s Jarčou pořádně zadovádí a Jarča? Kdoví, co se té potvoře odehrávalo v hlavě, protože podle Jirkova líčení to vypadalo, že se celou dobu dobře baví a že si z kluků utahuje.
Ale uznavše, že každá sranda něco stojí, napochodovala s klukama do pokoje, aby přijala svůj trest. Kluci už tak vstřícní nebyli, takže jsem jim musela pohrozit, že bych se také mohla nešikovně zmínit jak před Veronikou, tak před Jankou. Oba kluky polil studený pot, když si představili, jak by jejich drahé polovičky vyklepaly za kalhot.
V pokoji pak Jarča na můj příkaz poklekla na gauč a nechala si pod břicho vmáčknout polštář. Svůj ortel - výprask řemenem na holou - přijala kyselým úšklebkem.

Oba kluci se zatajeným dechem sledovali, jak Jarče v pokleku stahuju kalhotky a odhaluji její božsky klenutou prdelku, zatím zcela bez poskvrny. Pak jsem si v ruce srovnala řemen a začala Jarču vyplácet. Dávala jsem si záležet, aby každá rána dopadla přesně doprostřed její zadničky a jen těsně pod ni, neboť Jaruna byla odjakživa háklivá na to místečko pod hýžděmi, kde začínají stehna a kde je kůže obzvlášť jemná a citlivá. Tím jsem také brzy dosáhla toho, že Jaruna se začala prohýbat v kříži a sykat, až nakonec popustila svému temperamentu uzdu naplno a začala pištět. Milan i Honza polykali mlsně sliny a v duchu se připravovali na to, že za chvilku budou trpět na jejím místě. Jarča nakonec odhodila všechny zábrany a čím víc jí zadek pálil a každá rána bolela víc a víc, tím víc ječela a kroutila zrudlým pozadím.
Pak jsem na její místo povolala Milana. Ten znervózněl a začal si o sebe třít zpocené ruce, aby zahnal jejich třes. Pak se zhluboka nadechl, jako by se chystal skočit pod vodu a sám si sundal slipy. Pak zaujal místo na gauči a nastavil mi zadek. Řemen ho překvapil už první ránou, málem ho přikurtoval ke gauči, takovou razancí jsem se po něm rozehnala. Milan vyjeknul a Honza se viditelně přikrčil. Jarčino bolestné štkaní mu znělo příjemně, ale nářek Milana oproti tomu dokazoval, že bratranec trpí. Také už po několika úderech Milan skákal na gauči jako kamzík a vytrvale si jednou nebo druhou rukou zakrýval zadek, aby se pro svištící pásek našla co nejmenší možná plocha. Že jsem vždycky počkala, až si Milan přehodí ruce a pak jsem ho pokaždé práskla řemenem po zadku, až nadskočil, netřeba dodávat.

Honza zatím za mými zády pracoval k infarktu. V životě nebyl bit před holkou a teď tu stála Jarča, která mu ještě před několika hodinami dávala naději bezvadného dobrodružství a teď místo toho dychtivě čeká, až bude Honza potupně svlečen a seřezán stejně jako Milan, který už mezitím pustil stavidla slz naplno a snažil se mne obměkčit úporným pláčem.
Nakonec tom přišlo. Milan s rukama na rudě žhnoucím zadku slezl z gauče a já pokynula Honzovi, aby se připravil. Honza sice zajel prsty za okraje trenýrek, ale musel se několikrát nadechnout, aby sebral veškerou odvahu a svlékl se. Co noha nohu mine, poklekl po drahné době na gauči a nastavil mi zadek. Všimla jsem si, jak se maličko třese a nervózně stahuje půlky k sobě. Řemen se na jeho zadek snesl bez varování a Honza nejprve zdřevěněl, ale po pár ranách už mu unikalo dušené skučení a každý úder doprovodil hlasitým - Aaauu.
Když jsem skončila s výpraskem, zhodnotila jsem je všechny tři zezadu, abych si byla jistá, že jsem nikoho neošidila a poslala je spát.
"A běda, jak budete mít ještě v budoucnu takovéhle choutky! Tak z vás vyklepu duši!!"
Milan i Honza mne samozřejmě ujistili, že už nezhřeší ani myšlenkou, ale čert těm dvěma rarachům věř. A té naší bosorce zrovna tak. To aby si jeden šel zařídit zbroják. A nebo jim k vánocům pořídit železné kalhotky...

pokračování příště...