Katovka Magdaléna

Lesknoucí se střechy paláce zachytávají ve svých prejzech slunce, nad korunami pěstěných stromů poletují ptáci. Když slunce skloní svůj zrak níž, objeví zámeckou zahradu, zakončenou velkou tepanou mříží. Od ní dál vede široká cesta do města. Město je plné domů, namačkaných na sebe v těsném sledu, vroubené křivolakými uličkami a hrbolatou dlažbou. Přesně uprostřed města je velké náměstí se starobylou radnicí. Celé město pak uzavírají vysoké hradby a několik vstupních bran pro pěší i povozy dává možnost vstupu. Za hradbami města se pak ještě krčí nuzné příbytky vypovězených, zejména žebráků, nemocných a mrzáků, které si panstvo nepřeje vidět. A ještě jeden dům zde stojí, spíše domek. Je to příbytek městského kata. Ten, jako člověk na stavu snížený, nesmí přebývat ve městě jinak, než za účelem svého povolání. I v kostele má své vyhražené místo, stranou od ostatních, taktéž v krčmě. Jeho pohár je označen, aby snad krčmář omylem nepodal některému z hostí víno v "nečistém" korbelu. Jenže katův korbel již dlouhá léta stojí zaprášený v rohu police, nikdo nepřijde, aby se z něho napil. Již šest let je tomu, co mistr ostrého meče podlehl horké nemoci a jeho kosti tlí v zemi u samé zdi hřbitova mezi vydědenci a vrahy. Každý týden se ale na místě, kde je pochován, objeví malá skromná kytička, převázaná černou stuhou. To jeho žena Magdaléna, kterou zde zanechal, nosí mu vzpomínku na hrob.

Magdaléna je žena dosud mladá, pevná a statná, třebaže její muž byl o mnoho let starší.Neváhala vstoupit s ním před oltář, i když věděla, že do konce svého života bude na ni shlíženo jako na prašivou, že se od ní budou lidé odtahovat a jen v nouzi nejvyšší s ní promluví a do katovny vejdou. Magdaléna rozumí léčení neduhů. Pomocí bylin a mastí uzdravuje nemoci, hojí rány a tiší bolest. Ale Magdaléna je víc než jen mastičkářka. Po smrti svého muže neváhala převzít jeho řemeslo, jen aby se uživila a nemusela odejít z města o žebrácké holi. Znalá v rozložení kostí a svalů v lidském těle, věděla moc dobře, kterak a kde bolest způsobit, ostatně při neveselé práci svému muži často pomáhala. Denně dochází do městského žaláře, kde jsou uvězněni všelijací taškáři, podvodníci, lupiči a jiná nehodná verbež, a kam jsou zavírány též nepoctivé hokynářky, povětrné ženské, necudné tanečnice a smilnice.
A všichni ti jsou po zásluze potrestáni před městským právem.
Ráno jako každé jiné. Okolní stromy jsou ještě ojíněny rosou a vlákny babího léta, ale slunce, deroucí se z mraků, slibuje ještě dnes teplý den. Dvojí silné zabušení na bránu a polorozespalý strážný vpouští katovku do města. V ulicích se válí mlha. Sem tam je už vidět první trhovce, kteří tlačí svou káru nebo vedou hubeného koníka, zapřaženého do vozíku. Magdaléna nekouká ani napravo, ani nalevo. Přejde přes městský rynek a zabočí k šatlavě. U vrat šatlavy jí dožene Vojtěch, obtloustlý a přitroublý pomocník.
"Nu přesně na čas, Vojtěchu" pochválí ho katovka a mládenec ukáže v úsměvu silné zuby.
"A kde zase mešká Janek" ohlíží se po druhém z pacholků, " to zase mu jistě některá paní frejovná podolek přilehla, babitel neřádný!"
Dříve, než-li katovka s pacholkem vešli do šatlavy, ozvalo se zpoza vrat rathausu:
"Paní Magdaléno, počkejtež na mně..."
To písař Řehoř, činný ve službách radních pánů, utíkal k šatlavě. V ruce nesl lejstro stočené.
"A to zase chtějí páni radní předpisy mně strojiti, však? " mrzela se katovka.
"Ale kdeže, paní Magdaléno, to je přípis nového rozpočtu, který jsem nad ránem dohotovil. Páni radní tuze si vašich služeb cení a zvyšují vám služné. Za každou vykonanou popravu dají vám dvě zlatky čisté. A abych nezapomněl, dnes po poledni zasedne soud na rathausu a vynese rozsouzení, pošlu biřice pro vězně. Budete mít dnes jistě dostatek vejdělku..." usmál se mile Řehoř, pranic se nestydě, že s katovkou hovoří jako rovný s rovným.

"Jako by mne ta smutná práce těšila" odvětila katovka a všichni vespolek vešli dovnitř do šatlavy.
Velká okrouhlá místnost téměř bez oken, jen s malými průzory zamřížovanými nabídla množství nástrojů, používaných k útrpnému právu. Již na ně sedal dlouho prach, život ve městě se obešel bez lotříků, kteří by lidem škodili na zdraví nebo majetku. Všude v okolí se vědělo, že katovka Magdaléna se ve svém strašlivém řemesle vyzná.
Řehoř dal si od Vojtěcha nalít kmínku, kterou katovka na "povzbuzení ducha a zahnání chmur" vyráběla a kterou jí oba pacholci pilně upíjeli. Nehněvala se proto na ně, vždyť ani oni neměli na růžích ustláno a zvlášť Vojtěch, který rozumu moc nepobral, nehodil se nikam k řemeslu než právě do šatlavy. Podmračeného čela a dlouhých rukou nebyl vzhledný a s ženami neměl zkušeností, než co si mohl z vězněným poběhlicím dovoliti.

Oproti tomu Janek byl mládenec statného vzrůstu, širokých plecí a jiskrného pohledu. Podíval-li se ženě kterési hlouběji do očí, podlamovala se jí kolena a chutě Janka pobízela, by jí potajmu v loži navštívil, až muž její doma nebude. Janek byl prostopášník, nevynechávaje ani panny sličné ani paní počestné, která byla jen trochu pohledná, byla mu kořistí. On sám zaměstnával katovku svou prostopášností víc než dosti. Sám občas pocítil na zadnici katovčin opasek těžký. A také parohatý manžel, který svou ženu nevěrnou v rozházeném loži nalezl, chtěje satisfakci, žaloval u rychtáře a ten povětšinou kázal hříšnici na lavici položiti a notně jí metlou vyhřešiti za nemravnost.
Taková manželka nehodná byla pak v pátek po skončení trhu do šatlavy odvedena, kde jí pacholci k ostatním ženám stejně zhřešilým do kobky zavřeli a poté, co připravili doprostřed šatlavy širokou lavici z dubového dřeva s popruhy, jednu po druhé k lavici přiváděli, sukně jim vysoko do pasu založili a spodní gatě rozvázali a když tmu šatlavy rozsvítily nahé zadnice neřestnic, byly na lavici položeny, připoutány a zadnice jim byly rákoskou nebo metlou důkladně vymrskány. Ženské ječely a naříkaly, zvláště pokud sama katovka právo mrskací do rukou vzala a všem přísně zadnice linkovala. Ženské veskrze prosily, aby jim Janek mohl trest uděliti, neb věděly, že je shovívavý k jejich kůži a jen ledva naznačuje rány, třebaže riskuje, že katovku pohněvá.
Všechny paní, potrestané na těle, byly poté svými manžely odvedeny domů ku posměchu celého města, museje až k domu potrestanou zadnici ukazovati. Ty pak, které se s údělem nesmířily a lály hrubě, byly navíc maskou klevetnic odměněny a s tou musely domů odejíti.

Nejen ženské byly častou klientelou šatlavy a katovčiny rákosky. Taktéž mladí jinoši, sotva školním škamnám odrostlí, častokráte se na trhu nebo v krčmě pobili jako kohoutci nakohoutění a když krčmář nebo rozezlení trhovci pro biřice poslali, byli mládenečci jati a do želez vsazeni. I na ně čekala dubová lavice a poctivých pětadvacet lískovicí. Když se pak šatlava nebo náměstí naplnily zvuky práskání rákosky o zadnici odsouzeného a jeho nářkem, bylo to divadlo pro lid vítané.

Magdaléna rozžhnula svící, neboť se již připozdilo a na práci nebylo vidět. Pak si znovu sedla k vřetenu a soukala tenkou nit. Na dvoře se rozštěkal pes, hlídající Magdalénino spaní. Katovka nakoukla k oknu v domnění, že kdosi pod rouškou tmy přichází do katovny pro byliny nebo outěchu, ale nikde nebylo nikoho vidět. Než psisko štěkalo jako umanuté. Katovka tedy vstala, okno rozrazila a na psa zavolala, aby se upokojil. Ten vida jí, radostně zavrtěl ocasem, ale znovu se dal do štěkotu. To už bylo Magdaléně nápadno a tak vyšla ze stavení a rozhlédla se vůkol. Teprve uslyšela v zákrutě cesty ržání koně a řinkot zbraní. Jaky by se tam množství lidí do sebe pustilo. Magdaléna otevřela branku a statný pes, mající cestu volnou, vyrazil do tmy, strašlivě štěkající. Katovka vzala lucernu a nebojácně se vydala za psem zjistit, co se to děje. Pes nejspíše obořil se na zápasící, neboť se ozvaly ustrašené výkřiky, kůň silně zařehtal a pak nastal úprk do neznáma. Pes, pronásledovaje uprchlíky, vrátil se po chvíli ke své paní a pobízel jí ke spěchu.
V zatáčce ležela na zemi postava. Když se katovka sklonila, zjistila, že tu leží muž, ještě dosti mladý. oči měl zavřeny a zdálo se, že ani nedýše. Pes ale olízl mu hrubým jazykem krvácející tvář a muž pohnul hlavou. Tu ho katovka ohledala, jak moc je zraněn. Tvář jeho byla celá zalita krví, řinoucí se z rány na čele, šatstvo potrháno a i ním prosakovaly rudé krůpěje. Magdaléna poslechla mu srdce a když seznala, že tluče pravidelně, po několikerém pokusu přehodila si bezduchého muže na záda a donesla ho domů. Tam ho uložila do své postele a jala se ho ošetřovat. Zručně zastavila tekoucí krev, omyla rány a ovázala je. Vysvlékla muže z kabátce a tu seznala, že šat jeho není šatem prostým, ale jako by ten člověk pánem byl. Než pleť jeho byla osmahlá a ruce zhrublé, na práci uvyklé. Neměl u sebe ničeho. Snad byl přepaden a oloupen. Katovka trpělivě omývala mu tvář, až konečně otevřel oči. Chvíli notnou upamatovával se, ale pohled jeho, těkající po místnosti a poté patře na Magdalénu prozradil, že neví, co se s ním dělo.
"Kdo jsi?" otázal se ztěžklým jazykem a Magdaléna mu položila prst na ústa, aby se mluvením nevysiloval.
"jsem Magdaléna a tebe, pane, našla jsem na cestě ležet bez sebe, těžce poraněného. Jsi u mne, rány jsem ti ošetřila, ale teď lež a odpočívej, ztratil jsi mnoho krve."
Muž se chtěl nadzdvihnout, ale bolest hlavy jej zvrátila zpět na polštář. Tiše zasténal.
"Lež, pane, lež. Dám ti napít odvaru a budeš po něm spát, aby ses vyzdravil."
Magdaléna podala mu bylinný odvar, který mu na horkost a posílení uvařila a muž lačně pil. Za okamžik se mu víčka zavřela a on tvrdě usnul. Magdaléna ještě pár chvil seděla u jeho lože a sledovala jeho pravidelný dech. Potom se odstrojila a ulehla na pec.
Druhý den ráno spěchala katovka do města ihned, jak jí slunce pošimralo tvář. Neznámý spal klidně a pevně. Vyměnila mu před odchodem obvaz na hlavě i na těle a již pospíchala, aby stihla Řehoře, než na rathaus půjde. Mladý písař ji potkal už u dveří rathausu a celý udivený se ptal:
"Co se stalo, paní Magdaléno, že tak chvátáte? Za mnou spěcháte? "
"Ano, milý pane písaři, musím hned rychtáři sdělit událost noční, která nesnese odkladu."
přerývaně a udýchaně ze sebe katovka vychrlila. Řehoř znaje, že vždy byla ženou rozvážnou a klidnou a tudíž jí muselo cos zásadního z klidu vyvésti, tedy nelenil a s katovkou spěchal k rychtáři. Rychtář, postarší již muž, snídal doposud ve svém domě, nejsa ani do úřadu oblečen. Řehoř ponechal katovku čekat v předsíni a sám vstoupil k rychtáři s oznámením. Rychtář slyše, že se cosi stalo, kázal hned katovku uvésti, což rychtářka s hrozným láním dovoliti nechtěla:
"Tuto, snad nechcete takovou osobu sníženou přes můj práh uvésti? Totě nestoudnost a hanba, aby katovka s rychtářem mluviti chtěla! Ne ne, nedovolím, aby se její noha i jen prahu dotkla!!"
Rychtář svou ženu napomenul:
"Upokojte sobě hněv, Filoméno. Katovka přináší jakousi úřední zvěst důležitou a nemůže čekat, až mi snídani dostrojíte a já se do rathausu odebéřu. Tedy dnes budu ouřadem zde."
"Ona nemůže čekat, nastojte tu opovážlivost? Je snad hraběnkou, že má takové móresy?"
křičela rychtářka zlostně.
Rychtář ale poslal písaře pro katovku, ať jen směle vejde a poví, co má na srdci.
Katovka, slyšela rychtářčino lání přes dveře a hořce se pousmála nad jejím myšlením. Na vyzvání Řehořovo vstoupila do světnice, maje cípem pláště tvář zakrytu, jak bývalo zvykem.
Rychtář mávl rukou:
"Sejměte plášť Magdaléno, zde nejsme na ouřadě. Jakou zvěst mi přinášíte?"
Magdaléna spustila plášť z obličeje a nedbaje pohoršeného výkřiku rychtářky, poklonila se lehce rychtáři:
"Nehněvej se na mne, dobrý pane, že tě v tak časnou hodinu od snídaně vytrhuji a na dobré mravy nedbám. V noci stala se divná věc. Za městskými hradbami nedaleko mého obydlí přepaden byl neznámý muž. Dle kabátce vyšívaného soudím, že jest to pán jakýsi, avšak maje ruce hrubé a pleť osmahlou, nevím, kým je. Leží v katovně silně poraněn, ale ošetřen. Snad by tu pan písař nebo jiný z pánů na rathausu seznali, kdo jest....."
Rychtář se zamračil:
"Přepadli, povídáte? Nemožno, paní Magdaléno, nemožno, vždyť lapků zde není."
"Právě proto se mi věc podivnou zdá, ten člověk jest mi cizí, neznámý a protože jsem zápas slyšela a řinčení zbraní též, nenalézám vysvětlení." odvětila katovka.
Rychtář se rozhodl:
"Řehoři, jménem práva půjdeš s katovkou a vyzvíš, co je ten člověk zač. Pak ohledáš spolu se zbrojnoši místo přepadení a zprávu mi doneseš na rathaus. A teď jděte oba s pokojem."
Katovka s úklonou a výsměšným pozdvihnutím obočím pozdravila rychtářku a spěchala rychle ven, aby jí snad ta dobrá žena pekáč na hlavu nehodila. Řehoř šel za ní a po cestě se důkladně vyptával na noční událost. Spolu s dvěma zbrojnými pacholky odebrali se ven za hradby, aby cestu a místo prozkoumali. Úvoz byl jako jiné dny tichý, tudy jen hrstka lidí za dne chodila, mající hrůzu z katovčina stavení a tedy si raději delší cestou zacházeli, než by kol prošli. Náramně se však to hodilo, že nebyla cesta rozježděna koly povozů a stopy zápasu byly ještě stále velmi patrny. Řehoř i oba zbrojnoši prohledávali poctivě píď po pídi a skládali si kamínky událostí:
"Tu podívej - kůň okovaný a tady zase, množství stop mužských bot, jak se sobě navzájem kryjí.... odtamtud přišli čtyři muži a opravdu  - zde zápas, tu krev do země vsáklá....."
Magdaléna stojící dost daleko stranou, aby nepřekážela, se sehnula, cosi jí upoutalo. Knoflík okrouhlý, od mužského kabátce odpadlý. Ale ne od kabátce neznámého, jeho oblek byl hnědý s černým vyšíváním a tuten knoflík měl modré premování, tedy od modrého kabátce.
"Podívej pane, co mám" ukázala knoflík Řehořovi a ten s jejím vysvětlením souhlasil. Ale divné mu bylo, proč knoflík tak stranou od místa zápasu leží.
"Ponechte katovko knoflík u sebe v úschově, snad nám bude k užitku. A teď chutě do katovny, podíváme se na raněného."
Zbrojnošům se moc nechtělo, i v nich byla víra v nečistost katovny zakořeněna, ale Řehoř nedbal na jejich námitky a sám kupředu kráčel. V katovně bylo ticho, neznámý dosud spal. Zbrojnoši seznali, že je nikdo ve světnici neuřkne ani je nespálí plameny pekla,odložili své halapartny do kouta, helmice na stůl a všichni tři se sklonili nad spícím. Ale nikdo z nich jeho tvář neznal. Řehoř nechal si ukázat i pánův šat, který všechen krví potřísněn a nečistotami umazán byl a shledal, že katovka mluvila pravdu. Kabátec přináležel jistě osobě výše postavené, i nohavice hladké. Řehoř prohlédl mužovy ruce a ukázal na jeden prst:
"Hle, tu nosil prsten, vidíte ten otlak? Ale jeho dlaně jsou opravdu hrubé, ale zvláštně mozolnaté.... jako by velmi často mečem či jinou zbraní vládl. Snad rytíř potulný? Či důstojník vojenský? Nezbývá než sečkat, až se vyzdraví a poté poví, kým je. Půjdu teď zpět na rathaus a donesu panu rychtáři zprávu, vy dva - vzhůru na cestu,musíme jít. Vy katovko, zůstaňte u raněného a já k vám pošlu vašeho pacholka, aby pomohl. "
"Díky ti, pane písaři, za pomoc. Avšak pošli sem Janka, ten trulant Vojtěch by beztak všechno jen pomotal, jak je hloupý. Dám vědět, jak se tomu pánovi daří."
Řehoř se se zbrojnoši rozloučil a když odešel, omyla katovka neznámému znovu obličej a vyčistila rány. Měla radost, že se pozvolna zacelují a že horkost do nich zatím nevstoupila. Dlouho pak musela na Janka čekat a když se konečně ve dveřích zjevil, notně mu vylála:
"Kde ses zase zapomněl ty čertovo kvítko? Neříkal ti pan písař, abys ihned chvátal? "
Janek se zazubil a pochlubil se:
"Za Dorličkou správcovic jsem musel zaskočit, dokud tatík její není doma. Večer jí doma přísně hlídají, aby se mnou ani slovíčko ztratit nemohla."
"Ty bezbožníku, tobě není svatá ani panna ani paní. Tebe jednou někdo přichytí a bude s tebou zle! Což ti ty freje stojí za takové nebezpečenství?" zlobila se s ním katovka.
Ale Janek se zase smál. Jemu to dobrodružství k duhu šlo lépe, než počestnost. A když ho katovka na dvůr vyhnala a přes zápraží přehnula, jen zatnul zuby a vyčkal, až dostane notný výprask. Katovka nebyla žena lehké ruky a důkladně mu kalhoty vyprášila potěhem, až ho ke křiku donutila. Vzlykajíc a bolavý zadek si hladící šel pak Janek za katovkou zpět do světnice. I on si prohlédl neznámého a když si vytřel slzy z očí, zadumal se:
"Nevím, ale nějak je mi jeho tvář povědoma. Jistě jsem ho někde viděl, ale kde?"
"Janku, pamatuj se, kde ty bys takového pána vidět mohl? Leda u nějaké ženské neřestné..."
"I totě možná a nebo mi kohosi připomíná."
Katovka pak Janka poslala do města s vyřízením, aby Vojtěch obstaral vězně v šatlavě, což mohl dělat i bez katovčina dohledu. Potom měl na trhu lelkovat a vyzvědět, jestli přespolní trhovci nemají nějaké novinky z cest. Důrazně ho napomenula, že jestli zase k nějaké záletnici zaskočí, že bude znovu bit a tentokrát ho kalhoty neochrání. Janek dobře věděl, že katovka nikdy do větru nemluvila a nechtěje riskovat rozsekanou kůži na zadnici, slíbil, že bude počestně dbát na řádnou službu. Když Janek zmizel, posadila se Magdaléna k spícímu muži a shledala, že ho prostupuje horkost. Nelenila, plátno do studené vody namočila a pána jím obalila. Chlad ho vytrhl z těžkého spánku a on, dýchaje zrychleně, požádal o vodu. Magdaléna mu dala ale léčivý odvar, ještě teplý, aby ho studená voda zimnicí nerozrazila. Po chvíli pominula horkost a muž již trochu zhojen a nabyv sil, posadil se na lůžku.
"Jak se ti odměním za tvou dobrotu, paní? Zachránila jsi mi život."
"Pověz pane, kdo jsi a co se ti vlastně přihodilo?" pobídla ho katovka.
Neznámý se pokusil o úsměv:
"Jmenuji se Maxmilián, jsem posel královský...... hrome.... vezl jsem důležité listiny..... kde je můj kůň? Kde mám šaty a brašnu?"
Magdaléna odvětila:
"Našla jsem tě ležet na cestě, koně a ostatní ti museli odejmout ti, kdož tě přepadli a oloupili, neboť stopu koně jsme ráno viděli nejdřív na cestě, odkud jsi přijížděl a poté jak cvalem uháněl pryč. Nejspíš tě čtyři muži ze zálohy obstoupili a z koně srazili."
Maxmilián se chytil za hlavu:
"Toť je neštěstí! Musím co nejrychleji rychtáře zpraviti!"
 A chtěl z lože vstát. Katovka ho zachytila za ramena:
"Nemožno pane, zůstaň pokojně ležet, sic se ti rány znovu otevřou. Rychtář již zpraven byl za časného rána, že se tě kdosi přepadl. Městský písař již tě také zde v katovně navštívil, když jsi tvrdě spal a podal na rathaus zprávu. Brzy se vrátí můj pacholek a tedy ho znovu do města pošlu, aby pány radní obeznámil s novinou."
Maxmilián se kol rozhlédl a zeptal se:
"Kdeže tom jsem? "
"V katovně, pane. Snad se nebudeš oškliviti, že jsem, neznaje tvůj stav, dovolila si tě ošetřit. Posečkej, než se pacholek vrátí a na rathaus pospíší, pak ti jistě páni radní lepší ubytování nabídnou" tiše řekla katovka.
Maxmilián se usmál:
"Jak bych se mohl oškliviti? Postarala ses o mne lépe než královský ranhojič, který lépe hledí na dno poháru než do ran bolavých. Ne, neomlouvej se, já sám ti nemohu být dosti vděčný za to, že jsi můj život zachovala. Avšak, kde máš muže? Snad by on mohl....."
"Již šestým rokem na hřbitově leží, pane. Morová nemoc ho sklátila."
"Odpusť, to jsem netušil...." chtěl mluviti, ale vtom všecek udýchán, vrazil dovnitř Janek:
"Magdaléno, ve městě je pozdvižení. Na rathaus dorazil královský posel s důležitou listinou, králem podepsanou!!"
"Co to blábolíš, hlupáku, jaký královský posel? Královský posel je tu, Maxmilián slove." obořila jsem katovka na Janka.
"No to je právě ta věc, proč tak chvátám. Tento člověk je nebezpečným lupičem, kterého posel mečem poranil, když ho chtěl oloupiti. Jdou si pro něho biřici a vsadí ho do šatlavy." vyhrkl Janek.
Maxmilián se začal smát:
"Já že jsem lupičem? Přeskočilo ti?"
Na dveře se ozvalo silné zabušení a dovnitř vtrhli čtyři strážní, až po zuby ozbrojeni a hnali se k Maxmiliánovi. Hluší k jeho protestům, že není lupičem, ale poslem, vzali ho mezi sebe, okovy na ruce zavěsili a ze světnice vyvlekli. Katovka a Janek stáli jako solné sloupy a nevěřili svým zrakům.
"Matičko bolestná, tys mu uvěřila, že je poslem?" otázal se Janek potom katovky.
"A proč bych mu věřiti neměla? Nedal mi pocítiti, že by lhal" katovka byla neoblomná.
Nicméně, nemaje v chalupě již stání, šli spolem do města. V šatlavě budou mít práce dost.
V šatlavě hospodařil jen Vojtěch. Právě zametal podlahu, když katovka vešla. Vojtěch se na ni podíval a pomalu, rozvážně jak bylo jeho zvykem pravil:
"Máme nového hosta, Magdaléno. Biřici ho před chvílí v železech přitáhli a do kobky strčili. Ale je nějaký nepokojný, lomozí mříží a křičí. Mám ho tišit?"
"To tak, ještě bys mu zuby vyrazil, nemehlo. Hleď si podlahy. Dal jsi ráno všem příděl?" odmítla katovka Vojtěchovu nabídku.
Vojtěch přikývl a počal zase smýčit podlahu. Katovka otevřela těžká vrata, která vedla do sklepení, kde byly kobky vězeňské, zpola teď obsazené. Již hned uslyšela křik Maxmiliánův, jak se domáhal slyšení. Zkontrolovala ostatní vězně, než došla k němu. Obě helmbrechtnice, společně v jedné cele, se na ní zašklebily:
"Snad vám katovko někdo nepřilehl podolek? Nějak jste se dnes opozdila."
"I vy potvory necudné, jen se ještě dosyta vysmějte, zítra již vám do smíchu nebude." zabručela katovka.
"I totě, snad si nemyslíte, že se vaší metly bojíme? Jen počkejte a uvidíte, kolik mužských zítra přijde, aby se na nás podívali. Schválně se budeme natáčet, aby hodně viděli... jsou pak lačnější..." řehtaly se obě nevěstky.

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Katovka věděla, že do větru nemluví. Zrovna těmhle dvěma již tolikrát záda i pevné zadnice metlou i rákoskou poznamenala a přitom jim čerta z těla nevyhnala. Pár dní, než se jim šrámy zahojily a již se zase natřásaly v krčmě a vábily mužské. V další cele ležel na slámě tlustý trhovec, který se v krčmě opil a neslušnost způsobil. Teď čeká na soud, aby mohl škodu zaplatit a vrátit se domů. V poslední kobce byl Maxmilián. Když k němu katovka došla, ztichl a přestal lát. Jen s úžasem v očích patřil na ženu, která mu ráno život zachovala a která je nejen vdovou po katovi, ale katem sama.
"Upokoj se pane, je zbytečné volati, zde tě nikdo kromě mne neoslyší. "
Maxmilián poslechl a katovka odemkla jeho celu a vešla za ním dovnitř:
"Teď už víš, pane, kdo jsem. Ale pokud ty jsi tím, kým jsi říkal, že jsi, zkusím zjistiti, kdo je ten druhý, jež se za tebe vydává. Mohu ti důvěřovati, žes mne neobelhal?"
"K čemu by mi bylo lhaní? Máš-li chvilku, povím ti všechno, co budeš chtít vědět." pravil Maxmilián. Posadili se na zem, v kobce nebylo žádného nábytku.
"Jmenuji se Maxmilián, jsem synem pána z Hesenburku a jsem služebníkem královským. Jeho Veličenstvo mne posílá s důležitými dokumenty jako posla. Včera vezl jsem sebou listiny Královského majestátu a také rozkaz, aby města královská zaplatila povinnou daň. Ten, kdo má průvodní listinu, Králem podepsanou, má dovoleno daně vybrat. Ti lupiči museli vědět, že listinu povezu a daně budu vybírat. Snad chtějí sami městské pokladny okrást. Vědí také, že se nemohu bez listin a daní ke Králi vrátit, sic by mne stihl trest, že jsem daně ukradl. Za to by mne popravili. Proč mne ale rovnou nezabili?"
Katovka pozorně poslouchala Maxmiliánovu řeč. Pak pravila:
"Možná to měli i v plánu, pane. Ale můj pes je štěkotem prozradil a ty sám ses nejspíš bránil, neb jsem hluk půtky slyšela a ven vyšla. Psa jsem pustila též a on na ně dorážel, proto tě zanechali zraněného a prchli i s koněm a vším ostatním. A když se za dne u rychtáře okázali, nejspíš se jim rychtář o přepadení zmínil a tu nastrojili léčku, vydávaje se za tebe a listiny předložili. Co bude znamenat tvé slovo proti slovu královského posla? Nikdo ti nebude věřit a radní tě podle práva odsoudí. To je nebezpečná hra, pane."
Maxmilián si uvědomil, že je zle. Vždyť prohlásí-li ho za lupiče, který přepadá pocestné, přijde o hlavu. Zbledl a pokusily se o něho mdloby. Katovka hned viděla změnu v jeho tváři a rychle spěchala pro vodu. Občerstvila Maxmiliána a řekla mu, ať leží a odpočívá. Pak vešla zpět do šatlavy a přivolala k sobě Janka:
"Hned se seber a pod jakoukoliv záminkou přiveď sem Řehoře. Ale hleď, ať nikomu neprozradíš, že s ním potřebuji mluvit."
Janek odkvačil pryč a Magdaléna našla úkol i pro Vojtěcha:
"Přines do džberu vodu a pak do ní namoč všechny metly, které po šatlavě najdeš. Zítra ti dovolím, abys ty dvě neřestnice mohl na pranýři zmrskat."
Vojtěchovi se zaleskly oči vidinou nahých ženských těl, které se budou svíjet pod jeho údery. Strašně rád katovce pomáhal, když směl na pranýř uvázat ženskou, svléknout jí hrubou kytlici a odhalit její tělo, býval vzrušen a kdyby mohl, přede všemi by jí svůj vavák mezi stehna zarazil. A teď je bude moci dokonce vymrskat. No totě. Však Magdaléna sezná, že Vojtěch není takový trulant a že svou práci odvede poctivě a že nebude pranic dbát na ženský jekot a nářek jako Janek, který naopak krásné prostopášnice litoval a metlu i rákosku na nich šetřil. To Vojtěch neudělá, ne ne, fortelně jim zadnice poznamená, jen ať si ječí a proklínají ho.

Katovka usedla na lavici, na níž obyčejně mladé hřebečky, kteří v krčmě nebo na trhu rvačku vyvolali, trestávala dlouhou rákoskou a upadla v zadumání. To, co jí Maxmilián vypověděl, znělo upřímně a ona doufala, že jí neobelhal. Pohled do jeho očí, ve kterých se skvěla letní obloha i průzračná hloubka lesní studánky, říkal, že nelže. Avšak jeho ruce, silné a hrubé, nebyly rukami pána. Ty ruce byly zvyklé držet zbraň.
Přišel Řehoř v doprovodu Janka:
"Co se stalo, paní Magdaléno. Nemám mnoho času, musím zase na rathaus, tam je vám boží dopuštění. Už přeci víte, že ten přepadený je lapka, však ho máte pod zámkem. Rychtáře málem chytal fantas, když se posel zjevil ve dveřích rathausu se svým sluhou, ukázal královské listiny na výběr daní a ohlásil přepadení. Hned také poslal k vám biřice, aby toho chlapíka jali a do šatlavy odvedli, než dojde do síly a prchne...."
"A to je právě to, proč s vámi musím mluvit. Pojďte sebou prosím, ten lupič vám sám řekne, kým je."
Řehoře bylo nutno chvilku přemlouvat, ale nakonec s katovkou šel. Jdouce okolo kobek, helmbrechtnice na něho neřestně volaly, ale písař jim nevěnoval pozornost. teprve před mříží, za níž stále polehával Maxmilián, se zastavil. Katovka mladého zemana vyzvala, aby písaři vše zopakoval a ten se nenechal pobízet. Řehoř ustrnul, slyše příhodu zcela opačně vyprávět.
"Což je-li toto pravda, je město a nejen naše, ve velkém nebezpečí. Vždyť ti lotříci mohou vydrancovat městskou pokladnu a poslat na smrt nevinného člověka. Rychle, co dělat?" byl písař bezradný.
"Já bych věděla. Máte-li spolehlivého člověka, kterého by bylo možno na Hesenburk vyslati, aby tamnímu pánovi doručil listinu, kterouž ho zpravíme, kde se Maxmilián nalézá. Pokud je tento muž zemanským synkem, přichvátá jistě jeho otec, aby zjednal nápravu. Ale musíme jednat rychle, vždyť již zítra může zasedat soud." řekla katovka.
Řehoř si její návrh prošel slovo od slova a hned se měl k dílu:
"Poběhnu teď rychle na rathaus a napíši listinu, kde vše vylíčím. Hesenburk je odsud nejméně dva dny jízdy a další dva dny zpět. Jak chcete, paní Magdaléno, zdržet soud o takovouhle dobu??
Katovka se usmála:
"Pokud bude nejhůře, ochuravím. Radním pánům bude trvat nejméně týden, než obešlou kata z Pardubic. Bude-li nám štěstí přát, pravda se ukáže."
Ještě téhož dne vyjížděl z města tichý posel, vezoucí důležitou listinu na Hesenburk. Nikdo o něm nevěděl, jen Řehoř a Magdaléna. Katovka toho dne ani domů nešla a zůstala přes noc v šatlavě. Starost o Maxmiliána jí nedala pokoje. Přesvědčena, že je obětí lotříků bezbožných, starala se o něho, jak nejlépe dovedla. Nový den jí vzbudil bušením do vrat šatlavy. To Vojtěch nemohl dospat. Hrnul se jako velká voda dovnitř a hned kontroloval metly, jestli správně nasákly vodu a jsou plné života. Nebylo mu ani nápadno, že katovka co chvíli odbíhá ke kobkám, aby se na Maxmiliána podívala a slovem ho potěšila. Mladý zeman, po uvěznění skleslý na duchu v představě hrozného osudu, ožil poněkud, jsa zpraven, že posel k jeho otci chvátá a pomoc vyprosí. Páni radní v poledne poslali katovce po biřici oznámení, že odpoledne zasedne veřejný soud na náměstí. To znamenalo, že má přivésti vězně. Srdce jí poskočilo nepěkně, neboť kromě obou poběhlic a tlustého trhovce povede i Maxmiliána. Nešlo ale jinak.
Když hlásný na věži vyvolal druhou hodinu po poledni, vyšel z vrat šatlavy průvod. Vpředu dva biřici, za nimi funící trhovec, jež si přes břich neviděl na nohy a na čele mu stály krůpěje potu, za ním šel Vojtěch, snaže se držet s biřici pochodový krok. Dnes šel důležitě, byl jeho velký den. Na provaze vedl si obě neřestnice, které bosy, jen v dlouhé kytli režné klopýtaly o dláždění. Za ním nesl Janek džber, z něhož trčely do všech stran metly. Mezi dalšími dvěma biřici šel Maxmilián, spoutaný na rukou. Ovázané čelo nesl hrdě a nechtěje obecenstvu dělat radost, šel pevným krokem. Průvod uzavírala katovka, oblečena v děsivém šarlatovém plášti s kapucí hluboko do očí staženou. Soud zasedl na rynku jako obvykle na vyvýšeném podiu, kam mohli okolo stojící diváci snadno dohlédnout. Uprostřed podia stál široký dřevěný pranýř a okovy pro ruce i nohy. Celý průvod vyšel po schodech nahoru a postavil se stranou. Rychtář vstal ze své stolice a pokynul písaři, aby přečetl provinění a trest pro odsouzené.
Řehoř povstal a začal číst:
"Jelikož měšťané, dbalí cti a práva, podali udání na Jana Kozlíka, řečeného Kozel, že v noci dne pátého máje, jsa podobraz zpit, vyvedl neplechu v krčmě U devíti hlav a způsobil škodu na majetku i těle krčmáře, odsuzuje se k trestu žaláře v délce pěti dnů a k zaplacení celé škody, kterou krčmář včetně vlastní újmy vyčíslil na rovných deset zlatých. Dále soud podle práva rozhodl, že nectná Dora a její družka Amálie, byly jaty do vazby pro nestoudné chování na ulici, kde svým tělem vábily mužské k neřestem. Proto bude každé vysázeno padesát ran metlou a obě budou na zostření trestu až do rána do klády uvrženy. Protože se ale nad ránem dnešního dne stal mrzký skutek za hradbami města, kde byl královský posel přepaden a jen díky duchapřítomnosti byl lupič dopaden a do šatlavy vržen, zítra bude se nad ním konat zvláštní soud, který rozhodne o jeho vině a spravedlivému trestu. Kate, dej se do díla!"

Obě helmbrechtice začaly ječet hned, jakmile k nim Vojtěch přistoupil a jedním pohybem serval z Dory kytlici. Nahou ženštinu pak s pomocí biřiců na pranýř přimknul a do okovů jí ruce i nohy zamkl. Dora vřískajíc, aby na sebe pozornost strhla, začala se vyzývavě předvádět, co jí okovy dovolily. Sotva však ale Vojtěch vytáhl ze džberu první metlu, šlehnutím z ní vytřásl vodu a vší silou Doru přes širokou zadnici udeřil, zaječela nevěstka nanovo, ale tentokrát už doopravdy. Vojtěch si dával opravdu záležet. Již při dvacáté ráně Doře metlu o rudě pulzující zadnici rozlámal a musel použít další. Ženino tělo sebou nyní škubalo nekontrolovaně, již dávno nemyslela na necudné pohyby. Příšerný jekot dral se jí z hrdla a Vojtěch, široce rozkročen, šlehal jí metlou po zádech, po bocích, přes zadnici i pevná stehna. Po padesáté ráně zůstala viset za paže na pranýři a když jí biřici odemkli, klesla na kolena. Plnokrevnou Amálii museli k pranýři dovléci násilím. Ihned jí bylo jasné, při pohledu na bolestí zmoženou družku, že tento výprask dostanou opravdu za trest a že Vojtěch nemá v sobě pranic z Jankovy dobrosrdečnosti, ale že si výprask užívá ku spokojenosti. A Vojtěch se činil i v případě Amálie. Další tři metly doznaly úhony, jak je roztřepil o její tělo. Amálie naříkala, prosila i vyhrožovala, ale Vojtěch dostál svému vlastnímu slibu a nepolevil. Po vykonání trestu byly obě za krk a ruce zamčeny do klády, kde zůstanou až do druhého dne.

A Vojtěch už si plánoval, jak večer, až na město padne tma, obě necudnice oblaží návštěvou. Trhovec s kletbou a další notnou dávkou funění zaplatil do městské pokladny pokutu a nechal se odvést zpět do žaláře řka, že se aspoň konečně vyspí. I Maxmilián se vrátil do šatlavy. Katovka rozdělila vězňům chléb a s Maxmiliánem se rozloučila:
"Musím odejít. Zítra u soudu nebudu, jako hrdelního zločince budou tě, pane soudit na rathausu a jen se modlím, aby nechtěli použít útrpného práva. Pro jistotu však jakoby ochuravím. Beze mne nemohou vyslýchati vězně na mučidlech. Buď s pokojem, pane, snad vše dobře dopadne."
Maxmilián Magdalénu požádal, zda by na okamžik mříž neodemkla a když tak učinila, pojmul jí do náruče a políbil na rty.
"Děkuji vám za všechno, paní předobrá. A slibuji, že ráčí-li mne bůh při životě zachovat, že vás toho ohavného řemesla zbavím. Snad tím aspoň částečně vykoupím dluh, kterým jsem vám povinován."
Magdaléna zůstala němě stát v rozpacích. Více než šest let jí muž nedržel v náručí a ani jí nepolíbil. Kromě svého Jiřího, který ležel na hřbitově, nepoznala jiné doteky a teď jí tu objímá člověk, urozený nad ni. Nemohla se vzpamatovat a ve zmatku ze šatlavy utekla. Jak spěchala domů, cítila, jak jí tváře žhnou a kdyby jí teď někdo do očí pohlédl, viděl by její zakalený pohled. Ale nebyla to horká nemoc, která se jí rozlila po těle.
Další den ráno přikvačil Janek do katovny. Překvapen, že zří Magdalénu v domácím šatě, jak poklidně pec vymetá a chystá se chléb péci, otázal se:
"Co se to zase děje? Vy nepůjdete do šatlavy, katovko?"
"Ne, vyřiď pánům na rathause, že churavím. Dnes a jistě ani zítra nebudu jim k ruce." odvětila katovka.
Janek se na ni podíval s nedůvěrou:
"Katovko, vždyť jste zdravá jako tuřín. Což mohu pánům radním lhát?"
"Udělej, co jsem ti řekla, mám k tomu své důvody. Já si to už s pány i se svým svědomím vyjasním. Ale dnes a zítra jsem nemocna." dala si Magdaléna ruce v bok a Janek raději vycouval ze dveří, aby si jí nepopudil proti sobě. Zadek ho od potěhu ještě pálil.
Páni radní byli zděšeni. Rychtář chtěl poslat některého z biřiců do katovny, aby zvěděl víc, ale za živého boha neodhodlal se nikdo. Báli se, aby se od katovky chorobou nenakazili. Soud nakonec zasedal řádně na rathause. Celé dopoledne Maxmiliána vyslýchali, ale nemaje katovku, nemohli útrpného práva použít. Maxmilián dokola opakoval, že jest synkem zemanským, jmenoval otce svého i další indicie, ale nikdo mu nevěřil. Netušil, že podobně vypověděl už z rána muž, který na rathaus přibyl v šatě urozeném, s chováním vybraným a hned se po rychtáři a radních sháněl, glejt s královskou pečetí ukazoval. Že všecek rozčilen byl, protože ho prý cestou přepadl lapka jakýsi a jen díky jeho družině vyvázl živ a zdráv a lupiče prý sloužící porubali. Dozvěděv se pak, že lupiče pod svou střechu jakási žena přijala, spěchal rychle, aby městské pány radní upozornil na nebezpečného lotříka. To, že páni oslyšeli jeho žalobu a kázali lupiče do želez vsadit, je šťastná hodina. Avšak čím dříve bude odvážlivec, co na královského posla ruku vztáhl, na popraviště přiveden, tím volněji bude lidem na cestách, kde již nebude moci nikoho přepadat a olupovat.
Maxmilián se všecek ulekl, když mu páni radní rozsudek přečísti dali. Popravit jej? Vždyť je nevinen.
Nikdo mu nepopřál sluchu. Byl znovu uvržen do šatlavy a písař sám musel s obsílkou ke katovce.
Ta, ztrápena na duši, neměla doma pokoje, chodila jako bludná ovce a práce jí pranic netěšila. Dokonce až talíř malovaný sobě rozbila, když jí vyklouzl z ruky na zem. Když pak vešel Řehoř do světnice, uzřel její bledou tvář:
"Nu katovko, snad jste vážně nemocna, vždyť se vám všechna barva z tváře odkrvila. Ale tady přináším poselství od rychtáře - pokud do tří dnů se nevyzdravíte, abyste úřad svůj zastávati mohla, obešlou si radní kata z Pardubic a vy půjdete o žebrácké holi, neboť není pánům potřeba živit kata, který nemůže pracovat. Nehněvejte se na mně, jsem jen posel neblahý..."
"I toť, jak bych se na vás pane písaři hněvati mohla, vy za nic nemůžete. Ale vzkažte pánům radním, že do tří dnů budu hotova jim posloužit. Snad mezitím dojde k rozřešení našeho tajemství a pán z Hesenburku přijede syna svého zachránit." řekla katovka.
"Nu věřím, že přijede, ať už pro syna záchranu nebo aby sám ztrestal opovážlivce, který se za jeho krev vydává..." přemýšlel nahlas Řehoř, "ale co vy katovko? Budete muset Maxmiliána setnouti?"
"Pánbůh chraň, jak bych mohla takovou ohavnost provésti, když věřím, že jest nevinný!"
vzkřikla Magdaléna, smrtelně bledá.
"Raději sobě život zkrátím, než jemu..."

Tři dny uplynuly jako voda. Odpoledne třetího dne objevil se jezdec, který byl Řehořem vyslán. Pan písař netrpělivě k němu poběhl, zda veze list, ale čekal marně. Než posel měl zprávu, s kterou si pan písař dlouho hlavu lámal. Pán z Hesenburku vzkázal, že sám je hotov ztrestati smělce. Těžko bylo říci, kdo jest vlastně podvodníkem.
Třetího dne došla Magdaléna, všecka utrápena do šatlavy, kde už na ni její pomocníci čekali. Prostoduchý Vojtěch s radostí a pýchou hlásil, že vězně hlídal jako oko v hlavě a že nikoho dovnitř nepustil. Janek taktéž přitakal, ale pak Magdaléně po straně řekl:
"Byl tu pán jakýsi a mocí mermo do šatlavy chtěl vstoupit a s Maxmiliánem hovořiti. Nechtělo se mi to líbiti, neb pán měl pohled nepěkný a pichlavý, kol se rozhlížel jako vyzvědač. Zalhal jsem, že páni radní vstup zapověděli."
Katovka kývla a do kobek za Maxmiliánem vešla. Maxmilián, sotva jí spatřil, vyskočil ze slámy a hnal se k mříži, která je od sebe oddělovala:
"Sláva bohu na výsostech, už jsem nedoufal... Soud nade mnou je hotov, zítra jest s mým životem ámen. "
"Však proto přicházím, páni dali mi na srozuměnou, že musím dostát své povinnosti. Nemohu a neudělám to. Jsem hotova zítra si sama život zkrátím, než tebe, pane milý, o nějž připraviti, přicházím se tedy rozloučiti...."
"Ne, probůh, co vás to napadlo, Magdaléno?" vzkřikl Maxmilián, všecek ulekán nad její řečí.
"Vy nesmíte takový hřích spáchati. Což vám na životě nezáleží?"
"Jak by mi na něm mělo záležeti, když jiného o něj připravím? Nejsi pane vinným, příčí se mi vykonat nespravedlnost. Snažila jsem se pomoci spravedlnosti a poslala pro pomoc, než zda otec tvůj pomůže, ví jen on sám. Vzkázal, že ztrestá smělce sám. Chápala bych, že vyšetří celou událost pečlivě a přijde na kloub všemu, co se stalo. Jen zda pomoc přijde včas?" vysvětlovala Magdaléna.
Maxmilián poslouchal pečlivě a byl uradován její řečí. On sám strávil tři dny v obrovské nejistotě, nevěda, či Magdalénu ještě spatří. Chtěl jí říci, že nedostojí svému slibu, který jí dal a chtěl jí požádat o slitování, že jeho život bude promarněn, aniž by slib naplnil. Také jí chtěl říci, že musí-li zemříti, bude umírat šťasten, že směl poznati smělou a silnou ženu, která ho na životě zachovala a která také rozhodne o jeho zkrácení. Neměl jí to za zlé, ona nemohla za omyl, kterého se rychtář dopustil a jestli želel čehosi, tak jen, že nemohl spatřiti zákeřníka, který ho na popraviště přivedl. Po Magdalénině řeči, že jeho otec je zpraven o Maxmiliánově uvěznění, maličko pookřál nadějí. Znav svého rozvážného otce, který nesnesl nepravost a podvod, mohl se nadíti, že otec družinu vypraví a do města přijede, by syna uzřel. Přijede-li včas?

Dlouho, nesmírně dlouho setrvala Magdaléna v živém hovoru s Maxmiliánem. Oba najednou zjistili, co si ještě neřekli a nebyli sto se od sebe odloučit. Maxmilián vyprávěl katovce o svém kraji, ze kterého pocházel, líčil jí pevnost otcovy tvrze, hluboké lesy kol ní, rybná jezera i šírá pole. Katovka naslouchala jako ve snách, snad si ani nedokázala představit, jak vypadá svět daleko za hradbami města. Znalať jen svou chalupu a cestu do města. Nebylo jí dovoleno odejíti z povinnosti, kterou slíbila po smrti svého muže vykonávati. Jejím světem byla zatuchlá šatlava, šarlatový plášť, přitroublý Vojtěch a prostopášný Janek. Město s hrdelním právem, měštky s nosem nad ní ohrnující, trhovci , kteří jí špatné zboží podstrkovali a hřbitov, kde se kosti jejího muže v prach obracely. Maxmilián jí zapřísahal, aby své povinnosti dostála, neb když ona za něj život položí, nezachrání ho, jen popravu o pár dní odloží, než pardubický kat do města přibude. A on nechce umírat s pocitem, že zmarnil i život ženy, která se za něj obětovala.
Magdalénu polily slzy. Uvědomila se, že tento -vlastně neznámý- je jí milý víc než vlastní život a že bez něho už nedokáže žít. A pevně se rozhodla a Maxmiliánovi rukoudáním slíbila, že mu naposledy poslouží a poté, co vyhasne jeho mladý život pod jejím mečem, obrátí meč proti sobě. Marně jí Maxmilián zrazoval, ať hříchu na sobě nepáchá. Magdaléna se rozhodla a nic na světě by jí nedokázalo odradit. Maxmilián pochopil, jak moc jí na něm záleží. Prostrčil ruce skrze mříže a sevřel v nich její ruce. Najednou nebylo potřeba slov. Vše podstatné bylo vyřčeno a přesto nebylo možno se rozloučit. Katovka chtěla celou duší odemknout pevné mříže, osvobodit Maxmiliána a prchat s ním co nejdále od města, kde ho poslali na smrt. Jenže jak by se dostali za hradby, když brány v noci hlídají biřici a ti katovku znají. Nedokázala vymyslet takovou lest, aby stráže odlákala a Maxmilián mohl proklouznout.
Když Vojtěch s Jankem do kobek nahlédli a spatřili katovku u mříží stát, byli překvapeni, že je domů posílá a že se s nimi laskavě loučí. Netušili, nač myslí. Magdaléna s Maxmiliánem osaměli. Nepředstírala již katovka nic. Otevřela mříž a vešla dovnitř kobky. Tam nabídla Maxmiliánovi svá ústa a byvše vyslyšena, nechala se položit do vězeňské slámy a oddala se mu. Byla to jejich první a poslední noc, na ničem už nezáleželo. Až ráno vyjde slunce, pomodlí se spolu k bohu a pak je čeká již jen společná cesta na popraviště, kde životy jejich vyhasnou. Přestali věřit v zázrak a zásah prozřetelnosti.
Ráno bylo slunečné, rozjásané a nic nenasvědčovalo tomu, jako příšerné divadlo se dnes bude na náměstí odehrávat. Katovka procitla v Maxmiliánově náručí a tiše, aby ho neprobudila, vyklouzla ven do šatlavy, kde se ve džberu umyla a učesala si dlouhé vlasy, jež si následně do dvou těžkých vrkočů svázala. Vše konala jako ve snách. Navléknula na sebe čistý bílý šat a přes něj režnou halenu, v pase širokým vybíjeným opaskem přepásanou. Pak sejmula ze skoby široký popravčí meč a dlouho se mu věnovala, aby byl jako břitva ostrý a jedním úderem Maxmiliánovi hlavu setnul. Když Vojtěch a po něm i Janek přišli, poslala je pro silnou pálenku do krčmy. Tou odsouzeného na smrt opíjeli, aby byl povolnější a nekladl odporu. I Maxmiliánovi jí podali a dohlédli, aby jí vypil.
To už přibyl do šatlavy písař Řehoř i rychtář, aby dohlédli na chystanou exekuci. Vidě katovku ve svém obvyklém odění, kterak meč brousí, pokýval rychtář souhlasně hlavou a pravil:
"Jsem rád, paní Magdaléno, že choroba vás opustila a že dostojíte své povinnosti. Za to vám zlaťák čistý přidám, neboť poprava v lidu městském velkou radost způsobila a čeká se mnoho zástupů. Trhovci mnou si již ruce, neb útrata bude velká. Již čekáme jen na příchod kněze, aby rozhřešení odsouzenci podal a budeme hotovi vyjít.

Kněz přišel s důstojností, odpovídající svému úřadu a vešel do kobky za Maxmiliánem. A když povinnost svou splnil, vyšel z kobky smutný průvod. Oba pomocníci vyvedli Maxmiliána, jež měl ruce hrubým provazem svázány, oblečen jsa pouze v košili a spodních kalhotech, bos a prostovlasý. Katovka oblékla šarlatový plášť a nasadila si na hlavu kápi. Samojediná naposledy vyšla ze šatlavy a všichni kráčeli za zvuku umíráčku k popravišti.
Na náměstí byla hlava na hlavě. Snad nikdo nenechal si ujít děsivou podívanou, kdy sprostému lapkovi hlavu setnou. Dav toužil po své dávce krutosti. Když Maxmiliána přivedli, dav mu lál a hrozil, ale on nevnímal. Po duchovní outěše smířil se se vším. I k popravčímu špalku, notně krví nasáklému se nechal přivázal bez odporu a Vojtěch jemu krk odhalil, aby katovce v hrozném řemesle nic nepřekáželo. Dav hlučel a skandoval. Rychtář povstal a pokynul písaři, aby přečetl rozsudek, což písař učinil zvučným hlasem. Dav provolal rychtáři i městské radě slávu a již chutě pobízel katovku, aby vykonala rozsudek. Ta se naposledy sklonila k Maxmiliánovi a tiše zašeptala:
"Odpusť....."
A Maxmilián jí odpověděl:
"Tys v mém srdci jediná....."
Ostří meče zalesklo se ve slunci, jak ho pozdvihla katovka nad hlavu. Již jen zbývalo spustiti jej silou dolů a nit Maxmiliánova života bude přervána.
Než nastojte.....

Od brány sem mocně cválá zástup jezdců s korouhví a zdálky volá:
"Zadržte!!!!!"
Dav se otáčí na narušitele, ale vida družinu velmožovu, uctivě se rozestupuje a nechává cizí komonstvo projeti až k rychtáři. Ten samým překvapením oněmí. Katovka ostala stát s mečem nad hlavou, až posléze velmi pomalu spustila ho k nohám a zpoza kápě ozvalo se zaštkání. Ale bylo úlevné, neboť věděla již, že Maxmilián je zachráněn.
Panoš podržel otěže koně svého pána a ze statného oře sestoupil muž ve vyšívaném plášti. Rychtář již našel ztracenou rovnováhu, s hlubokou poklonou vzdal čest příchozímu a uctivě čekal, až pán promluví.
"Můj syn, jež slove Maxmilián z Hesenburku, přepaden byl ve svém úřadu a oloupen. Mluv, rychtáři, kde jest syn můj?"
Rychtář s novou úklonou chtěje ukázat kamsi mezi radní pány, zarazil se v pohybu a zvolal:
"Kde jest pán Maxmilián, vždyť ještě před chvílí malou zde byl a se mnou hovořil??"
Tu povstal ve zmatku radní postarší a pravil:
"Pan Maxmilián pravil, že musí nutně list napsati a že se na rathaus odebéře, aby jej vyhotovil."
Katovka, neohlížeje se na společnost, která jí vždy podřadnost najevo dávala, sama odvázala odsouzeného od popravčího špalku a pomohla mu na nohy. Pak ho dovedla před urozeného pána z Hesenburku:
"Zde jest pane tvůj syn."
Pán pohlédl odsouzenému do tváře a hrozně vykřikl. Poznal svého syna a uvědomil si, jak málo stačilo a již mohl ku mrtvole jeho přijeti. Kdyby se býval opozdil na své cestě a nebo poslovi neuvěřil, stala by se křivda, kterou by již nebylo možno napraviti.
Zatímco otec objímal svého syna, který teprve teď přišel k sobě a všecek se roztřásl prožitým utrpením, katovka chutě pobízela pány radní i rychtáře, aby na rathaus pospíšili, neb skutečný lupič jistě již uvnitř pokladnu vylupuje. Množství lidu se vybralo k rathausu a obstoupili jej kol dokola, že by myš neproklouzla. Rychtář, radní, písař i katovka spěchali po schodech vzhůru, odkud se ozývaly zvuky kladiva, jež o železo se třelo. A sotva práh rychtářova úřadu přešli, uzřeli tři muže, jež se do městské pokladnice dobývali s notnými sakry a láteřením. Spatřivše pak příchozí, v divém zmatku se rozběhli ke dveřím, i když věděli, že jejich počínání je marné. Za radními už ostatně přikvapili biřici, aby škodnou ulapili.
Rychtář kázal zajaté dopravit do šatlavy, ale tu písař katovku dopředu postrčil, řka:
"Nebojte se paní Magdaléno a směle mluvte, však již se mohli páni radní přesvědčiti, že v dobré víře a popravdě jste pana Maxmiliána hájila...."
"Čtvrtý chybí, páni dobří, ten hlavní obludník a oklamač. Ten samojediný stojí v zádech konání, majíce tyto pomahače na práci zlou. To on se za urozeného pana Maxmiliána vydával, uloupiv mu královskou pečeť, koně i všechen majetek, by vás mohl snadněji do léče vtáhnouti."
Rychtář souhlase, vydával nařízení, by se všechna čeleď zbrojná po městě rozběhla a hanebníka našla. Vrátivše se zpět na náměstí s těmi třemi nešlechetníky, ohlížel se rychtář po pánu z Hesenburku i Maxmiliánovi. Janek oznámil jemu, že družina Hesenburského pána odebrala se do zájezdní krčmy, kde budou nocovati. Avšak v krčmě velké pozdvižení událo se, jakmile do hostinské místnosti urozený pán vstoupil a pohlédl na jediného sedícího návštěvníka uvnitř. Strhla se půtka na zbraně a jen čackost pána z Hesenburku zachovala muži život. Kázal hned poslati pro rychtáře a když ten došel s biřici, ukázal jim na muže, jemuž meč pod bradou držel:

"Zde jest ten pekelník, jež vás v omyl uvedl, nástrahu nastrojil a mého syna pod katův meč přivésti chtěl. Seznamte se s panem Slavatou z Ronšperka, na jehož hlavu vypsána jest tučná odměna."
Tu katovka, přispěchavše s biřici, sáhla do záňadří a ukázala na dlani knoflík modře premovaný, jež přesně přisedl ku kabátci pána Slavaty.
"Ten knoflík nalezla jsem v místě přepadení stranou, kde odpadl do trávy. Pan písař Řehoř stvrdí pravdivost mých slov, neboť i sám jej viděl."
"Zajměte hned tohoto nebezpečného zločince a pod pevnou mříží jej stražte, neboť s ním si chutě pohovoří několik pánů stavu šlechtického, jež tento lotřík o majetek připravil. Konečně spadla klec, ty zhýralče a nebudeš již lidem škoditi" obořil se Hesenburský pán na vzteklého loupežníka, jež sebou v sevření biřiců cloumal.
Katovka směle přistoupila k pánu z Hesenburka a zpříma mu do očí pohlédla:
"Dovol pane, zda otázati se tě smím?"
"Magdaléno, pamatujte se, vždyť s urozeným pánem jako sobě rovným hovořiti nesmíte!" zvolal rychtář v úleku nad přímostí katovčinou.
"Kdo jsi, ženo?" optal se pán z Hesenburku.
"Totě naše katovka, velectěný pane. Neračte se, prosím poníženě, hněvati naň, že neznalá mravů vás oslovila." omlouval se za katovku rychtář.
"Jaképak hněvání? Tato žena velkou pomoc nám i vašemu městu prokázala a máte-li ji za osobu sníženou, jest to vaším hlupáctvím. Mne nepohoršuje její řemeslo, neb ona jest nástrojem vaším, vykonávaje vaše právo. Než pověz, katovko - jak to, že ty, žena, děsivé řemeslo sama vykonáváš?"
Magdaléna popravdě vypověděla urozenému pánu svůj osud i úděl nelehký. Hesenburský pán pokýval hlavou a s pohledem na rychtáře upřeným řekl:
"Odměna za polapení loupeživého pána z Ronšperka měla by této ženě přináležeti a úcta vašeho města též. Čest i majetek pro vás zachránila, mému synovi oporou byla ve chvíli nejtěžší a hotova byla s ním i život položiti. Ne mnoho je takových charakterů. "
Rychtář znovu se omlouval, že rathaus za katovkou stojí, avšak ženy jejich klevetné a menší lid žije postaru a nechtějí zbaviti se starých návyků. Přislíbil, že katovka městského práva na počestný život nabude a že jí dopřejí slušné živobytí.
Hesenburský pán se zasmál:
"Toho jste již dávno mohli učiniti a ne čekati, až vám službu prokáže. Než nechte si své právo, vím již od svého syna, jaké city k Magdaléně chová a čím jsme jí oba povinováni. Bude-li chtíti, pojede sebou na naši tvrz, kde jí do stavu váženého uvedeme. Avšak tys chtěla se mne optati, jest tomu tak? Nu, mluv, Magdaléno..."
"Děkuji ti, dobrý pane, z celého srdce za tu vlídnou řeč. Chtěla jsem věděti, jak se tvému synu daří a zda něčeho nepotřebuje." celá uzardělá hovořila katovka.
"Potřebuje a to tvé přítomnosti, kteráž mu byla velmi milá. Chtěje tě překvapiti, odebral se do tvé chalupy, by ti přivítání přistrojil..." rozesmál se bujaře urozený pán, shledavše, jak katovka, všecka v tváři červená, spěchá z krčmy do svého obydlí, aby tam nalezla Maxmiliána již v plné síle a otevřenou náručí......