příběh šedesátý šestý - v obchodě vládne shoda.... nebo ne?

Jak jsem již dříve psala, vlastnila naše rozsáhlá rodina, připomínající svým složením už hudební těleso Alexandrovci, farmu na zpracování ovcí (vlna, mléko) a mydlárnu.
Postupem doby, jak se provozy rozšiřovaly, došli jsme k závěru, že by bylo vhodné si ve městě zařídit obchod, kde by se naše výrobky prodávaly. A jak už to tak u nás chodí, od slov není nikdy daleko k činům a zakrátko jsem vlastnili docela velký kamenný obchod, kde se čile otáčely dvě půvabné prodavačky a jim vládl mladý provozní se svou matkou, která dohlížela na finance.
 Paní Horvátová byla přísná dáma pozdního věku, s úctyhodným poprsím, hlubokým hlasem a brýlemi na řetízku, které měla buďto na špičce nosu nebo v dekoltu a neustále je odněkud lovila.
Její syn Honza (kolikátý už je to Honza?) byl takový poplach. Věčně uspěchaný, ustaraný, dbající až maniakálně na přesné dodržování konceptu obchodu a obě prodavačky, třebaže z něho měly pro jeho dlouhou postavu a poněkud klackovité chování srandu, začaly si na něho stěžovat.
Převážně na to, že je zahrnuje nadbytečnými úkoly, že je neustále pedanticky kontroluje, že se k nim chová nepěkně....Nebylo nám vůbec zapotřebí, aby dívky zakrátko zvedly krovky a šly za lepším a já, sotva jsem se o problémech dozvěděla, jala se je řešit.
Honzovi jsem vysvětlila, že nejsme supermarket a že není nutné nasazovat laťku vysoko a že jsem s prací obou prodavaček spokojena. Paní Horvátová byla rovněž přítomna tomu, když jsem Honzovi domlouvala a stáhla obočí do temna:
"To je pořád ta jeho pýcha. On dříve dělal zástupce ředitele v jedné velké společnosti a tam mimořádně dbali na preciznost a zaměstnanci se tam střídali jako na běžícím pásu, nikdo tam déle jak půl roku nevydržel. Bohužel se na tom Honza podepsal také. Ale bez obav, já už na něho dohlédnu."
Všimla jsem si, jak se Honza na svou matku podíval a nervózně zamrkal řasami.
Doufala jsem, že tím byla celá záležitost vyřešena a že už bude klid.
Svatá prostato....
Jednou v poledne mi zazvonil telefon. Baculatá Marcelka, jedna z našich prodavaček, mi s pláčem volala, že už toho má dost a že raději odejde, než aby jí NĚKDO, a to slovo zdůraznila, obvinil z lajdáctví a vynadal jí do hus. Ihned jsem věděla, která bije a na oplátku jsem také zvedla telefon. Rozhovor s paní Horvátovou byl krátký, ale výstižný.
Následující dění mi pak vylíčila sama Marcelka:

Honza byl zavolán do kanceláře své matky, kde došlo k prudké výměně názorů a ve finále vedla paní Horvátová hladce na body a své skóre ještě umocnila, když svého téměř dvoumetrového syna chytla za ucho jako raubíře a zacloumala s ním jako se špinavým hadrem.
Vzápětí se Honza ocitl v nedůstojné pozici, kdy byl přehnut přes silná stehna paní matky a zcela nedobrovolně jí nabídl své pozadí, čehož ona využila beze zbytku a naložila mu jich na zadek nepočítaných.
Když jsem se druhý den zastavila v obchodě, abych definitivně uzavřela kauzu Marcelka, naskytl se mi zajímavý obrázek - Honza rovnající do chladících regálů ovčí sýry a jogurty si jednou rukou občas pohladil zadek a po očku zahlížel po matce, která stála ve dveřích kanceláře se založenýma rukama jako Napoleon po vítězné bitvě a sledovala cvrkot. Marcelka se natřásala za pultem a culila se na postaršího pána, který nakupoval.
"Tak doufám, že už bude klid..." podotkla jsem.
Paní Horvátová rozvlnila mohutné poprsí, až se udělal průvan:
"Můžete být ubezpečena, že vše bude V NEJLEPŠÍM POŘÁDKU....o to už se postarám".
Vzala jsem si Marcelku stranou a řekla jí:
"Zazpívej, koroptvičko, co se tu vlastně dělo?!"
Marcelka se nedala dvakrát pobízet:
"Juj, to byla síla...Honza dostal na zadek jako uličník...paní Horvátová mu nasekala v kanceláři a já jsem až sem slyšela, jak to pěkně pleská a jak Honza kvičí jako podsvinče. A to prosím dostal včera a dneska znova, to prý aby si to pamatoval...No já myslím, že si to pamatovat bude, protože ještě před chvilkou bulel jako mimino."
Zahleděla jsem se na dvoumetrového Honzu a na jeho podsaditou a o metr menší matku, která se jako obvykle zabývala tím, že lovila cvikr z výstřihu a v duchu jsem uznala, že mám ve své značně kontroverzní výchově svých příšerných potomků značné mezery....

pokračování příště...