Spankerská máma

Je v celém světě jediná,
když zapomínáš vzpomíná
co víš, jak se dnes má
tvoje máma.
Je v celém světě jediná
a kolik, že ti bylo let,
když řekl jsi jí naposled
že ji máš rád, že ji máš rád.
Ten magický kruh bezpečí
kam nesmí, co ti nesvědčí.
A kdyby svět tě odepsal
je někdo, kdo ti věří dál
je s tebou tvá máma.
Ten věčný návrat v proudu let
jak sluncem zalitý byl svět
a děvče jiskřivé byla máma.
Pak zrůzněná a bolavá
když suverén ses na svět dral
a žádný anděl nezpíval
na bílý sál Ave Maria Ave Maria.
Oh vy děti, tak dospělé
zase po heřmánku noc voní
dětská kresba ožívá
chvíle snů, čas objevů a her
chvíli platí.
Mm, tvůj první krok i první pád
noc úzkostí i slunovrat
kdo jiný tě tak zná jako máma.
A dnes už posté čte tvůj pozdrav z cest
a kytka v okně začla kvést
jen jako zas tě objímá
a svátek má Ave Maria Ave Maria.
Jak malí zas jsme pokaždé
všechno na očích nám pozná.
Záři úspěchů, stín našich ztrát
Jí po tváři čas dál kreslí
měla nás a má
jak léta jdou
kde je náš dík.
Ano i takhle by se dala charakterizovat moje snaha být vám mámou.Vždyť mám svoje vlastní děti ( jedna z častých otázek čtenářů),vím jaké to je, když po nocích donekonečna přikrývám odkopané spící potomky,když s nimi prožívám jejich úspěchy i pády,když na ně čekávám v kuchyni u stolu s podepřenou bradou,až se mi vrátí,znám jejich rozzářené oči, když dostanou dárek, po kterém toužili, i když od sporáku zavoní jejich oblíbená svíčková, poznám jim na očích, kdy jsou v maléru a potřebují pomoci, poznám když jsou zamilovaní a někdy mám pocit že uhodnu i to, co si v hloubi duše myslí.
Ale jsem také spankerská máma.
Do mého života vstupují a zase z něho odcházejí kluci, kteří mi také říkají mami. Jsou to moji kamarádi, mladí i v mém věku a všichni máme jedno společné. Chceme zase na pár chvil vrátit čas.
Už jim většinou minula dvacítka a přeci se ještě rádi vrátí do těch dob, kdy jako uličníci lezli do cizích zahrad, zůstávali viset z tepláky na plotě, bývalo jim špatně z nezralých jablek, rvali se s ostatními o dobývaná území, podnikali tajné výlety do neznáma,zkoušeli kouřit  a nechtěli se učit. A já jsem jejich mámou, která jim vštěpuje základní pravidla slušného chování(že se nestydíš krást sousedům ovoce, copak nemáme svoje?), nutí je do práce( to dřevo přineseš i kdyby ses na hlavu stavěl!), lamentuje na zničeným oblečením( jseš vůbec normální,to se musíš válet po zemi jako prase?), tiše zoufá nad cigaretami v kapse( ještě jednou mi ten sajrajt vezmeš do pusy a nepřej si mě!) a spínám ruce nad známkami v učňovkách a indexech( panebože, to se mi snad zdá, že jsi tak pitomej...!)
Kluci stojí, všichni jsou o hlavu větší než já a někteří jsou i ve vyšší váhové kategorii, klopí zraky k zemi a pomalu se červenají. Ještě před hodinou to byli sebevědomí a úspěšní mladí muži, kteří mají své zaměstnání, svůj vlastní život. Teď přijímají kritiku, která jim nejde pod nos(maminka má vždycky pravdu!) a vědí, že po úvodu, stati a závěru přijde konečné hodnocení, které zase obrečí a pár dní se budou na své židli vrtět a budou se snažit překonat ten pálící pocit na pozadí.
Jsem hotová se svou řečí a nastává ta hlavní část naší hry. Trest. Oni to vědí, počítají s tím, vždyť jsou to spankeři stejně jako já a jejich přijímání výprasku z  mých rukou je jejich dobrovolné rozhodnutí.
Uvědomte si, prosím, vážení čtenáři a hlavně vy, kdož toho o spankingu moc nevíte,že u nás se nejedná o žádné sadomasochistické hrátky, i když to tak může vypadat. Ano, možná to jsou cvoci, kteří si bezdůvodně nechají ubližovat a možná jsem cvok i já, když si libuji nad seřezanou prdelkou svých svěřenců. Nebudu posuzovat,do jaké míry jsme " úchylní", nám připadá, že na naší zábavě není nic špatného. Děláme jen to, co cítíme a co potřebujeme. Zdá se vám to jako nesmysl?
Ráda vysvětlím. Každý člověk se rodí se svou genetickou výbavou ať už fyzickou nebo psychickou. A rodí se také se svými potřebami. Máme potřebu jídla, pití, spánku, vyměšování, dýchání a rozmnožování po tělesné stránce. Ale duše..och jé...ta zdaleka neprobádaná nicota, která se nedá změřit, ani zvážit,ani vidět. Máme v sobě zakódované své sny, touhy a potřeby.Někdo najde zálibu v dlouhonohých blondýnkách a pojme takovou krasavici za ženu nebo si pořídí harém. Jiný nachází své potěšení v "nesmyslném" čutání do meruny na trávníku se dvěma brankami na každé straně a za pár let ho můžeme spatřit, jak v národním dresu oslavuje vítězství svého týmu. A někdo má v sobě potřebu dostávat občas na zadek. Ano, je to potřeba a touha, není to žádný bláznivý nápad znuděných gentlemanů a paniček.
Těžko se vysvětluje někomu, kdo zažil v dětství výprask od rozlíceného rodiče, že v někom tato potřeba přetrvává celý život. Moji kluci spankeři, kteří si uvědomili svou " úchylku" a stejně jako já si z ní udělali nikomu neškodící koníček, potřebují mít svou přísnou mámu, která bez rozpaků vezme do ruky vařečku, stáhne jim kalhoty a bez všech skrupulí jim nařeže. Oni se poté cítí klidní a uvolnění, přijali svůj trest bez diskuzí( no i když ty diskuze k tomu také patří) a jejich duše i svědomí je vyrovnané. Někteří berou spanking jako adrenalinový sport, je to taková hra na přetahovanou. Ale já jsem ta, která vždycky vítězí, jinak by naše setkání nemělo smysl.
Víte, věc se má tak. Mám své civilní zaměstnání, ve kterém musím vynakládat velmi mnoho sil a mé povolání je také poměrně nebezpečné. A právě díky němu mám na ženskou opravdu slušnou sílu, nakonec moji kluci, kteří se už měli možnost seznámit s mou údernou levačkou, jsou mnohdy silně překvapeni, že to bolí fakt hodně a že jejich prožitky jsou o mnoho intenzivnější, než vůbec očekávali. Nechci ze sebe dělat Xenu, nejsem ani kulturistka ani zápasník, jsem jen průměrně velká ( nebo spíš malá) a kdyby mi někdo chtěl ublížit, asi by se mu to povedlo. Troufám si ale tvrdit, že by rozhodně z takové potyčky neodešel jako jednoznačný vítěz.
Můj šedesátikilový "syn" bývá pokaždé překvapen, s jakou lehkostí ho dokážu zpacifikovat ( a to je prosím sportovně založený, je rychlý a mrštný).
Ale zpět k těm pocitům.
Jak často jsme označováni za nenormální. Vadí mi to, i když se s tím pomalu smiřuji. Pokouším se svému okolí vysvětlovat, že nedělám nic šíleného nebo dokonce nezákonného. Dávám svým klukům jen to, co sami chtějí. Vezměte si to z pohledu sociálního měřítka. Pokud jedinec ve společnosti udělá chybu, je za ní potrestán. V práci mu strhnou prémie nebo ho vyhodí na dlažbu. Společnost ho též může předat mocenské spravedlnosti- od policie je jen malý krůček k soudu a do vězení. A doma- no pokud kluk doma zlobí a nedá si říci po dobrém, dopadne většinou stejně- hlavou dolů a s kalhotama potupně spuštěnýma ke kotníkům.
Já se snažím simulovat všechny tři instituce dohromady. Moji kluci tak často zaspávají do práce a mnohdy své úkoly v zaměstnání odbývají a neplní tak, jak by se od nich očekávalo. Já jim nemohu sáhnout na peníze, ale mohu jim za to nařezat. Nevěřili byste tomu, jak málo často stačí k tomu, aby si pečlivě natahovali budíka a makali jako šroubi. Policie a soud mají u mne taktéž své zastoupení. Už jsem řešila i větší delikty než poflakování se místo školy a pozdní návraty domů.
Alkohol za volantem, marihuana...hnus fialový. A oni vědí, že to je špatné, jen ta vůle-ta jim chybí. A já vůli mám, i když jí říkám rákoska. Víte, možná by se toto mělo i třeba u soudu zavést tak, jako je to obvyklé v některých " rozvojových" zemích. Nač plnit vězení, když to stojí peníze a ty jdou z kapes nás ostatních. Kdyby se u soudu vyskytovat pořádný chlap s pořádnou rákoskou a za menší delikty by odsouzeného seřezal před zraky soudního tribunálu tak, že by si ten dotyčný týden nemohl sednout, věřte tomu, že by ho příště jakékoliv vylomeniny přešly.
Škola- no vždyť někteří z nich jsou dosud školou povinní, i když už jsou posluchači některé z fakult. Jak se dokopat k učení, když všude okolo je tolik lákadel. A ta rogirózní práce, na níž tiše a pokojně usedá prach. Mami, pomož mi! A máma pomůže, tím že je za ucho odvede k sešitům a skriptům a stojí nad nimi ( i když někdy jen v duchu) a dokud nejsou připraveni tak, jak bych si představovala, prostě se odsud nehnou. A že dělají ksichty a flákají to, jak jen můžou? Tak to ne, zlatíčko. To se takhle vezme řemen a po pár pořádných štípavých ranách na zadek už ti bude dost jasné, že to myslím vážně. Jde o váš budoucí život a vy nemáte právo si ho zpackat hned z kraje.
A nakonec doma. tady bych mohla mluvit hodiny a hodiny o výchově a slušném chování, ale to by bylo jen házení perel sviním.
Moji kluci jsou mnohdy velmi zodpovědní a slušně vychovaní mladí muži, ale šlapou vedle stejně jako ti ostatní. Ale oni vědí, že dělají chyby a stydí se za ně a dokážou přijmout z mých rukou trest, který je nezbytný pro jejich morální očištění. I když berou spanking jako hru, jako odreagování, pořád je to záležitost, ketrá zanechává na jejich duších a samozřejmě i prdelkách znatelný otisk. Výhodou je, že rudé proužky na zadku se zahojí a pocit, že byl dvacetiletý kluk potrestán se stejnou samozřejmostí výpraskem jako malý uličník v nich zanechává zvláštní pocity.Není to ponížení, není to zesměšnění. Je to trest a je to odbourání stresu. Je to uvolnění, odreagování, zábava a poučení.
Někdo chodí hrát tenis či chová cizokrajné kanáry. My máme svého podivného a asi těžko pochopitelného koníčka spanking. Je to hra, která bolí, ve které jde ruku v ruce strach a stud, kdy si kluci mnohdy sáhnou až na dno svých možností, ale je tak strašně sladká. Nevěříte? Obě strany v ní cítí uspokojení. Někdy dokonce i fyzické. Ale ta duše...lehkost bytí po bití...není to hezký slogan?
Tak vážení, až vám váš pubertální potomek přinese ze školy vysvědčení, z něhož zešedivíte, až vám nabourá auto, na něž jste šetřili jako mourovatí,až pro samé hulení marjánky s kámoši v parku zapomene, že vůbec existujete a až za něho budete platit dluhy...vzpomeňte si na mě a na má slova. Nkdy není pozdě jim nařezat, aby přišli k rozumu.
Pozor ale! Ten, kdo si bude můj článek vysvětlovat jako souhlas s fyzickým týráním svěřených osob...tak toho bych strašně ráda sama osobně přesvědčila o tom, že nikdo nebude má slova překrucovat a nadávat mi za ně.
Každý rozumný rodič, který dbá na výchovu svých dětí mi dá jistě za pravdu, že pár plácnutí přes zadek už zklidnilo nejeden nevybouření organismus. Ten ale, kdo tluče své děti a nebo dokonce svou ženu jen proto, aby si dokázal, jaký je frajer a že ho budou všichni okolo poslouchat, tomu bych já ráda ukázala, že modřinami se láska nedokazuje a zlomená ruka harmonii do manželství a rodinného života ještě nepřinesla. Nepleťte si spanking s domácím násilím. U mne platí jasná a striktně dodržovaná pravidla, nedochází zde k fyzické újmě a stopku svých "dětí" beze zbytku respektuji.
Jsem prostě milující máma, která své děti opatruje, chrání, ale i trestá, pokud je to potřeba.
Vím o nich všechno, co má máma vědět. Znám jejich smutné oči, vím, jak se umí smát a vím, kdy potřebují dostat na zadek, aby se ty smutné oči zase rozjasnily a aby měli zase důvod ke smíchu.
Jak je to prosté.