Příběh čtyřicátý pátý- Opravář

Komu se někdy doma něco rozbilo a byl nucen zavolat opraváře, jistě mi dá za pravdu, že s touto sortou řemeslníků se mnohdy nedá vyjít,ale spíš vyběhnout a že když tamten nahoře rozdával drzost, šli si někteří z nich minimálně třikrát.
Vyhořela nám v baráku elektřina. Starý dům,dráty z hliníku, jističe nestíhaly utáhnout to možství zapnutých kazeťáků, počítačů, lednici, televizi, pračku.... Jednoho krásného dne se nám vesele
začoudilo ze zásuvek, sem tam vyprskl bengálský oheň(v obýváku mi jiskry propálily koberec) a dům se zahalil do tmy jako před stvořením světa.Z klukovských pokojů se ihned rozlehlo sprosté láteření, kterej že blbec to vyhodil pojistky a Josef se naštvaně zvednul od televize, která drze přestala vysílat fotbal.Když však po nějaké chvíli zjistil, že elektřina vede jen do sloupku u vrat a dál ani ťuk, oblékl se a řkouc, že jde do hospody sehnat elektrikáře,odebral se do Násosny.
Vrátil se večer, opivněn a rozjařen a poklepal mi vesele na rameno:
"Tak Amazonko, ráno tu máš opraváře.."
Podotkla jsem, že jsem zvědavá, koho že to zase splašil, ale Josef mezitím usnul v křesle a nic z mého brblání neslyšel.
Ráno celá rodina opustila dům a nechala mě, abych potmě poklidila nejhorší bordel a čekala na opraváře. Dostavil se úderem desáté, vyzbrojen montážtaškou, z níž mu koukalo hrdlo lahváče a šibalským úsměvem:
"Tak copak se vám porouchalo, paninko.."
"No jestli jste elektrikář, tak asi elektřina" odvětila jsem.
Zazubil se na mě, jako bych řekla bůhví jaký fór, vytáhl z montérek zkoušečku a pískaje si mezi zuby, začal měřit. Výsledný efekt ho očividně rozjařil, neboť se na mě ušklíbl:
"Tak paninko,to se budou muset vysekat nové drážky na nové rozvody, ta vaše elektrika je totál ende..Tak já si skočím na ňákej gáblík a vy si na to sežeňte lidi, odpoledne se do toho můžeme pustit..."
Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla:
"Jak jako že si mám na to sehnat lidi? Nemám si to rovnou vysekat sama?"
Opravář se zase pobaveně uchechtl, zřejmě ho potěšila představa,že bych majzlík a kladivo držela v ruce jako kvedlačku na těsto.
"Mno, pokud se na to cejtíte...?"a chtěl mi podat vercajk do rukou.
Založila jsem si ruce v bok a přimhouřila jedno oko:
"Tak se podívejte, vážený a milý...Do oběda zbývají DVĚ hodiny...takže pokud sebou hodíte, tak to v pohodě stihnete vysekat a jestli s tím máte problémy, určitě nejste jediný elektrikář na planetě..."
Podíval se na mne a zjevně se urazil, že po něm chci práci,kterou on dělá nerad. Uvařila jsem si na plynu kafe a sedla si v kuchyni u stolu, abych ho měla na očích. Nakonec zjistil, že se mnou nehne a podotkl:
"No dobrá...budete to mít drahý, milostivá."
Nasupeně jsem se zasmála a řekla:
"To bych vám neradila!"
Oba jsme si chvilku koukali do očí a odhadovali svoje síly. Byl o kousek větší než já, podle figury to ale žádný zápasník nebyl, normálně stavěný mužský. Netušil chudák, že se dokážu popasovat i s naším 80kilovým Jirkou a téměř metrákovým Pavlem. Pak první odvrátil pohled a polohlasně si něco huhlal pod nos. Ale pustil se do práce.
Do oběda, tedy za ty dvě hodiny, měl za sebou tak metr vysekané drážky, vypité pivo, které po
lahvích tahal z brašny jako králíky z klobouku, vykouřeno půl krabičky cigaret a všude bylo prachu, že jsem jen tiše zoufala. Na oběd se odebral do hospody a vrátil se za hodinu s tím, že se musí vrátit do firmy a přijde zítra.
"Nikam nepůjdete!" zastoupila jsme mu cestu.
"Co blbnete,ženská..."ucouvl,překvapen mou rychlostí.
"Buď to tady doděláte a to sakra rychle, nebo si do té vaší firmy zajedu sama a nepřejte si vědět, co jim tam všechno řeknu!!" vyštěkla jsem na něho.
"No takhle se na mě nesmí...já sem dobrák od kosti,ale zvyšovat na Martínka hlas..to ne.."řekl on a já se ušklíbla:
"Jo a ty vaše drzosti mě už taky začínají iritovat. Máte štěstí, že nejste můj syn..!"
Furiantsky zvedl bradu a zase mě odhadoval:
"No za matku bych vás nechtěl, ale za milenku klidně.."
Byla jsem v pokušení dát mu pár facek. Od okamžitého rozhodnutí mě zachránil telefon. Volal Josef:
"Tak jak jste daleko? Už svítíme?"
Nadechla jsem se velmi zhluboka a chystala jsem se popustit uzdu své výřečnosti, když jsem zachytila opravářův prosebný pohled. Jednoznačně se mě snažil ukecat, abych to na něj nepíchla. Stejně hluboce jsem zase vydechla a mile jsem Josefovi odpověděla:
"No snad to dneska stihneme..."
Když jsem odložila telefon, podívala jsem se na Martina jako had na myš a řekla:
"Já jsem lhala svému manželovi..To se nestydíte?? Nejradši bych vás přehnula přes koleno jako malého kluka.....ne, zavolám do té vaší firmy, ať mi pošlou někoho jiného, už se s vámi nehodlám déle zlobit!"
Opravářovi zprůsvitněly modré oči:
"No já bych radši bral ten vejprask..."
Pousmála jsem se a řekla docela klidně:
"Tak dobře...Martine...dostanete, co chcete....ale podle mého."
Zamžikal nejistě, nevěděl, co na něho chystám, ale věděl, že nemůže couvnout, jinak by byl za sraba. Vzala jsem z police na chodbě u zrcadla masívní dřevěný kartáč,kterým jsem klukům a Josefovi čistila bundy a poklepala si s s ním do dlaně. Martinovi se orosilo čelo.
"Prosím"
Nahnala jsme ho kartáčem do kuchyně před sebou jako zatoulanou husu. A pleskla rukou o židli, na které jsem před chvílí seděla. Nepochopil nejdřív, co má udělat, až když jsem mu řekla, aby se přes ní ohnul. Nervozita začala dosahovat vrcholu. Přesto ale odhodlaně přistoupil k židli, ohnul se přes ní a vystrčil na mne zadek.Postavila jsem se mu za záda a položila mu ruku na záda:
"Tak se připravte...prvních pětadvacet..."
"Co?" otočil na mne hlavu.
Pak vyhekl, když mu kartáč vší silou přistál na zadku a on se prohnul v zádech jako kočka:
"Jau..." zaprotestoval rozhořčeně.
"Jedna" odpověděla jsem mu.
Zatnul zuby a sklonil hlavu dolů, abych neviděla, jak se tváří. A já vesele počítala dál.
Prvních slíbených 25 bylo brzy dokonáno a on se rychle narovnal.
"Tak jste spokojená?" otázal se kysele. Výprask ho překvapil, nebylo to zdaleka tak jemné, jak si myslel.
"Ale kdepak..to byl jen začátek...copak máte pod těma montérkama?" otázala jsem se líbezně a on rezolutně zavrtěl hlavou:
"Z trenek mě nedostanete!"
"Ale na tom ani netrvám..sundejte si ty montérky a už ať jste přehnutý zpátky."
Bojoval chvíli sám se sebou, bylo na něm dost vidět, že už se mu nechce absolvovat dalších 25 pouze přes trenky, ale že stejně nemá jinou možnost,pokud nechce riskovat stížnosti.
Přehýbal se pomalu, a stejně pomalu, možná ještě pomaleji si rozvazoval tkanici u montérek, až je nakonec nechal spadnout k zemi. Nastavil mi zadek jen v trenýrkách a já pozvedla kartáč do vzduchu...
Vrazil hlavu mezi ramena a zavřel oči. Spíš je bolestně přimhouřil. Ty zhruba dvě, tři minuty se kuchyní ozývalo jen pravidelné pleskání dřevěného kartáče o jeho vyšpulený zadek a tiché sykání, kterým doprovázel každou mou ránu.
Zbytek dne jsme pak strávili tím, že Martin vysekával příslušnou drážku na nové rozvody, mračil se jako sedm čertů a občas si maně sáhl na zadek,aby si ho pohladil.
Když se navečer Josef a kluci vrátili od babičky a dědy, kam jsem je moudře poslala na jídlo, bylo všechno připraveno, aby až se elektrikář Martin druhý den dostaví, mohl pouze natáhnout nové kabely a zapojit je do všech vyhořelých zásuvek, vypínačů a lustrů. Josef se obdivně podíval na desítky metrů vysekané zdi a pak si poklepal na rameno:
"To jsem ti sehnal šikovného řemeslníka, co?"
"Ano, miláčku" řekla jsem mu a můj drahý manžel se odebral do postele.
Nikdy se tak nedozvěděl, že stačilo tak málo. Jeden kartáč.

pokračování příště...