A z jiného soudku...

 

Spankingová  máma  

 

Na paní Makimu jsem přišel obrovskou náhodou. Můj prohlížeč mi její stránky nikdy nenabídl (holt se neumím správně zeptat) a tak jsem prozřel, až když její jméno padlo v upoutávce na pořad o BDSM kultuře u nás. Když jsem ji konečně vyhledal na internetu, užasle jsem na její stránky hleděl. Takovou ženu hledám celé věky. Přiznám se, nějaké zkušenosti s výprasky jsem už měl, ale ne rozhodně tohoto druhu. Musím se k ní dostat stůj co stůj. Napsal jsem jí poněkud dvojsmyslný email, ze kterého mělo být patrné, jaký jsem a co od ní očekávám. Rozhodně jsem nečekal, že mi odpoví hned na poprvé. A stalo se, odpověděla. Nejen to, po malé e-mailové přestřelce dokonce stan ovila i datum schůzky. Byl jsem celý pryč radostí. Neuvěřitelné se stalo skutkem. To jsem ještě netušil, že ten nadcházející měsíc čekání strávím v čím dál tím  větších obavách.

Jsem na cestě a přijíždím, do pro mě vzdáleného místa, brzy. Dávám se do poznávání krás neznámého města a můj žaludek svírá čím dál tím větší tlak. Do čeho jsem se jen pustil. Přesto ve stanovenou hodinu stojím ve dveřích a vítá mě sympatická žena v nejlepších letech, oděna do domácího oblečení, asi právě vstala od rozečtené „Vlasty“.  Vcházím do obýváku a na její pokyn usedám na pohovku. Dáváme se do hovoru, měl jsem původně konkrétní plán, ale když se spolu bavíme, rozhodujeme se ho změnit. Budu mít příležitost si vyzkoušet vše co paní nabízí. Při hovoru z ní nespouštím oči, je to pravá matka rodiny. Jak říkáme my z vesnice: „Holka krev a mlíko“. Její hlas zní strašně sympaticky, až do chvíle, kdy si přeje, abych si odložil svršky. Tak nějak se mi do toho nechce, ale musím. Automaticky chci odložit svoje šaty na židli. „Tam ne, tu budeme potřebovat,“ bere mi paní židli z rukou. Moje obavy nabývají vrcholu, odkládám šaty tedy na stůl. Paní mezitím staví židli doprostřed místnosti a otevírá skříň. Já se otáčím, oděný jen ve spodkách, a to co moje zraky uviděly, ve mně dělá malou dušičku. Uprostřed místnosti stojí velká proutěná váza a z ní trčí nástroje všeho druhu. Chtěl bych utéct, ale nohy mě neposlouchají. Paní mě vyzývá, abych přistoupil, uchopuje mé tělo a silnou paží je přehýbá přes svá pevná stehna. Jde se na to.

„Plác“, první rána holou rukou dopadá na moje trenýrky. Za ní další a další, ruku má opravdu pádnou. Po pár ranách mění taktiku, stahuje mi trenýrky ke kolenům, teď to bude na holou. Síla i rychlost plácání se stupňuje, ale já nevydávám ani hlásku. Teď přijde na pořad váza. První v pořadí jsou vařečky. Nejdřív taková malá, pak větší a nakonec velká s dírou uprostřed (jau). Zadek mě pálí, ale ve váze  je ještě plno kamarádů, kteří mají velkou chuť ochutnat moji kůži. Bere do rukou kartáč, sice nekřičím, ale bezmocně kopu nohama, opravdu to moc štípe.

Je čas na změnu polohy i nástroje. Už ležím na konferenčním stolku a paní vytahuje tawse. Ty dva pruhy kůže se s velikou chutí zakusují do mojí zadnice (jaů). Po něm přichází ke slovu kožený vojenský řemen. „Teď Vám vyplatím pětadvacet, budete si je počítat.“

„Plác,“ neskutečně silná rána mě přitlačila ke stolu, za ní další a další. Počítám s maximálním vypětím sil. „Dvacet pět, je konec,“ oddechuji. Paní domácí je možná trošku zklamaná, pořád nekřičím. Oddechovou pauzu vyplňují kožené důtky. Ty dopadají na moje holá záda, když ještě před tím mi paní s nimi lišácky po nich jezdí. Ten pocit je neopakovatelný, přesto důtky moc nemusím, nemají pro mě tu pravou atmosféru. Zato další nástroj je splnění mých snů. Ratanová metla s pruty pěkně rozčepýřenými do všech stran. Tentokrát už trošku syčím, nic hlasitého, p řesto je poznat že se to mému pozadí moc nelíbí. Paní však žádá silnější projevy. Vytahuje silnější kalibr, pořádná klepačka na koberce. Tenhle ratanový nesmysl mi nahání hrůzu. Před jeho použitím mi paní vypráví příběh, jak k ní přišla. Pohádka to není, příběhy mám sice rád, ale teď mě zrovna netěší.

„Prásk,“ rána mi vyráží dech, za ní další a další. Zvuk z mých úst pořád žádný, moje introvertní povaha se projevuje v plném rozsahu. Svými nářky okolí obtěžovat nehodlám. Paní to však chápe jinak, moje projevy odporu k užitému nástroji jsou pro ni rajskou hudbou. Pak teprve ví, že dělá všechno správně. Následuje přestávka. Moje kůže musí mít čas všechno vstřebat. Pocitů mám plnou hlavu, ale ve váze je nástrojů ještě víc. Mám jedinečnou možnost vzít do svých třesoucích se rukou všechno co má k dispozici. Věci dřevěné i kožené, ratanové i u nás rostlé. Pár z nich přijde za okamžik na řadu.

Přehnout přes opěradlo pohovky, moje červené půlky se nedočkavostí stahují k sobě. Paní si bere zásobu prutů, každým dostanu pět ran. Můj zadek poznává pružnost ratanu i pevnost lísky, začíná být pěkně pruhovaný. Ještěže se držím sedáku, jinak by moje ruce určitě vystartovaly do zadu, ne to nesmím. Opěradlo je pěkně vysoké, stojím málem na špičkách. Paní mě má položeného na svou silnější ruku, snad dostanu každou opravdu jenom pět.

Můžu se narovnat, rozvíjí se debata o nástrojích a jak na mě působí. Já říkám svůj názor a hlavně svoji touhu, zažít pořádný domácí výprask. Holka na hlídání chytila svého svěřence při nedovolené činnosti. To se musí potrestat. Jako v Americe ve třicátých letech. První po ruce je dřevěný kartáč na vlasy. To bude pěkně štípat. Guvernantka už si hoví na bytelné židli. „Pojď pěkně ke mně,“ říká s kartáčem v ruce. „Jedna noha druhou mine,“ pomalu se šourám žádaným směrem. „Trochu rychleji, nemáme na to celý den,“ a chytá mě za ruku a přitahuje k sobě. Opět jsem přitlačen na její klí n. „Teď dostaneš pořádný výprask, ať víš co už nesmíš nikdy dělat,“ konstatuje. Její ruka se napřahuje, už klesá.

„Plác,“ zvuk se rozléhá po místnosti. Prvních dvacet dostávám s kulometnou rychlostí. Paní guvernantka vidí, že si to žádá silnější nástroj. Přitahuje k sobě svoje poklady uložené v proutěné váze a vytahuje druhý kartáč. Předtím jsem si ho ani nevšiml, je mnohem delší a bytelnější, jau. 

Rány bolí a štípou, moje nohy se daly do šlapání zelí. Paní moje tělo volnou rukou přitlačuje na svá kolena, drží mě pevně. Nespadnu. Další plácnutí mi dělá mžitky před očima. Ústa mám dokořán, přesto nekřičím, jen s vykulenými zraky nevěřícně prociťuji každou další ránu. Jsou čím dál tím silnější, aspoň mě to tak připadá. Když se snažím pravou nohou skopnou lustr, paní nabývá přesvědčení, že mám už dost. Můžu se postavit  a odprosit za svoje hříchy. Zadek téměř vůbec necítím, mám ho opuchlý v barvách rajského jablíčka. Usedám a rozvíjíme s paní přátelský hovor, moc mi není do řeči, přesto jsme si nakonec pěkně popovídali. Oblékám se a prosím, jestli bych se ještě někdy mohl ozvat. Paní je trochu překvapená, vynaložila snad málo svojí energie na mou nápravu? To určitě ne, ale rád bych něco takového zažil častěji. Dobrá odpovídá, zkusit to můžete. Loučíme se, usedám do auta a s nepopsatelným výrazem ve tváři odjíždím domů.

Moje první kroky směřují k zrcadlu, zadek je pěkně červený s nafialovělými podlitinami. Na jeho okrajích se rýsuje několik jelit od rákosky. S přesvědčením, že jsem vytrpěl za své činy dost, uléhám ke spánku. V noci mě několikrát probouzí kousající zadnice. Snad se na ní pase stádo kobylek, tenhle pocit mi vydrží ještě tři dny, přesto spokojeně usínám (aspoň na chvíli).

 

Nikdy bych nevěřil jakou paní Makima ve mně zanechá stopu. Stopu po níž se musím vydávat zas a znovu. Bohužel, už ne s paní Makimou. Dnes jsem poněkud jinde a navíc přeci jen je poměrně vytížená žena a do jejích pečujících rukou směřují zástupy hříšníků. Tím Vás nechci odradit. Klidně jí napište, jistě Vám odpoví. A když pocítí ve vašem přání hloubku a očekávání, pálící zadnice Vás nemine. Co nakonec říct k jejímu umění. Paní Makima je inteligentní, vstřícná a přísná dáma, která má pochopení pro naše touhy a nehodlá nás nechat odejít bez přísného po trestání. Výprask neposlušných chlapců je jejím posláním, ne zaměstnáním. Proto k ní tak přistupujte. Rozhodně to není domina ze salónu (ne že by nebyla dominantní), záměrné ponižování a šlapání po lidské důstojnosti u ní nehledejte. Přísně Vás potrestá, pak Vás klidně ale i pohladí, nebo pozve k obědu. Výchovný výprask musí mít jisté kouzlo a že ten její ho má, to Vám garantuji.

 

 

Básník M.