Příběh šedesátý osmý - Kluci se vrací domů

Jaro plnou silou zaťukalo na okna našeho domu už v půli února. Ten rok vůbec začal zajímavě, zima jakoby tentokrát dala přednost nějaké lukrativní dovolené a vůbec se u nás neukázala, což mělo za následek pučení stromů už v únoru, sněženky mne překvapily dokonce začátkem ledna. Březen vyhlásil válku dešti a udělalo se nečekané teplo. Otužilec Jirka vytáhl kraťasy a spolu s Terkou, která před sebou při procházkách po vesnici tlačila kočárek v přiléhavé minisukni, se promenádovali všude, kde se dalo.
Jelikož se moji kluci nějak trapně domluvil a valná většina z nich se narodila v březnu a v dubnu, vzhledem k jejich časové indispozici se rozhodli oslavit své narozeniny najednou. Takže se k nám koncem března jednu sobotu nahrnuli všichni najednou.
Pavel, bydlící na druhém konci vsi se svou přítelkyní, která mi kupodivu nelezla na nervy, přitáhl velký sud piva a k němu odpovídající chladící zařízení a jal se ho instalovat na zahradě, kterou den předem Josef s Jirkou shrabali a uklidili. Byla jsem jako vždy v kuchyni zavalená haldou kastrolů, pánví a talířů a vařila, smažila a pekla jako o Zlaté vidle. Přitom jsem ale pozorovala dění okolo, čistě jen tak ze zvyku. Pavel, který ještě více zmohutněl a měl už jistě okolo metráku, si čas od času prohrábl vlnité vlasy a já si všimla, že se mu skráně začínají maličko barvit do světla, neklamné znamení toho, že brzy začne šedivět. Při jeho dobrácké a flegmatické povaze mi bylo jasné, že si z toho těžkou hlavu dělat nebude. Naopak s jeho studánkově modrýma očima s chlapeckým výrazem obličeje to mohla být do budoucna velká výhra. Byl prostě k sežrání a kila navíc mu nijak na kráse neubírala.
Dostavil se i Radek, který zrušil plánovanou cestu do Francie, kde už byl stejně tolikrát, že ho ani nelákala. I na něm jsem zálibně spočinula pohledem. Jeho růst se zastavil na nějakých 178 cm a co mu ubylo na výšku, dodalo na muskulatuře. Nevím, kde k tomu přišel, ale takhle nádherně vyrýsovanou postavu s jednotlivými vystouplými snopci svalů měli jen kulturisté. Radek si pro větší efekt čas od času nechával narůst dlouhé vlasy, které měl černé jako uhel a zakroucené do ladných smyček. A aby toho nebylo málo, doplnil svůj zjev mušketýrským uzounkým knírkem a většina ženských, co ho po vesnici potkaly, z toho měla několik horkých snů.
Jarda, osamostatněný již nějakou dobu ve svém bytě ve městě, kde pracoval v porcelánce, se dostavil jak jinak než na kole. I on střídal vlasovou délku podle momentální nálady a teď zrovna mu bohatá tmavohnědá kštice dosahovala po lopatky. Obrovská kukadla na mne koukala stejně šibalsky jako kdysi dávno a když se mimoděk předvedl ve spodním prádle, zjistila jsem, že mu kolo zformovalo postavu více než uspokojivě.
Milan, který měl svou soukromou praxi advokáta a získal tak i vlastnosti váženého a zámožného mladého muže, se dostavil v bezvadně padnoucím obleku s kravatou, černé vlasy uhlazené a modré oči skryty za brýlemi - neustálým vejráním do počítače si zkazil zrak- byl jako vždy nejdrobnější ze všech mých kluků, třebaže se výškou rovnal Radkovi.
Jirka se pak se svým slovenským bráchou přivítal jakoby se sto let neviděli, Milan ze sebe shodil kvádro a narval se do vytahaných tepláků a uváleného trička a já měla pocit, že se zastavil čas.
Dívala jsem se zasněně z okna kuchyně, kde na plotně bublala ve velkém hrnci hovězí polévka, v druhém se líně otáčely knedlíky a z trouby se linula vůně pečeného masa. Kluci stáli venku na zahradě, všichni kromě Jardy vesměs kouřili a z právě nainstalovaného soudku si čepovali pivo do půllitrů.
Tereza s Ondráškem se na zahradě jen otočila, aby se se svým zákonitým chotěm rozloučila a s taškou naditou k prasknutí nasedla do auta. Odjížděla na víkend k rodičům, řkouc, že tenhle cirkus si ráda nechá ujít.
Jaké bylo moje překvapení, když se do vrátek nahrnul i Honza. Dlouhý jako týden před výplatou, čupřinu hnědých vlasů rozježenou na všechny světové strany, brýle na špičce nosu a spokojený sám se sebou.
Přivítali jsme se velmi vřele:
"No to je dost, že se taky ukážeš. Naposledy jsi tu byl tak před třemi roky..." hartusila jsem naoko.
"Tak znáš to, teto, život nečeká..." ušklíbl se na mne mile.
Josef se brzy na to vrátil z práce a kluci ho radostně obestoupili, aby se s ním mohli přivítat. Všichni hojně litovali toho, že se našeho setkání po letech nemůže zúčastnit také Pepík, ale ten tou dobou ( bohužel rozvedený a životem velice otlučený) dlel na jedné zaoceánské lodi, kde dělal kuchaře. Snad mu ten kočovný život vyhovoval víc, v průběhu let stačil nasekat spoustu nepříjemností, udělal si kromě Nelinky ještě další čtyři nemanželské děti, na které svým náhodným láskám platit nemalé alimenty. V chomoutu ho pálilo dobré bydlo, žádné nedokázal být věrný a rodinný život mu nevyhovoval. Josef ho nechápal. Když se nám vrátil domů po třetím rozvodu, zle se spolu pohádali a i když čas zacelil rány a ohladil hrany, přeci jen ta hořkost zůstávala. Že Pepík žije nám dával znát jen z pohlednic amerických a australských přístavů, které nám občas posílal.
Když se konečně můj značně prošedivělý manžel konečně vymanil z objetí svých kluků a vešel do kuchyně, poněkud se mu leskly oči:
"Víš, že je to báječné, mít ty naše parchanty zase jednou pohromadě doma?" otázal se mne.
Zasmála jsem se tomu:
"No, uvidíme, co budeš říkat, až něco provedou a že něco provedou, to ti můžu dát třeba písemně, znáš je."
Josef zakroutil hlavou:
"Ježíši, vždyť už jsou dospělí, mají své rodiny, své životy, přeci už museli z těch blbostí vyrůst."
Odfrkla jsme si na znamení nesouhlasu. To že těm našim zmetkům pomalu dvacítka mává na rozloučenou ještě neznamená, že už dostali rozum.
"Jo a aby nás tu nebylo málo, večer přijdou ještě Moravcovic kluci a Venca." podotkla jsem k Josefovi.
Ten protočil oči:
"No, z těch jsem celej urvanej...včera jsem potkal Jindru na traktoru a víš co dělal? Učil se ho řídit nohou, pitomec jeden."
"Doufám, že se to brzo všechno ožere a bude svatý klid. " odvětila jsem s nadějí v hlase.
"Svatý klid? S našimi paviány? Svatá prostato.." použil Jirkovo oblíbené rčení.

Večer byl ale nade vše hororové očekávání velmi příjemný. Celá banda i s Vencou Poláčkem, jehož matka nemohla naší rodinu ani cítit, s Jindrou a Tomášem Moravcovými seděla na zahradě pod altánem, lili do sebe pivo, ládovali se sekanou, uzeným, gulášem a vším, co jim přišlo pod ruku, smáli se obhroublým vtípkům a jeden přes druhého si vyprávěly veselé historky z natáčení.
My a s Josefem jsme v pozdní noční hodině zbaběle prchli domů, neboť jednak začala být zima a jednak jsme toužili už jen po jediném - zalézt do postele a pořádně se vyspat.
Halas našich i sousedovic ratolestí brzy přikrylo sladké snění a my spali, jako když nás do vody hodí.
Zato ráno.
Že jsem Radka a Milana nalezla spát v mém záhoně s pivoňkami (které naštěstí ještě nezačaly rašit) mi zas tolik nevadilo. Že Josef zjistil, že mu některý dobrák poblil auto, ho také příliš nerozhodilo. Ale rozbité vstupní dveře a ohořelý sloupek u altánu už byl poněkud silný tabák.
"Co jste u proboha živého v noci prováděli, vy bando skotu?!" zařval na kluky Josef, když zjistil rozsah škod.
Kluci rozpačitě koukali jeden na druhého a pak si začali upamatovávat své opilecké vystoupení:
"Noo..to asi jak Jirka usnul na stole s cigaretou a začalo mu doutnat tričko...Milan ho chtěl polejt vodou, ale v té sklenici byla vodka... málem uhořel, teda Jirka....pak začala hořet lavice a vod toho chytnul ten sloupek...a ty dveře? To byl asi Jarda....nemohl najít kliku, tak do nich kopnul..."
"Tak pojďte chlapci, pojďte.."vyzval je Josef podivně klidným hlasem a kluci se po sobě tázavě podívali. To tu ještě nebylo. Milan a Jarda se k tátovi přiblížili obezřetně, čekajíce minimálně pár facek. Které vzápětí inkasovali stylem ukrajinského borce v těžké váze Kličkova, protože Milan vzal málem druhou o zeď.
"Kolik vám je?" zazoufal si Josef, hledíc přísně na své synátory, kteří se viditelně přikrčili.
"Hele, ale nenařežeš nám, viď?" zval se Jarda s nadějí v hlase.
"Právě naopak!" děl Josef přísně.
"Nebo mám říct mámě, aby si to s vámi vyřídila ona?"
Oba kluci si vyměnili další rozpačitý pohled a v duchu odhadovali, jestli mi s přibývajícími léty ubylo sil. Jelikož jsem právě okolo nich prošla s plastovou přepravkou, vysoce navrstvenou bramborami, takže vážila jistě přes dvacet kilo, a ani jsem se nezadýchala, usoudili, že z toho nic nebude a podvolili se tátovi. Věděli, že má měkčí srdce a když začnou včas vyvádět, že je brzy pustí.
Šli proto celkem bez protestů s tátou nahoru do patra, kde bylo nedávno kvůli lezoucímu Ondráškovi naistalované pevné zábradlí, aby se nám neskulil ze schodů. Táta pak oba kluky vybídl, aby si

odložili přebytečné oblečení a přehnuli se společně přes zábradlí. Jak Milan, tak Jarda už dávno zapomněli, jak chutná výprask z tátových rukou a evidentně se do nabízené skutečnosti ani jednomu nechtělo. A bylo ještě hůř. Ve chvíli, kdy se blížilo nevyhnutelné a oba bráchové svorně bok po boku svírali rukama špricle zábradlí a s hlavou skloněnou do prostoru dole očekávali bolestné představení, ozval se o domovních dveří zvonek a dobromyslný Pavel otevřel dveře. Dovnitř vešli oba bratři Moravcovi a naskytlo se jim úžasné divadlo. Jak Jarda, tak Milan už měli poodhalené zadky, kalhoty napůl žerdi a Josef si právě odepínal řemen. Oba přišedší bratři zůstali stát jako solné sloupy.
Josef se však nemínil nijak rozptylovat. Rozkročil se a zvedl řemen vysoko nad hlavu.
Jarda to schytal jako první a já pozorovala s neskrývaným dojetím, že na něho má výprask naprosto stejný účinek jako kdysi, že už po pár ranách křečovitě svírá zábradlí, skučí a snaží se uhýbat ranám otcova řemene. Jeho stále hlasitější výkřiky nenechávaly nikoho na pochybách, že to není žádná legrace a že to opravdu bolí. Milan se vedle něho začínal pomalu potit a toužebně si přál, aby to už měl za sebou a aby na něho a bráchu ti dva oslové tak trapně necivěli s otevřenou pusou.
Pak mu řemen s mlasknutím přistál na zadku a Milan se prohnul v pase a citelně vyjekl. Řemen mu začal pustošit zadek se stejnou razancí jako před chvílí Jardovi a Milan táhle naříkal. Rudých stop mu na zadku přibývalo a stále sílící štiplavě pálivá bolest se mu rozlévala po celém těle. Po očku zahlédl Jardu, jak si rukou hladí zčervenalý zadek a tiše vzdychá. Naštěstí mu táta dal také pár minut na vydýchanou a zase se obrátil k Jardovi a řemen se roztančil po zadku zase jemu. Jarda, nepřipravený na další dávku bolesti, se vyšponoval a vyrazil ze sebe výkřik. Vzápětí si ale skousl rty a další rány přijímal s tlumeným naříkáním. Milan věděl, že ani on nebude ušetřen výpraskového repete a třebaže každá buňka v jeho těle mu radila zvednout se a utéci té potupě, setrvával dál, aby si nevykoledoval horší trest. Dočkal se poměrně brzy nášupu a sám byl překvapen, jak silně je každá rána na holou vnímána, pokud se udělá pauza.
Nakonec výprask skončil a jak Milan tak Jarda si mohli obléci tepláky a sejít dolů, což se neobešlo bez udivených pohledů a maličkých úšklebků ze strany Jirky, který dnes byl kupodivu v roli oběti.
Všichni kluci pak vyšli ven, aby po sobě tu spoušť na zahradě uklidili a Jindra si neodpustil poznámku:
"No ještě že váš fotřík neví, kdo mu poblil auto, jinak bych asi dostal pořádnej vejřez taky."
Radek, sbíraje po zahradě půllitry a papírové talíře se zbytky večeře, podotkl:
"No ještě chvilku tu o tom vyřvávej a máš to pojištěný. Tady maj uši i stromy a je otázka času, kdy to našim někdo vykecá!"
Načež Jarda naklonil hlavu k Milanovi a tiše hlesl:
"Ty vole, vono to bolí jako prase."
Milan smutně přitakal:
"Zrazu som mal pocit, že mi je zasa 17."
A oba se na sebe zašklebili.
Josef si mezitím upravil pásek zpět na své místo a pravil:
"Je to hnusné, ale zase jsi měla pravdu...oni snad nikdy nedospějí...jen počkejte, až zjistím, kdo jste mi poblili to auto, to si dva dny nesednete!!"

pokračování příště....