Příběh osmdesátý pátý - Podvodníci, darmožrouti...

Stojíc takhle jednou v naší sámošce u pokladny, čekala jsem, až na mne přijde řada. Přede mnou stáli dva výrostci, v nichž jsem poznala syna našeho nechvalně známého Fera, který zdárně vyrůstal do podoby svého táty v telecích letech a druhým byl další výlupek ctnosti, syn Ferova kámoše Tondy. Jak bylo vidět, sága jejich rodu pokračovala utěšeně tam, kde skončila Ferova éra. Jeden druhému teď s gustem líčil, jak "očůral" učitelku ve škole, když si na některé předměty ve škole nosil vlastnoručně vyrobené omluvenky. A já si vzpomněla na dobu před asi deseti lety, kdy byli moji kluci ještě školou povinní, třebaže Milan už tou dobou studoval bakaláře na právnické fakultě, Jarda končil na učňáku poslední ročník a měl před závěrečkami a nově příchozí Jarča měla za sebou téměř celý první ročník zdravotní školy.
Jarda nebyl nikdy moc velký myslitel, třebaže školou procházel celkem bez vážnějších problémů. Ve třeťáku měl ale mimo jiné ekonomii a vzhledem k tomu, že ani matematika nebyla jeho šálkem kávy, občas se z ní snažil vyzout. Kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy se blížilo čtvrtletní hodnocení a on měl být zkoušený. Co by dostal za známku, i kdyby se ho učitelka zeptala na cokoliv, mu bylo jasné už dopředu.

No, ale kdyby do školy pro jistotu nešel vůbec, mohl by získat nějaký čas k tomu, aby se pokusil něco našprtat a pak to risknout aspoň za 4. Jenže, kde vzít omluvenku, když zrovna tahle potvora učitelka neuznávala rodinné důvody jako omluvu a vyžadovala potvrzení od lékaře.
Večer se svěřil Milanovi, jestli by mu nějak neporadil. Milan, poradil, toť se ví. V rekordním čase mu vyrobil takové falzum omluvenky od lékaře i s razítkem, že Jarda koukal jako z jara.
Druhý den ráno tedy Jarda zůstal doma, vědouc, že já se vrátím až odpoledne spolu s Josefem a on bude mít celý barák pro sebe. Ze začátku si dokonce otevřel sešity a snažil se učit. Ale lákadla okolo byla silnější než on. Jarda po chvíli zapnul komp a než se sešla hodina s hodinou, už pařil a čas pro něho ztratil smysl. Procitl teprve, když jsem se zjevila ve dveřích a vyhodila ho od počítače se slovy, že má dole jídlo.
Další den pak šel do školy naprosto v klidu. Netušil, že nad jeho hlavou už létají supi.
Učitelka převzala omluvenku a když si jí přečtla, optala se:
"Tak vy jste byl u lékaře?"
"No" přisvědčil Jarda.
"A koukám, že chodíte k doktoru Mazánkovi... stejně jako já. Že jsem vás tam včera neviděla?"
V Jardovi by se krve nedořezal. Netušil, že včerejší hodina ekonomiky byla suplovaná, protože učitelka byla na pravidelné prohlídce. Sémě nejistoty bylo ale již zaseto a učitelka dokonce došla do své kabelky, z níž vylovila recept na léky, podepsaný doktorem a srovnala oba podpisy.
Pak přišlo zahřmění:
"Tak vy jste chtěl podvádět??!!"
Jarda zbledl tak, jako snad nikdy v životě. Co to znamená věděl. A až moc dobře.
Po hodině si vzala učitelka Jardu do sborovny a zavolala mi.
"Dobrý den, u telefonu Krupská. Váš syn Jarda by vám rád něco řekl..."
A předala sluchátko nebohému Jardovi, který se smažil ve vlastní šťávě.

"Aaahoj mami..." pípnul Jarda do telefonu a mně bylo hned všechno jasné:
"Co jsi zase provedl? Ne, nic mi radši neříkej, dej mi učitelku a připrav se, že si to s tebou doma vyřídím!"
Učitelka mi pak zhruba nastínila, co se stalo a požádala mne, abych se dostavila do školy.

Jarda se domů připlouhal jako svázaný a hromobití, kterého se tak bál, se na něho sneslo hned ve dveřích:
"Tak pravdu Jarine, a nechci slyšet žádné pitomé výmluvy! Kde jsi vzal tu omluvenku?!"
Jarda nikdy pořádně lhát neuměl. A tak po dvou pohlavcích přiznal barvu a Milana práskl.
Když jsem svého druhého mazánka zavolala dolů do kuchyně a zaútočila na něho tou samou zbraní, Milan jen sklonil hlavu a tichounce Jardovi řekl:
"Jarda, ty si taký debil!"
A pak se na mne podíval a přiznal se také.
Oba pak svorně očekávali nevyhnutelný výprask.
Jenže já jim udělala čáru přes rozpočet:
"Teď na vás nemám čas. Večer, až se vrátím, si popovídáme!" řekla jsem  a odešla se převléknout, abych mohla mezi lidi.
Do Milana i Jardy jako kdyby udeřil blesk. I když se výprasku báli, věděli, že čím dříve to budou mít za sebou, tím lépe. A teď? Celý den čekat, až se vrátím domů a pak teprve nastavit zadky a nechat se seřezat?
Oba kluci celý den bloumali po zahradě, sem tam něco udělali, aby zabili čas a každou chvíli se podívali na hodinky, kolik jim ještě zbývá. Občas se podívali jeden na druhého a v jejich němých pohledech byl strach. Nekonečný strach, který se skoro zhmotňoval.
Když bylo asi pět hodin odpoledne, už oba nervózně utírali pot z čela a ruce se jim třásly.
Pak se vrátil domů táta. Nejspíš nic nevěděl, protože se choval naprosto normálně. Tedy až na to, že si zavolal do kuchyně Jarču a sotva kluci zahlédli, jak si známým pohybem vytahuje řemen z kalhot, horempádem utíkali do svých pokojů. Cestou po schodech vzhůru je dohnalo Jarčino ječení, smíšené s práskáním řemene o její holý zadek a Josefovo barytonové hulákání:
"Tak jak? Už budeš poslouchat? Co... neslyším!!"
Jarča křičela bolestí:
"Já už budu hodná... tatínkůů... to bolííí..."
"Jo teď tatínku!! Tu máš.. já tě naučím poslouchat!!"

Milan ležel na posteli, hlavu přikrytou polštářem a jeho cípy mačkal na uši, aby neslyšel, jak Jarča řve.V duchu viděl sám sebe na jejím místě a nejraději by se rozbrečel už teď. Jarda si zacpával uši rukama a přemýšlel nad tím, že ještě chvíli... a celý dům uslyší, jak umí křičet i on.
Do toho rambajzu jsem vešla domů já.
Jarča ještě dostávala na holou a já jen kývla Josefovi na pozdrav, vzala ze skříně na chodbě dlouhou rákosku a vešla do patra. Otevřela jsem pokoj jak u Jardy, tak i u Milana a pokynu klukům, aby přišli.
Kluci, bledí jako před popravou, došli ke mně. Zřetelně jsme viděla, jak jim strach podlamuje nohy, jak mají oba na krajíčku a pohled na rákosku v mé ruce jim odkrvuje mozek.
" Oba svléknout a bez jediného slova!"
Kluci se na mně podívali a Jarda zavyl:
"Do naha?"
"Jistě." odvětila jsem mrazivě.
Poslechli a já je pozorovala, jak si přetahují trička přes hrudníky, jak si stahují tepláky a posléze i boxerky a slipy. Postavili se pak přede mne s rukama cudně sepnutýma před rozkrokem a třásli se jako kapesní psi.
Nahnala jsem je před sebou do Milanova pokoje, který byl blíž. Oba si museli kleknout na gauč a ruce opřít o zeď,s ujištěním, že kdo si bude zadek zakrývat, vyfasuje ještě přídavek.

Už po prvních pár úderech se oba zkroutili jako paragrafy, táta netáta, Jarča neJarča - rozkřičeli se naplno a slzy jim tekly jako vodopád. Rákoska jim kreslila na holé zadky jeden proužek za druhým a já vedla do toho řevu monolog:
"Tohle vás učíme doma? Podvádět a fixlovat? Já to z vás vytluču, parchanti zatracení!!"

Výprask je zlomil na těle i na duchu. Sledovala jsem, jak s každým úderem ječí víc a víc, jak jim podklesávají kolena, ruce už dávno neměli opřené o zeď, ale všemožně se snažili ulovit si od bolesti, která je celé prostupovala. Nakonec jsem s bitím přestala a nechala je ještě drahnou dobu klečet svorně jeden vedle druhého, dívala jsem si, jak si otírají předloktím ubrečené oči a druhou rukou si hladí rudá jelita na seřezaném zadku.
Jarda se pak druhý den ve škole učitelce omluvil, že ten den není opravdu připraven a že je poněkud indisponován. A když si pak velmi opatrně sedal, učitelka se dokonce zmohla na slabý úsměv...

pokračování příště...