Příběh čtyřicátý druhý - Auto

V mojí rodině má vyjma Jardy( který na to ještě nemá věk)každý řidičák. Pavel, vzhledem ke svým nedávným řidičským aktivitám pod vlivem se dobrovolně papírů vzdal a ty ještě dlouhou a dlouhou dobu odpočívaly v mém nočním stolku. Vykoukly na světlo až v době, kdy to bylo nezbytně nutné, ale to se časem také dostane na přetřes.

Můj manžel Josef byl řidičem spolehlivým, zkušeným a to samé se snažil vštípit našim klukům, hlavně pokaždé, když si některý z nich půjčil jeho nebo moje auto a zacházel s ním, jakoby měl aspirovat na vítěze rallye Paříž-Dakar. Já, ačkoliv jsem řidičák vlastnila mnoho let, nikdy jsem neměla potřebu usedat přespříliš často za volant, což se pak, jak kluci dorůstali, ukázalo být nutností a já se postupně vypracovala na zkušeného řidiče-zase díky Josefovi, který byl trpělivý a neprotáčel panenky pokaždé, když jsem si spletla rychlost nebo se pokoušela rozjíždět se zataženou ruční brzdou.

Dnes, kdy už mám za sebou ne stovky, ale tisíce naježděných kilometrů, říkají moji kluci, že jsem se minula povoláním a měla být testovacím pilotem formule 1.Zjistila jsem, že auto dávno není mým nepřítelem, ale když se mu naučím rozumět, bude mým tichým společníkem na cestě neznámou krajinou a i když se mu občas stane nějaká nehoda, ve vzájemném souznění s ním jsem schopna poradit si a nepanikařit uprostřed liduprázdných polí. Tak se mi už stalo, že jsem sjížděla prudké serpentiny silnice s bouchlou pneumatikou, dvakrát zjistila, že náledí je velice zábavná věc, když se auto točí jako korouhvička ve větru a já uvnitř se modlím, aby proti mě nevyrazil v plné rychlosti kamion, že i s prasklým chladičem jsem schopna přemístit se z bodu A do bodu B.....

Díky Radkovi a jeho lásce ke spalovacím motorům byla jsem i já brzy řádně vyškolena a občas mi nedělalo problémy diskutovat se svou mužnou částí rodiny o rozdělovači, čepech a polosyntetickém oleji. A to mi jednou možná zachránilo život.

Karla slavila narozeniny. Byla to událost samozřejmě téměř celosvětová a my byli pozváni na oslavu. Jelikož Karla s Honzou v té době přesídlili do Prahy, cesta od nás k nim čítala nějakých 80 kilometrů. Znala jsem Karliny oslavy a věděla jsem ,že všechno, co nám bude nabídnuto, bude koupeno, Karla nebyla typem člověka, který by pro příbuzné a hosty matlal chlebíčky, pekl dorty a zdobil jednohubky. Navíc stádo mých žravých sarančat by jí dokázalo vypucovat připravený stůl s pohoštěním během deseti minut, takže jsem se vrhla do kuchyně a dala péci čtyři šišky sekané, zadělala si těsto a nádivky na buchty a šla na zahradu natrhat rajčata, papriky a okurky. Josef, svlečený do půli těla kropil zrovna střechu svého auta hadicí a já zálibně spočinula zrakem na jeho širokém hrudníku, na prsou notně ozdobeným hustým porostem. Josef zřejmě zachytil můj mlsný pohled, protože se zasmál a malinko po mě cákl vodou a zavolal:

"Nepotřebuješ zchladit?"

Oba jsme se tomu škádlení poddali a já, naoko rozzlobená, že mě polil, jsem se za ním rozeběhla a on mě bez sebemenší námahy chytil do náruče a zvedl. Chvíli jsme si dýchali zblízka do obličeje, když se za námi ozvalo pohoršené odkašlání:

"Až se přestanete muckat, tak já bych potřeboval pučit auto.."

Jirka se tvářil, jako když se mu z nás chce zvracet. Zřejmě, jako mnoho jeho vrstevníků, trpěl fixní ideou, že láska je věcí pouze mladých. Zamračila jsem se na něho a řekla:

"Když už jsi tak neomalený a šmíruješ, tak by ses mohl při tom naučit slušnému chování, ne?"

"Prosim tě, mami, tak snad sem toho tolik neřek, ne?" odmávl Jirka mé poznámky.

"Pučíš mi to auto?"

"No dobře, ale chraň tě ruka páně, jak ho někde škrábneš...a ne abys mi v něm kouřil!"

Jirka za pár okamžiků odfrčel mým "Stříbrným Sršněm" a my s Josefem jsem se na sebe znovu podívali a v očích nám oběma zaplály čtverácké ohýnky. Kdyby náhodou pak někdo strčil hlavu k nám na dvůr, viděl by, jak se dva manželé, jimž čas nadělil již více jak čtyři křížky na bedra, perou o hadici, z níž vesele stříká ledová voda na ně samotné, auto, kytky, cestu, okna našeho domu i sušící se prádlo na šňůrách. Když se pak z otevřeného okna kuchyně ozvalo Jardovo zaječení:

"Mámí, pálí se ti tu sekaná...!!", byli jsme oba mokří jako vodníci a od smíchu nás bolela pusa. Líbla jsem svého manžela rychle na tvář a vytřásajíc si po cestě vodu z vlasů, utíkala jsem rychle domů vytáhnout sekanou z trouby a posadit do vyhřátého pelíšku plechy s buchtami.

Jarda i Milan, kteří se doma učili nebo to aspoň předstírali, se na mě užasle podívali, když jsem vešla do kuchyně bosa a za mnou zůstávaly kapičky vody.

Věnovala jsem se potom vaření, smažení a pečení, kontrolovala Jardovi úkoly a diskutovala s Milanem o jeho studiu. Pavel se vrátil z fotbalu, špinavý jako prase, Radek mi dovlekl plný batoh špinavého oblečení, které si chtěl vzít po víkendu zase sebou na cesty a Josef konečně domyl auto.Celá rodina se mi shromáždila v kuchyni u stolu, do toho rachoru, když si mezi sebou podávali chleba, hořčici, zeleninu i nakrájenou sekanou, přišel Jirka a také se dožadoval večeře.

"Zítra po obědě se jede do Prahy, takže pokud máte nějaké svoje aktivity, tak na ně zase zapomeňte. Kdo chcete jet s tátou?"ohlásila jsem, když z talířů zmizely poslední drobky jídla.

"Já" hlásil hned Jirka a přidal se k němu i Radek.

"Mě je to jedno" odvrčel Pavel s nosem zabořeným ve sportovní rubrice novin. Oba nejmladší jezdili raději se mnou, jelikož nemuseli v autě poslouchat Jirkovy řeči o tom, že když mluví dospělí, tak malí šoupou nohama. Nahnala jsem tedy kluky na nádobí a šla do garáže, abych se podívala na auto. Nastartovala jsem a vyjela z garáže. A pak jsem se zarazila. Auto hučelo jako piliňák a mě vzápětí došlo, že je prasklý výfuk. Zasakrovala jsem a chtěla auto otočit a vyjet dopředu na dvůr, aby se na to Radek ještě za světla podíval, jestli to nepůjde zavařit. Půlobrat vpravo auto bohužel neprospěl, já zaslechla zřetelné chroupnutí kdesi na podvozku a auto přestalo brzdit. Ještě že jsem jela tak dvacítkou a když jsem podřadila a sundala nohu ze spojky, autíčko poskočilo a zůstalo ukázněně stát. Vystartovala jsem z auta a teprve na denním světle jsem zřela obraz zkázy. Tedy-Stříbrný Sršeň byl na povrchu naleštěný jako na svatbu, jenže já se sehnula a podívala se k výfuku. Spodek auta byl obalen bahnem. Výfuk byl urvaný z úchytů a navíc se na dlažbu ladně rozlévala měňavá brzdová kapalina....

"Jirko!!"zařvala jsem do otevřených oken.

Rychlé odsunutí židle mi bylo znamením, že můj nejstarší syn utíká do bezpečí a letěla jsem za ním.

"Ty dobytku, ty pitomče, ty imbecile...co jsi s tím autem dělal!!Já tě přerazím vejpůl, jen co tě dostanu do rukou!!"ječela jsem ve vysokých tóninách a přede mnou prchající Jirka mi zdatně konkuroval:

"Maminko, já nechtěl.. vážně.. já za to nemůžu..."

Dohnala jsem ho až v jeho pokoji, kam jsem vpadla udýchaná a naštvaná na nejvyšší míru.

"Okamžitě mi řekni, co jsi s tím autem dělal! Jak to, že je urvaný výfuk, jak to, že nefungují brzdy, jak to, že je zespodu špinavé jako kanec!!Rychle, mluv!!"

Jirka si dal ruce v obraně před sebe, věděl, že pokud mě naštve ještě víc, tak bych mu mohla nafackovat a začal kňourat:

"Mi to ustřelilo, projel jsem pangejtem.....já myslel, že tomu nic nebude, asi jsem zachytnul o kámen, bylo tam moc bahna, tak jsem to rychle nechal umejt, toho vejfuku jsem si nevšiml..."

"Co kdybych se na to auto nepodívala? Čert vem ten vejfuk, ale jsou v háji brzdy, vytekla kapalina a co kdyby se nám to stalo zítra, až pojedeme do Prahy, mohli bychom se klidně i zabít. To by sis vzal na svědomí?" měla jsem ruce v bok a zlost ze mně přímo ukapávala.

Jirkovi to zřejmě zapálilo až teď. Začal se mi omlouvat, ale já ho přerušila chladným:

"Pásek!" a nastavila ruku.

Jirka tlumeně zasténal, ale přeci jen si odepnul z maskáčů bytelný řemen a podal mi ho. Posadila jsem se do jeho křesla, kde se válel, když sledovat televizi a řekla:

"Tak nástup!"

Jirka, pomalu blednoucí v obličeji, se mi přehnul přes obě nohy a sevřel půlky k sobě. Svírajíc řemen v pravé ruce, obemkla jsem Jirko tělo a levačku jsem napřáhla do vzduchu. Jirka byl překvapen, že to biju jen rukou a po prvním vyjeknutí jen držel. Navíc přes maskáče to moc nebolelo. Jenže, to hlavní mělo teprve následovat. Když jsem ho vyzvala, aby si stoupnul a kalhoty si stáhl, jeho znovunalezená jistota praskla jako mýdlová bublina. Jirka na mě upřel svoje hnědé oči, ale to už maskáče klouzaly od kolen ke kotníkům a Jirka znovu zaujal nenáviděnou polohu.

Přes slipy už to bolelo dost a on to začal dávat dost najevo.

Řemen je ale řemen. Ve chvíli, kdy jsem ho zbavila i zbylého ošacení na vypláceném pozadí a dala prostor řemenu, který se Jirkovi roztančil na zadku, rozlehl se pokojíkem jeho nářek a Jirka skropil koberec bohatě slzami. Tentokrát ale, i když řval, jako bychom zabíjeli prase, neodvážil se

mi tak jako pokaždé znemožňovat výprask svými pokusy o vysmeknutí. Docela jsem to v duchu ocenila, znajíc jeho panickou hrůzu z tělesných trestů. Když jsem ho pustila, Jirka s brekem natáhl kalhoty a zeptal se:

"Mám si jít kleknout?"

"Ne! Skočíš za panem Říhou, jestli bude mít čas, aby se na to auto přišel podívat a to ti povídám, bez něj se nevracej!"
Jirka tedy odešel a vrátil se asi za půl hodiny skutečně s brblajícím místním automechanikem, kterého vytáhl z hospody, kde hrál kulečník. Oba ještě s Radkem pak uvedli moje autíčko do pojízdného stavu, Jirka ho dokonce znovu umyl, aby si mě trochu usmířil a na druhý den jsme mohli celá rodina, obohacená košem buchet a dvěma sekanými, obsadit obě auta a vyrazit do víru velkoměsta na návštěvu k mé setře Karle. A že návštěva u ní stála také za to....

pokračování příště...