Příběh čtyřicátý první - Gramatické prokletí

Vy všichni, kdo máte doma děti školou povinné, víte moc dobře, kolik nervů a vypětí sil vás někdy stojí, než jim do hlav natlučete všechny poučky, vzorečky a vyjmenovaná slova.
Moji kluci nebyli nikdy moc velcí myslitelé, Jirka prolezl školu s odřenýma ušima, spíš než známky mi nosil domů poznámky, Pavel byl těžkopádný na myšlení a některé věci prostě nedokázal vstřebat, i když jsem se snažila sebevíc.Radek, ačkoliv základku absolvoval se známkami všelijakými a valná většina učitelů si oddechla, když nastoupil na střední-kterou mimochodem prošel naprosto v pohodě k mému neskutečnému údivu a jeho nečekaný úspěch jsem taktéž přičítala na vrub Milanovi, nakonec se ukázal jako poměrně inteligentní kluk. Milan, to byla kapitola sama o sobě, jako jediný z mých dětí vystudoval vysokou školu a jeho další životní osudy byly vroubeny úspěchy právě díky jeho poměrně vysokému IQ. No a nakonec Jarda. Na učňáku s ním problémy nebyly hlavně z toho důvodu, že nijak zvlášť nedráždil učitele a nijak extrémně nevyčníval z řady.
Ani on nenosil domů nikterak úchvatné "úlovky", ale bylo to ještě v normě. Jaké pak bylo moje překvapení,když mi jako každý den nastrčil pod nos učňovku a v ní jsem si přečetla:
"Doučte prosím vašeho syna vyjmenovaná slova".
Podívala jsem se na Jardu a čekala vysvětlení:
"Noo..sem to asi zapomněl nebo co.." zakroutil se Jarda.
"Zapomněl? Jak můžeš takovouhle věc zapomenout!!"dala jsem si ruce v bok a Jarda pro jistotu o krok couvl.
"Dones si nějaký sešit a sedni si ke stolu" nakázala jsem mu a Jarda odkvačil. Za chvíli se vrátil a ukázal mi orvaný notes, polepený zbytky tiráků-no jasně, Radkovy malůvky. Usedl v kuchyni za stůl a zazubil se na mě jako vzorný školáček:
"Dáš mi diktát?"
"Ne, napiš mi všechna vyjmenovaná slova" pobídla jsem ho. Jarda na mě vykulil oči a pak se rozpačitě poškrábal v rozježených vlasech:
"Tak to je podle mně ztráta času."
"Nemel a piš" řekla jsem mu poněkud výhrůžněji a šla krájet maso na večeři. Přitom jsem ale Jardu po očku pozorovala. Rozepsal se docela rychle, ale asi tak po dvou minutách už začal poposedávat a okusovat propisovačku.Místo do sešitu vejral z okna a zjevně místo nad vyjmenovanými slovy přemýšlel nad nesmrtelností chrousta.
Nechala jsem ho v klidu do té doby, než se maso začalo dusit a pak jsem si k němu sedla:
"Tak ukaž".
Jarda mi přistrčil sešit blíže a já četla:
"Vijmenovaná slova-by, být, bistrý, kobyla. Lýtko, lyže, mlýn, slyšet.Myslet,myš, mýdlo,hmys.Pícha,pytel, slepýš,netopýr,kopyto.Sýr, sýkorka, sýček,sysel,syčet.Vy, Výt,vydra.Brzy, jazyk, nazývat,ruzyně."
Mžikala jsem do sešitu a nevěřila svým vlastním očím:
"To si ze mně snad děláš srandu, ne?"
Jarda se na mě podíval nevinným pohledem a zeptal se:
"Proč?"
Byla jsem v pokušení mu dát pohlavek. Místo jsem se zhluboka nadechla a vypustila páru jako lokomotiva.Pak jsem Jardovi sešit vrátila a pomalu mu přeříkávala vyjmenovaná slova a on je pod mou taktovkou psal. Zbytek večera jsme pak spolu strávili tím, že jsem se mu je pokoušela natlouct do hlavy. Když se šel vykoupat a já poklízela v kuchyni po ostatních klucích zbytky večeře, špinavé nádobí a jejich svršky, přemýšlela jsem nad ním. Byl s námi už skoro rok, neměla jsem s ním až na drobné výkyvy vážné problémy a za tu dobu už jsme se naučili k sobě si nalézt cestu.Když nepočítám Milana, měl mě Jarda myslím rád. Poslední dobou jsem si ho doma také moc neužila, sotva se oteplilo, sebral z garáže Radkovo kolo a mizel někam do lesů. Vracíval se špinavý, zpocený, unavený, ale šťastný. Míval vždy v očích takové milé a mírné světýlko a občas mi říkával:
"Neboj mamčo, všechno je v pořádku, dávám na sebe pozor.."
Objekt mého myšlení v ten moment vyklusal z koupelny jen v přiléhavých boxerkách a zaculil se na mě:
"Pudu spát, jo? Sem ňákej utahanej..."
Líbnul mě na tvář a zmizel ve svém pokoji.
Ze zvyku jsem před spaním obešla všechny kluky, Jirkovi vypnula televizi, Pavla jsem znovu přikryla, Radkův pokoj byl jako vždy prázdný.Milan nechal rozsvícenou lampičku a na zemi měl rozházené papíry ze svých skript a Jarda se ze spaní usmíval jako někdo, komu je fajn.
Druhý den jsem chtěla klukům upéci koláče a jelikož tolik mouky jsem doma nevyškrábala, musela jsem do krámu. Vracela jsem se domů a co čert nechtěl, musela jsem narazit zrovna na babu Poláčkovou. A ta si mně hned vychutnala:
"..ten váš kluk mě včera málem přejel na kole!A chudák Pajda ...on ho přeskočil!!"
Postavila jsem tašku a zem a nechápavě se zeptala:
"Kterej?"
"Ten vysokej! Ježatej!"
Pochopila jsem, že šlo o Jardu, taky nikdo jiný z kluků na kole nejezdil a Radek měl vlasy vlnité a dlouhé.
Pak mi došlo:
"On váš Pajda umí tak vysoko skákat?"
Představila jsem si jejího obézního podskříňáka, jak našeho Jardu přeskakuje a bylo mi do smíchu.Poláčková mě ale ihned zchladila:
"Ne! Váš mladej přeskočil chudáka Pajdu...a na kole! Jo a neměl ani helmu!"
Humor mě ihned přešel. Co já do Jardy nahučela, aby si tu zatracenou helmu koupil. Jako když hrách na stěnu hází a pak se diví, že se o něho bojím.A ještě ke všemu se dovídám, že jezdí jako šílenec a ohrožuje lidi..o psech ani nemluvě.
Otevírala jsem zrovna branku,když vtom se mi za zadkem ozvalo šílené skřípění brzd a Jarda se okolo mě prořítil jako kulový blesk na kole. A bez helmy, pochopitelně.
Počkala jsem,až si uloží kolo do garáže a pak ho vyzvala:
"Pojď se mnou do kuchyně!"
Jarda se na mě podíval poněkud nejistě, ale poslušně šel. Možná bych ho tenkrát nechala na pokoji, kdybych u kuchyňských dveří nezakopla o jeho školní tašku. Ze zvyku jsem do ní hrábla a vylovila učňovku. Jardovi rázem pohasly v očích plamínky a rozhostilo se rozpačité ticho.
"Český jazyk-5."
Můj pohled potemněl:
"Tak a mám toho tak akorát dost. Stěžovala si na tebe paní Poláčková, prý jsi jí málem přejel psa a jí taky,o tom, že jezdíš pořád bez helmy ani nemluvím a teď ještě navrch tohle! Vysvětlíš mi to laskavě?"
Jarda rozhodil rukama:
"No se mi tam motala a ten její čokl taky.Měla štěstí, že jsem to uřídil, jinej by jí sundal."
"A ta pětka?" zaútočila jsem.
Jarda sklopil hlavu:
"Sme psali diktát, no..."
Natáhla jsem ruku a vzala ho za ucho jako malého kluka, protože v tu chvíli mi tak připadal. Jarda zakviknul, ale poslušně šel se mnou. Sedla jsem si na židli, přehnula si ho přes kolena a řekla mu:
"Tak když to nejde po dobrém..."
Krátké cyklistické elasťáky Jardu nijak neochránily, i když jsem se do něho pustila jen rukou.
Sotva jsem ho začala vyplácet, už sebou mrskal a kopal nohama, aby se mi vysmekl. Naprosto zbytečně, jen mě víc popudil. Na okně ležel kartáč s rukovětí, kluci si s ním občas čistili boty.Co dělal v kuchyni mi bylo záhadou, ale teď mi přišel vhod. A s naprostou samozřejmostí jsem Jardovi kraťasy stáhla ke kolenům.
"Néé, na holou néé..." zaprostestoval Jarda a v hlase mu zavibrovala panika.
Zčervenalá prdelka mi byla znamením, že výprask dřevěným kartáčem si Jarda užije.
"To máš za tu pětku!" řekla jsem mu přísně.
"A pak si s tebou vyřídím ještě to kolo!"
Kartáč dopadal Jardovi na zadek jako buchar a nejmladší syn se rozječel do vysokých tónin. To už jsem měla co dělat, abych ho vůbec udržela, Jarda byl jako hadí ocásek.
Nakonec jsem ho pustila a řekla mu:
"Aby bylo mezi námi jasno, dám ti zítra peníze a ty si tu blbou helmu půjdeš odpoledne koupit.I když počítej s tím, že se teď pár dní na kolo neposadíš! Už jsem ti dlouho nenařezala pořádně a je na čase ti zase připomenout, že mě budeš poslouchat!"
Jarda si se sykáním hladil zadek a když jsem vstala a donesla z obýváku rákosku, zafňukal:

"Tou ne, prosím...už jsem dostal dost.."
"Ohni se přes tu židli a nech si řeči na koledu, ano?"doporučila jsem mu.
A pak nastal tanec do slova a do písmene.
Ačkoliv, pokud mě paměť neklamala, byl Jarda rákoskou už dvakrát bit, nedostal nikdy tolik, snad jen vyjma toho jeho extempore v zimě. Jeho vřeštění se ozvalo s novou intenzitou a vzápětí Jardovi začal přeskakovat hlas, jak se mu do očí draly slzy a on se rozbrečel.
Rákoska mu postupně na zadku nalinkovala asi 15 úhledných proužků, Jarda se jen křečovitě držel židle a ječel, co mu síly stačily.
Ještěže nebyl tentokrát nikdo doma, to by zase bylo řečí...
Další den přijel Jarda ze školy a zamračeně mi ukázal krásnou cyklistickou helmu.
"No vidíš, že to šlo" pochválila jsem ho a on mrzutě pronesl:
"Zatím jí můžu mít tak akorát na parádu, s těma jelitama si na kolo opravdu dlouho nesednu."
Přitáhla jsem si ho k sobě a on se ani nijak moc nebránil:
"Takže bychom se mohli zase pustit do té češtiny ne? A výjimečně to můžeš psát v obýváku vleže na gauči..."
A věřte, nevěřte-ta helma za nedlouho Jardovi zachránila život. Ale o tom až jindy.


pokračování příště..