příběh sedmdesátý první - Pavel vyjadřuje názor

Všichni víte, že Pavel je z mých kluků v podstatě nejhodnější, téměř bezproblémový a už dávno si zvykl na dobírání svých bratrů o Kájovi Maříkovi, nejnověji přibylo Jirkovo označení Mirek Dušín, ale Pavla to nemohlo nikterak rozházet.
Když opomenu jeho kdysi opilecké výstřelky za volantem a likvidaci auta samotného, Pavel by vlastně ani nepoznal, jak chutná výprask.

Teď, když už je opravdu dospělý, má svou rodinu a jeho lehce vlnité vlasy přecházejí z černé do šeda, občas se ve vzpomínkách vracíme spolu do dob jeho dospívání, kdy k jeho průšvihům velkou měrou přispíval Jirka.
Jednou mi Pavla přivedli strážníci a já nevěřila svým očím ani uším, když mi sdělovali, co provedl.
Hned za vesnicí byl umístěný obrovský bilboard, v té době se na něm střídaly slogany politických stran, které se rvaly o koryta před volbami. Pavel se rozhodl ( a dodnes nevěřím tomu, že to byl jeho nápad, tohle by vymyslet nedokázal...), že jeden slogan poopraví, snad měl pocit, že musí nějak zviditelnit to, co si myslí.
Výsledek jeho práce vypadal takto:

Sami strážníci, když mi Pavla coby hříšníka přivedli domů, měli okolo úst pobavený úšklebek, líčíce mi jeho přestupek. V první chvíli jsem skutečně nevěděla, jestli se mám začít smát nebo Pavlovi vynadat. Raději jsem ve značně utlumené formě zvolila druhou možnost, kázajíce synovi ne o obsahu jeho odpovědi, ale o sprostém slově, které použil a o tom, že si mohl ublížit, když na ten bilboard lezl. V duchu jsem ocenila jadrnost a vybranost Pavlových myšlenek a podotkla, že ho potrestám ne za to, že psal, to co psal.....Husa upálili za to, že měl potřebu vyjádřit se k nesmyslnostem církevního řádu a já přeci nebudu bránit dítěti ve svobodě projevu....ale za to, že budu muset zaplatit odstranění nápisu, nemluvě o tom, že hlásat na veřejnosti sprostá slova je společensky nepřijatelné.
Pavel souhlasil s trestem a strážníci odešli.
Přinesla jsem si z koupelny svůj osvědčený kartáč a pokynula Pavlovi, aby mne následoval do pokoje. Pavel si vzdychnul, ale šel. Tam se bez vyzvání přehnul přes opěradlo gauče a pomalým pohybem si stáhl tepláky a trenky. Nastavil mi bělostnou kůži své prdelky a odevzdaně čekal na výprask.

Došla jsem za ním a ze zvyku držela přednášku:
"Vysvětli mi, co jsi tím sledoval? Vždyť jsi musel vědět, že tě tam spousta lidí uvidí a že na tebe budou žalovat. To, že tě přivedli strážníci znamená, že se to bude projednávat na úřadě, takové věci jim musí policie hlásit. A mne zase budou kvůli vám tahat na úřad, abych jednak zaplatila škodu a  jednak si na mne budou báby ukazovat prstem, že mám doma takové parchanty. Takže se připrav..."
Pavel odevzdaně kývl. Přidržela jsem si ho rukou a začala ho pomalu vyplácet. Kartáč dopadal s nevyhnutelnou pravidelností a Pavel při každé ráně zasykl a prohnul se jako kočka. Jeho zadek se barvil z červené do rudé a každý obtisk byl znatelnější a znatelnější. Nakonec jsem uznala, že právu bylo učiněno zadost a pustila jsem ho. Pavel vstal a s hlavou otočenou téměř o 180° zkoumal rozsah poškození.
V tu chvíli se vrátil domů Jirka s Pepíkem. Oba se tvářili, jakoby právě vyhráli první ve Sportce. Jirka si na Pavlův účet neodpustil jedovatou poznámku a Pavel, natahujíc si tepláky do přijatelné polohy, mu odsekl:
"A piš si, že až máma bude muset platit tu blbost, tak jí dáš půlku ze svého!"
"Cože?!" otázala jsem se.
Jirka se jal ihned couvat z mého dosahu:
"Nic, to nic...fakt mami..."
Popadla jsem Pavla za ucho a zacloumala s ním:
"Tak naposledy-byl to doopravdy tvůj nápad?"
Pavel ani nemusel odpovídat, abych věděla, že moje domněnky se potvrdily. A přitáhla si k sobě i Jirku:
"Že mne to hned nenapadlo, Pavel by takovou pitomost nevymyslel ani omylem. To je tvoje dílo, že jo??"
Jirka zapištěl jako potrefená myš.
"No tak když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém" pustila jsem Pavla a Jirku dotáhla do obýváku ke gauči, které před chvílí hostilo ve své náruči mého druhorozeného. Kartáč ještě stále ležel na stole. Popadla jsem ho a přetáhla s ním Jirku přes zadek. Ten hýknul a schoval si hýždě do rukou. Za chvíli už ale měl hlavu zabořenou v polštářích gauče a nedobrovolně přijímal rány. Řval při tom jako pavián, čímž mne akorát naštval, takže jsem ho podebrala v pase, nadzvedla a vzápětí šly dolů jak tepláky, tak slipy a Jirka vyfasoval na holou pořádných pětadvacet, aby si příště podobné eskapády rozmyslel.
Protož se však pořád kroutil a ječel, musel pak za trest ještě klečet v koutě, což bytostně nesnášel.

Že do příště, sotva se mu zahojí pochroumaná prdelka a bude moci zase normálně sedět, vymyslí jinou krávovinu, čímž mi bezezbytku zvýší tlak, bylo nad slunce jasné.

pokračování příště...