Příběh sedmdesátý šestý - Pavel a Jarča ve při

Byl takový klidný povánoční čas, lidé provětrávaly své peněženky v nákupních centrech, kde nabízeli každoroční výprodeje nepotřebných zbytečností a já se rozhodla, že si poněkud vyrazím z kopýtka a zajela do města za účelem shora popsaným. Původně jsem měla v plánu, jsa nerušena nikým z rodiny, že si zajdu ke kadeřnici, aby ze mne zase udělala člověka, pak obrazím pár krámů a pokoupím případně nějaké ty blbůstky, které udělají radost, poobědvám v mé oblíbené "čínské" restauraci ( doslova ulítávám na jejich sladkokyselé omáčce s kousky kuřecího masa) a pak smířena se světem se vrátím domů.
Má dvorní kadeřnice mne přivítala jako ztracenou dceru a hned se pustila do práce a brebentění:
"Teda, vy máte ty vlasy pořád tak hezký....tady bych to sestříhala, co vy na to...a to víte, že ten advokát na náměstí je už dva měsíce ve vězení? Nee? No bral vám prej úplatky jako šílený.... Barvit budem, že jo...Mám novou kolekci barev. A ta prodavačka z lahůdek naproti je už zase těhotná, nedávno se jí vdávala nejstarší holka a ona už je zase v tom, v jejím věku je to skoro ostuda, co říkáte?....

Zmohla jsem se jen na občasné citoslovce, protože dívenka měla pusu jako poslední model rychlopalného děla. Její vyprávění jsem stejně poslouchala jen na půl ucha, v duchu jsem přemítala, co nám doma chybí za jídlo, co budu dnes, zítra a v příštím tisíciletí vařit, že Jarda potřebuje koupit ponožky, protože mi ty staré nosí z práce jako řešeto, jestli Milan přijede na víkend,  do toho všeho se mi vloudily myšlenky na Radka a Pepíka, oba ztracené kdesi v cizině. V ladné symbióze se mi myšlenky promíchaly s rodiči, zda je u nich všechno v pořádku, jestli oba bráchové vzdor svým letům už dostali rozum a jejich drahé polovičky je ještě neuškrtily, co asi dělá Honza, taky už jsem o něm pěkně dlouho neslyšela a je fakt, že mi ten vyčouhlý brýlatý uličník opravdu chybí, taky v krámku a na farmě jsem už nebyla ani nepamatuju, kruci a já si tu klidně sedím u holiče a okolo mne plynou dějiny...
Kadeřnice mne vrátila na zem, když chtěla zaplatit za své veledílo a já měla pocit, že mi v té astronomické částce napočítala i prodej Konopiště s přilehlými polnostmi. Nicméně jsme se vřele rozloučily a já s novým účesem jsem si šla koupit něco malého na sebe a něco velkého všem zbylým členům rodiny.

Obtěžkána taškami jako nákladní osel jsem se dopotácela do restaurace a ještě jsem neměla ani pořádně svlečený kabát, už okolo mne poskakoval hbitý vietnamský pikolík a nabízel mi tu jejich úžasnou švestkovou pálenku na zahřátí. Jako vždy jsem neodolala a smočila v minipohárku jazyk.
Jídlo jsem si ani objednávat nemusela, vždycky mne fascinovalo, jak si ti vietnamčíci pamatují, co kdo má rád. Oběd se též vydařila a já začala přemýšlet o návratu domů.
V době zimní jsem volívala k přemisťování se z bodu A do bodu B raději hromadnou dopravu, protože jsem nemusela čistit auto od sněhu, dolívat nemrznoucí směs, hledat ve městě místo k zaparkování a trnout hrůzou, že mi to někdo naboří nebo ukradne. Autobus jezdil spolehlivě a pravidelně.

Doma se zatím Jarča starala o nemocného Jardu, který si tu nedávnou zimní koupel odnesl pořádným zánětem průdušek. Většinu času prospal zamotaný až po uši v peřině, Jarča okupovala jeho komp a v nestřežených chvílích kradla tátovi cigarety a hulila v garáži. Jarda to neměl rád, ostatně ani já, ale věděla jsem, že čím víc jí budu nadávat, tím víc bude kouřit, takže jsem se na rozdíl od Jardy uchylovala z nadávání typu - jako zdravotní sestra bys měla vědět, co cigarety s člověkem dělají.
Dnes přijel domů neočekávaně Pavel. Nevěděl, že nejsem doma. Když v rodném hnízdě našel jen chrchlajícího Jardu a Jarču, nechal si udělat kafe a řekl, že na mne počká.
Jarča se k němu hned přitulila, Pavel byl pro ní takovým velkým živým medvědem na hraní a oba se bavili. Pavel se ptal na učení, kluky a vůbec ho zajímalo všechno okolo, Jaruna mlela a mlela, až Pavel prohlásil, že si jde ven zakouřit a zcela ho ohromilo, když ho jeho nedospělá sestra požádala také o jedno žváro. Nakonec podlehl jejím psím očím a oba venku čudili jako daremná kamna.
Pak šel Pavel ještě na chvíli za Jardou, aby se tam náš marod necítil tak sám a pustil Jarču ze zřetele.
Čehož ta malá opice obratně využila, ztopila Pavlovi z bundy celou krabičku a ztratila se.
Pavel cigarety pohřešil asi za hodinu, touha po nikotinu u něho byla pravidelná. Nedělalo mu problém určit pachatele a vydal se po Jaruniných stopách. Hluchla u sebe v pokoji pod palbou decibelů a když jí Pavel vrátil zpět do reality trapnou poznámkou, jestli náhodou neviděla jeho cigarety, upřela na něho oddaný psí pohled a odvětila, že opravdu, ale opravdu ne.
Pavla nepobouřila ztráta jeho trvalého hříchu, ale to že mu Jarča drze lže do očí. Vzal jí za ucho stejně, jako jsem to jemu dělávala já a postavil jí na nohy:
"Proč to děláš? Kdybys řekla, dal bych ti sám, můžu si koupit nové. Ale lhát mi vážně nemusíš, takový pitomec nejsem, abych nepoznal, žes mi je švihla."
Jarča se mu kroutila pod rukou a pištěla, že to bolí.
"To teprve bolet bude!" řekl Pavel přísně a zdvihl Jarču ze země jako peříčko.
Přehnout si jí přes kolena bylo pro něho dílem okamžiku a Jarča ihned poznala, že se bráchovi nevyškubne. Pavel měl ke své výšce a úctyhodným rozměrům i odpovídající sílu. A protože sebou Jarča škubala i této nevýhodné poloze a prskala přitom jako divoká kočka, že to řekne a vůbec... Pavel se poněkud nazlobil a nekompromisně jí stáhnul legíny a kalhotky.

Během dvou minut měla Jarča červený zadek. Její ječení se mísilo s pleskáním Pavlovy ruky o její vyšpulený nahý zadeček, dívka balancovala na Pavlových kolenech ve snaze uniknout za každou cenu potupě a hanbě a Jarča chtěnechtě musela přijímat bolestnou nadílku z bratrovy ruky. Když se Jarda přiběhl podívat, co se to tam děje, musel několikrát zavřít a zase otevřít oči, protože tomu, co měl před sebou nějak nechtěl uvěřit. Vyšpulená sestřina prdelka nabývala barvy karmínu, Pavel jí plácal na holou jako zdatný úderník a do toho všeho Jarča ječela jako parní píšťala.
Když jí Pavel pustil, utekla do koupelny, kde si před zrcadlem ohmatával opatrně seřezaný zadeček a přemýšlela, jestli se má s tímhle pochlubit nebo radši držet jazyk za zuby.

Nakonec moudře usoudila, že si toto malé dobrodružství nechá pro sebe, asi bych pro ní neměla to pravé pochopení a nakonec by z toho mohl koukat vejřez jako hrom, kdybych se domákla, že krade.
A zatímco si Jarča chladila v koupelně prdelku pod proudem vody, Pavel si zálibně třel ruce o sebe a sděloval Jardovi:
" Víš, že je to docela fajn, když mám tak bohatou průpravu v udílený výprasků? Ale rozhodně už budu radši vždycky stát na té straně trestajícího."
Jarda se rozesmál, až se rozkašlal:
"No mám takový pocit, že by tě mamina už asi stejně neudržela, nějak jsi  narostl."
Pavel se také usmál a dodal:
"Jako bys nevěděl, že i kdyby si mamka měla plivnout pod nohy, že  na mně dosáhne a pokud si ten výprask zasloužím, nedá se nic dělat."

pokračování příště...